Článek
Pokud mé články sledujete, možná si vzpomenete, že této chorobě jsem se před delším časem už jednou věnoval, a to poměrně podrobně. Dnešní text je však méně o samotné patologii nemoci a více o konkrétním člověku, jehož postihla a kterému budu říkat Tomáš.
Bude mu 42 let, je ženatý, vychovává dvě děti a dlouho řídil menší, vlastní firmu. Žil poměrně běžným životem, netrpěl žádnými vážnějšími zdravotními problémy a v rodině nebyla žádná dědičná onemocnění. O to větší překvapení přišlo, když si jeho manželka začala všímat, že se s ním něco děje.
Nejdříve šlo o drobnosti, které samy o sobě nic znamenat nemusí. Tomáš byl často podrážděný, úzkostný, hůře se soustředil a začal zapomínat na běžné věci, které dříve zvládal bez problémů. V práci čím dál častěji dělal neobvyklé chyby, měl potíže s organizací a někdy působil zmateně. Také se objevily občasné výbuchy vzteku a impulzivní chování, které pro něj nebylo typické.
Postupem času se ale začaly objevovat i další příznaky. Jeho žena si všimla, že Tomášovi občas zvláštně cukají prsty, škubavě pohybuje rameny nebo neklidně přešlapuje, aniž by si to vůbec uvědomoval. Zpočátku tomu nepřikládali velkou váhu, když se ale tyto mimovolní pohyby začaly zhoršovat a přidaly se problémy s koordinací, rozhodli se konečně vyhledat lékaře.
Po vyšetření na psychiatrii byl odeslán na neurologii, kde bylo nakonec vysloveno podezření na Huntingtonovu nemoc, a doporučeno genetické vyšetření. To nakonec nemoc skutečně potvrdilo.
Co je Huntingtonova nemoc?
Huntingtonova nemoc je progresivní neurodegenerativní onemocnění, při kterém dochází k postupnému úbytku neuronů a atrofii mozkové tkáně. Nejvýrazněji jsou postižena hluboká mozková jádra, především striatum, které hraje zásadní roli v řízení pohybu, ale v pokročilejších stadiích se degenerativní změny rozšiřují také do mozkové kůry.
Poškození těchto struktur narušuje fungování nervových okruhů, které zajišťují nejen kontrolu pohybu, ale také kognitivní funkce a chování. U nemocných se proto postupně objevují nejen mimovolní trhavé pohyby, označované jako chorea,a zhoršená koordinace, ale také potíže s pamětí, plánováním a rozhodováním a v průběhu onemocnění může dojít až k obrazu rozvinuté demence.
Proč vůbec nemoc vzniká?
Ve stručnosti - genetická informace uložená v DNA je tvořena čtyřmi druhy stavebních jednotek, které označujeme písmeny A, T, C a G. Jejich pořadí nese informace potřebné pro fungování našeho organismu. Jednotlivé úseky DNA, které obsahují konkrétní dědičnou informaci, nazýváme geny, a jeden z nich, označovaný zkratkou HTT, obsahuje instrukce k tvorbě bílkoviny zvané huntingtin.
V určité části tohoto genu se opakuje trojice písmen CAG (cytosin–adenin–guanin). U většiny lidí se tato trojice opakuje jen v omezeném počtu, ale u pacientů s Huntingtonovou nemocí je toto opakování nadměrné. Proč to vadí? Trojice CAG totiž představuje informaci pro zařazení aminokyseliny zvané glutamin do vznikající bílkoviny, a čím více opakování CAG gen obsahuje, tím delší úsek glutaminů se do huntingtinu začlení.
Takto nadměrně dlouhý úsek pak mění vlastnosti huntingtinu: bílkovina se nesprávně skládá a narušuje fungování nervových buněk, které tak postupně poškozuje. Nejvíce jsou zasaženy určité oblasti mozku důležité pro řízení pohybu, myšlení a chování. Nejde tedy o vznik nové bílkoviny, ale o změněnou podobu huntingtinu, který je za normálních okolností přirozenou součástí našeho organismu.
Počet opakování CAG souvisí s pravděpodobností, že se nemoc u daného člověka rozvine. Za běžný se považuje počet 26 a méně opakování. Při 27–35 opakováních hovoříme o takzvaných intermediárních alelách. Jejich nositelé Huntingtonovou nemocí zpravidla neonemocní, při předávání genu potomkům se však počet opakování může zvýšit. Při 36–39 opakováních jde o alely se sníženou penetrancí. To znamená, že se u jejich nositelů nemoc během života může projevit, ale také nemusí. Při 40 a více opakováních je penetrance prakticky úplná a onemocnění se během běžné délky života zpravidla rozvine.
Proč byl Tomáš první, když je nemoc dědičná?
Nejtěžší pro Tomáše nebylo pouze přijetí samotné diagnózy, ale také skutečnost, že se onemocnění může projevit u jeho dětí, kterým mohl genetickou změnu předat. Jaké je riziko? Jak je možné, že se nemoc projevila právě u něj, když v rodině nikdy nikdo podobnými příznaky netrpěl? Znamená to, že je tedy první?
Huntingtonova nemoc má jednu zvláštnost: genetická změna se může v rodině předávat po několik generací, aniž by se u někoho skutečně rozvinulo onemocnění. Někteří lidé totiž mohou nést intermediární alelu, která sama o sobě nemoc nezpůsobuje. Přesto ji mohou předat potomkům v pozměněné podobě, přičemž počet opakování CAG může při přenosu vzrůst natolik, že překročí hranici spojenou s rozvojem onemocnění. K takovému prodlužování dochází častěji při přenosu od otce. Je tedy možné, že rodič zůstane po celý život zcela zdravý, zatímco u jeho potomka se již Huntingtonova nemoc projeví.
Co Tomáše čeká dál?
Tomáše nyní čeká náročné období. Bude se muset vyrovnat nejen s vědomím, že se jeho zdravotní stav bude postupně zhoršovat, ale také s otázkou, jak o své diagnóze mluvit s manželkou a dětmi. Právě informace o dědičné povaze nemoci může být pro celou rodinu obzvlášť těžká. Zde je třeba říct, že v Česku se genetické testování na Huntingtonovu nemoc neprovádí u osob mladších 18 let, pokud nemají příznaky. Důvodem je především právo dítěte samo se v dospělosti rozhodnout, zda tuto informaci chce znát.
Huntingtonovu nemoc zatím nedokážeme vyléčit ani zastavit. Existuje však řada možností, jak zmírnit její příznaky a usnadnit pacientům každodenní život. Pomoci mohou léky, rehabilitace, psychologická péče i sociální podpora. Důležitá je také pomoc blízkým, kteří se s nemocí musí postupně vyrovnávat společně s pacientem. Medián doby přežití od prvních příznaků je v průměru přibližně 15 let, průběh nemoci se však může u jednotlivých lidí výrazně lišit.
Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.
Zdroje
Roudenský P. Genetic factors influencing age of onset of Huntington’s disease and markers of its prediction. Neurologie pro praxi. 2023;24(2):127-131. doi:https://doi.org/10.36290/neu.2022.064
Todd TW, Lim J. Aggregation formation in the polyglutamine diseases: Protection at a cost? Molecules and Cells. 2013;36(3):185-194. doi:10.1007/s10059-013-0167-x
