Článek
Před pár dny proběhla médii zpráva, že francouzský soud uznal rakovinu prsu bývalé letušky jako nemoc z povolání. Mezi faktory, které při rozhodování zohlednil, patřilo také vystavení ionizujícímu kosmickému záření. To bylo pro řadu lidí překvapující a proto bych se chtěl tomuto tématu věnovat v dnešním článku.
Se zářením se setkáváme každý den, často aniž bychom si to uvědomovali. Přichází ze Slunce i z vesmíru a některé jeho zdroje najdeme také v půdě, horninách a potravinách. Ať jsme venku nebo uvnitř budov, některým druhům záření jsme vystaveni prakticky neustále. Teprve při rentgenu nebo CT si ale většina z nás uvědomí, že některé druhy záření mohou pronikat i naším tělem. Ne každé záření má přitom stejné vlastnosti a už vůbec ne každé představuje zdravotní riziko.
Co je ionizující a neionizující záření
Abychom pochopili proč, musíme se na chvíli podívat opravdu hluboko – až k atomům. Veškerá hmota kolem nás je tvořena atomy. Ty mají uprostřed kladně nabité jádro a kolem něj se nacházejí záporně nabité elektrony. Za běžných okolností je počet kladných a záporných nábojů vyrovnaný a atom je elektricky neutrální.
Záření pak můžeme zjednodušeně rozdělit podle toho, zda má dostatek energie k tomu, aby z atomu vyrazilo elektron a tím změnilo jeho elektrický náboj, což se označuje jako ionizace. Rádiové vlny, mikrovlny, infračervené záření nebo viditelné světlo takovou energii nemají, a patří tedy mezi neionizující druhy záření.
Pokud naopak záření dokáže atomu předat dostatečné množství energie, může z něj vyrazit jeden nebo více elektronů, takže atom ztratí elektrickou rovnováhu a vzniká z něj iont. Takové záření pak označujeme jako ionizující, přičemž sem patří například rentgenové záření používané při zobrazovacích vyšetřeních nebo alfa a gama záření, která mohou vznikat při radioaktivních přeměnách. K těm dochází například v řetězci přeměn uranu, který se přirozeně nachází v zemské kůře. Jedním z produktů tohoto řetězce je také radon, radioaktivní plyn, který může pronikat z podloží do budov.
Záření kolem nás: ionizující a neionizující
Dalším přirozeným zdrojem ionizujícího záření je kosmické záření, které k nám přichází z vesmíru. Na zemském povrchu nás před jeho podstatnou částí chrání atmosféra, která funguje jako jakýsi ochranný štít. S rostoucí nadmořskou výškou je však tato ochrana slabší, a proto při letu letadlem dostáváme vyšší dávku záření než při pobytu na zemi. U běžného letu jde stále o poměrně malou dávku, ale u lidí, kteří létají velmi často, se může během let postupně nasčítat, což nás vrací k případu letušky z úvodu.
Jak tedy ionizující záření způsobuje rakovinu
Abychom pochopili, jak může záření vést až ke vzniku nádoru, musíme sledovat, co se děje v buňkách poté, co do nich ionizující záření pronikne. Klíčovým okamžikem je právě ionizace, tedy zmíněné vyražení elektronu z atomu. Elektrony se totiž podílejí na chemických vazbách, které spojují atomy do molekul. Jejich narušení tak může změnit strukturu molekul a odstartovat řetězec změn, při kterém mohou být poškozeny i důležité součásti buňky.
Jednou z nejdůležitějších molekul, které mohou být zasaženy, je DNA. Ta obsahuje genetickou informaci, podle níž buňky fungují a rozmnožují se. Ionizující záření ji může poškodit přímo, nebo nepřímo prostřednictvím velmi reaktivních částic, které při průchodu tkání vznikají.
Naštěstí poškození DNA není nic výjimečného a buňky jsou na něj dobře vybavené. Každý den opravují obrovské množství různých poškození, která vznikají i při běžném fungování organismu. Pokud je ale poškození příliš rozsáhlé nebo se oprava nepovede správně, může v DNA zůstat trvalá změna, které říkáme mutace.
Mnoho takových změn je neškodných, ovšem některé mohou zasáhnout geny kontrolující dělení a přežívání buněk. A pokud se postupně nahromadí dostatek takových mutací, může buňka ztratit kontrolu nad svým růstem, začít se nekontrolovaně množit a dát tak vzniknout zhoubnému nádorovému onemocnění, tedy rakovině.
Zjednodušeně proto platí, že s rostoucí celkovou dávkou ionizujícího záření, kterému jsme během života vystaveni, roste i statistické riziko vzniku rakoviny. Jednotlivé malé dávky se přitom postupně sčítají: záření z rentgenových či CT vyšetření, letu letadlem nebo z přirozeného prostředí tak přispívá k celkové dávce, kterou během života přijmeme. To ale neznamená, že každé ozáření vede k poškození, které bychom na člověku dokázali pozorovat a změřit. Buňky jsou schopné většinu vzniklých poškození opravit a u malých dávek je pravděpodobnost, že ozáření povede až ke vzniku rakoviny, velmi nízká.
Příklady zdrojů a dávek záření
Sievert (Sv) je jednotka používaná k vyjádření účinku ionizujícího záření na člověka. U takzvané efektivní dávky zohledňuje nejen množství absorbované energie záření a jeho biologickou účinnost, ale také rozdílnou citlivost jednotlivých tkání. Pro představu, průměrný člověk v Česku obdrží z přirozeného prostředí asi 2,4 mSv ročně – například z hornin, radonu a kosmického záření. Právě tuto hodnotu lze použít jako měřítko pro porovnání jednotlivých vyšetření a dalších zdrojů záření.
Jednotlivá vyšetření se přitom dávkou výrazně liší. Rentgen končetiny představuje méně než 0,01 mSv, tedy méně než běžně přijmeme z okolí za jeden a půl dne. U rentgenu hlavy jde o 0.07 mSv, což odpovídá asi 11 dnům, zatímco rentgen břicha (1 mSv) odpovídá přibližně pěti měsícům. U CT jsou dávky podstatně vyšší: CT hlavy kolem 2,3 mSv odpovídá přibližně jednomu roku přirozeného ozáření, CT břicha kolem 10 mSv asi 4,2 roku a CT trupu kolem 17,2 mSv pak zhruba 7,2 roku. Pro srovnání, let z Prahy do New Yorku znamená přibližně 0,037 mSv, takže dvě cesty odpovídají asi jednomu rentgenu hlavy.
Přirozeně radioaktivní jsme dokonce i my sami, protože naše tělo obsahuje malé množství radioaktivního draslíku-40, který přijímáme spolu s potravou. Stejný izotop obsahují například banány, a proto jsou stejně jako další potraviny bohaté na draslík přirozeně mírně radioaktivní. Tato radioaktivita je však velmi nízká a při běžné konzumaci nepředstavuje zdravotní problém, naše tělo navíc množství draslíku průběžně reguluje a přebytečný draslík vylučuje, takže se draslík-40 v organismu významně nehromadí. Pro zajímavost si lze představit, že abychom přijali dávku odpovídající jednomu rentgenu hlavy, museli bychom sníst asi 700 banánů.
Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.
Zdroje
Hauptmann M, Daniels RD, Cardis E, et al. Epidemiological Studies of Low-Dose Ionizing Radiation and Cancer: Summary Bias Assessment and Meta-Analysis. J Natl Cancer Inst Monogr. 2020;2020(56):188-200. doi:10.1093/jncimonographs/lgaa010
Wei W, Ren Y, Lan J, et al. Ionizing radiation: molecular mechanisms, biological effects, and therapeutic targets. Mol Biomed. 2026;7(1):3. Published 2026 Jan 9. doi:10.1186/s43556-025-00358-4
ÚSTAV JADERNÉ FYZIKY AV ČR. Dozimetrie kosmického záření [online]. Řež: Ústav jaderné fyziky AV ČR [cit. 3. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.ujf.cas.cz/cs/oddeleni/oddeleni-dozimetrie-zareni/vyzkum/kosmicke-zareni.html
