Flirtuje, provokuje a ztratila empatii. Jak demence změnila milující a obětavou matku?

Naši osobnost si většinou představujeme jako něco daného, co je součástí našeho charakteru. Někoho vnímáme jako klidného a zdrženlivého, jiného jako horkokrevného, ale milého, dalšího jako sobeckého a bezohledného. Máme pocit, že jde o samotnou podstatu člověka, která ho dělá tím, kým skutečně je.

Takový dojem je ale bohužel klamný. Naše osobnost není nějaká pevná esence nezávislá na biologii, ale výsledek složité souhry mozkových funkcí, genetických predispozic a životních zkušeností. U mozku pak záleží zejména na fungování oblastí, které zpracovávají emoce, řídí impulzy, pomáhají je tlumit a ovlivňují sociální chování. Pokud dojde k jejich poškození, ať už úrazem nebo onemocněním, nepromění se jen to, jak člověk jedná, ale může se zásadně změnit i to, kým je. Jeho chování, prožívání i vztah k ostatním se mohou proměnit natolik, že se z něj stane někdo, koho jeho blízcí už téměř nepoznávají. A právě to se děje u frontotemporální demence, konkrétně u její formy, při níž dochází ke změnám osobnosti a chování. Oproti mým ostatním článkům tentokrát začnu skutečným případem, kde je dobře patrná proměna člověka trpícího tímto onemocněním.

Vdaná paní ve věku 51 let, říkejme jí Anna, pracovala celý život jako personalistka. Podle okolí šlo o společenskou, taktní, milou ženu a aktivní sportovkyni. Během několika měsíců si rodina všimla, že paní Anna začala nevhodně komentovat vzhled nebo chování cizích lidí, stále častěji a ve velmi nevhodných situacích používala vulgární jazyk a často pronášela sexuálně laděné až obscénní poznámky, které se nezřídka týkaly i jejích vlastních dcer. Když byla upozorněna na to, že její chování je naprosto nevhodné, reagovala podrážděně a nechápala, proč by se měl někdo cítit dotčený.

Současně začala být lhostejná k problémům svých blízkých, zejména mladší dcery, a působila chladně, netečně. Ztráta empatie pak byla zřejmá v situaci, kdy její matka utrpěla srdeční infarkt, avšak paní Annu, která měla s matkou celý život výborný vztah, to nijak nevyvedlo z míry.

Brzy se navíc rozvinulo impulzivní chování – utrácení za zbytečnosti, přejídání se nebo oslovování a sexuální narážky na cizí muže. Přesto měla dobrou paměť a orientaci, takže problém se zdál spíše psychiatrického rázu.

Teprve až neurologické vyšetření skoro po roce od prvních příznaků odhalilo behaviorální variantu frontotemporální demence. Manžel později popsal, že tím nejhorším byla skutečnost, že žena, kterou znal skoro třicet let, se stala někým úplně jiným.

Frontotemporální demence (FTD) je neurodegenerativní onemocnění mozku, které postihuje především jeho čelní (frontální) a spánkové (temporální) laloky, podle čehož je také pojmenována. V mém příspěvku výše můžete na spodní fotografii vidět, jak pokročilé onemocnění vypadá - úbytek mozkové tkáně ve spánkovém a čelním laloku je patrný jako rozšířené, prohloubené rýhy a zmenšené závity.

Právě tyto oblasti hrají zásadní roli v regulaci sociálního chování, empatie, sebekontroly a některých aspektů naší osobnosti. Na rozdíl od jiných typů demence se proto zpočátku nemusí projevovat zapomínáním, ale spíše tím, že se člověk začíná chovat jinak, než bylo dříve běžné.

FTD patří mezi významné příčiny demence, především u lidí v mladším a středním věku. Celkově jde jeden z nejčastějších typů demence po Alzheimerově chorobě a vaskulární demenci (přehledně o demencích jsem psal zde), přičemž tvoří přibližně 5 až 10 % všech případů. Nejčastěji se objevuje mezi 45. a 65. rokem života, tedy v době, kdy jsou lidé mnohdy na vrcholu kariéry i rodinného života.

V posledních letech se o FTD více mluví i díky veřejně známým případům. Například u herce Bruce Willise byla původně diagnostikována porucha řeči, která se bohužel později ukázala jako projev FTD. Jeho rodina při několika příležitostech otevřeně popsala, jak tato nemoc zasahuje nejen člověka samotného, ale i jeho nejbližší a mění každodenní realitu jejich životů.

Zde je vhodné upřesnit, že FTD není jedno jediné onemocnění, ale skupina poruch, které se mohou projevovat různým způsobem. U některých forem převažují změny osobnosti a chování, u jiných poruchy řeči a porozumění (jako právě u zmíněného Bruce Willise), ale společným jmenovatelem zůstává postižení čelních a spánkových oblastí mozku. S tím souvisí i méně známé spojení s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS, psal jsem zde), kde u části pacientů dochází právě k rozvoji FTD, neboť obě onemocnění sdílejí některé biologické mechanismy.

Když mluvíme o poškození mozku, většina lidí si představí problémy s pamětí, řečí nebo pohybem. Jenže čelní laloky dělají něco mnohem méně nápadného, ale velice důležitého – pomáhají držet pod kontrolou naše impulzy, emoce i sociální chování.

Za normálních okolností neustále vyhodnocují, co je vhodné říct, jak se zachovat v dané situaci a zda je rozumné vyhovět okamžitému nutkání něco udělat. Taková nutkání zažíváme všichni: chuť říct nahlas něco nevhodného, koupit si něco, co nepotřebujeme, sníst další porci jídla, přestože už máme dost, nebo reagovat vztekle na člověka, který nás právě naštval. Díky čelním lalokům však dokážeme většinu těchto impulsů korigovat a přizpůsobit své chování okolnostem. Uvědomíme si například, že i když nás někdo rozčiluje, není dobrý nápad mu bez rozmyslu vynadat nebo jej dokonce udeřit. Stejně tak nám pomáhají vcítit se do druhých lidí a předvídat jejich rozpoložení, náladu a reakce.

Právě tyto funkce jsou u FTD postupně narušovány. Zánik neuronů v čelních a předních spánkových oblastech mozku oslabuje mechanismy, které běžně drží naše impulzy pod kontrolou. Výsledkem pak je, že člověk může začít říkat věci, které by si dříve nechal pro sebe, jednat bez rozmyslu nebo ztrácet schopnost vnímat pocity druhých.

Důležité je, že pacient se tak často nechová schválně, protože nejde o vědomé rozhodnutí být hrubý, bezohledný nebo sobecký - mozek prostě postupně ztrácí schopnost regulovat chování způsobem, který byl dříve samozřejmý.

Proto bývají první projevy nemoci pro rodinu tak matoucí. Zvenčí může vše působit dojmem, že člověk prostě začal být zlý, přestal se snažit nebo odhalil svou pravou povahu. Ve skutečnosti se však mění samotné mozkové okruhy, které tuto povahu pomáhají vytvářet.

Zvláště výrazná bývá ztráta empatie. Člověk například nedokáže adekvátně reagovat na utrpení blízkého, nezajímá se o jeho problémy nebo působí chladně a lhostejně. Není to nutně proto, že by už své blízké neměl rád. Spíše ztrácí schopnost intuitivně rozpoznat a prožívat jejich emoce tak, jak to dokázal dříve.

Právě zde vzniká dojem, že se z člověka stal sobec. Za normálních okolností totiž při svém jednání automaticky zohledňujeme potřeby a pocity ostatních lidí. Když jsou však mozkové okruhy zodpovědné za empatii a sociální úsudek poškozeny, začnou převládat vlastní okamžité potřeby, přání a impulzy. Pacient si často ani neuvědomuje, že jeho chování druhým ubližuje nebo je zatěžuje. Rodina pak vidí člověka, který myslí jen na sebe, zatímco skutečnou příčinou je postupná ztráta schopnosti brát ohled na druhé.

Kromě ztráty empatie se často objevuje také takzvaná disinhibice, tedy ztráta sociálních zábran. Pacienti mohou pronášet nevhodné poznámky, používat vulgární jazyk, flirtovat s cizími lidmi nebo se chovat způsobem, který je v rozporu s jejich dřívější osobností. Někteří začnou utrácet peníze bez rozmyslu, jiní se přejídají nebo se u nich objeví neobvyklé a opakující se návyky.

Právě kombinace ztráty empatie a ztráty sebekontroly vytváří dojem, že se z člověka stal někdo úplně jiný, což je pak samozřejmě zejména pro nejbližší rodinu nesmírně těžké a psychické náročné.

Bohužel, v současné době neexistuje žádná léčba, která by dokázala toto onemocnění zastavit nebo vyléčit. Lékaři se proto zaměřují především na zmírňování příznaků a podporu pacientů i jejich rodin. V některých případech mohou pomoci léky ovlivňující impulzivitu, úzkost, depresi nebo problematické chování, důležitá je však také psychologická a sociální podpora pečujících.

Frontotemporální demence nám nepříjemně připomíná, jak hluboce jsou naše osobnost, emoce i morální jednání zakořeněny ve fungování mozku. Nutí nás také zamyslet se nad tím, nakolik je charakter člověka skutečně otázkou svobodné volby a nakolik závisí na biologii, kterou nemůžeme plně ovlivnit.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Lanata SC, Miller BL. The behavioural variant frontotemporal dementia (bvFTD) syndrome in psychiatry. J Neurol Neurosurg Psychiatry. 2016;87(5):501-511. doi:10.1136/jnnp-2015-310697

Rouse MA, Husain M, Garrard P, Patterson K, Rowe JB, Lambon Ralph MA. Behavioural changes in frontotemporal dementia and their cognitive and neuroanatomical correlates. Brain. 2025;148(8):2730-2745. doi:10.1093/brain/awaf061

Ulugut H, Pijnenburg YAL. Frontotemporal dementia: Past, present, and future. Alzheimers Dement. 2023;19(11):5253-5263. doi:10.1002/alz.13363