Cholesteatom: tichý vetřelec v uchu, který nás může připravit o sluch

Když v roce 1838 německý anatom Johannes Müller pojmenoval voskovitý, perleťově zbarvený útvar ve středním uchu „cholesteatom“, vycházel především z jeho vzhledu a tehdejších představ o jeho složení. Název vznikl spojením řeckých slov chole (žluč), stear (tuk) a přípony-om (používané zejména pro nádory)…a vlastně je celý špatně.

Müller se domníval, že jde o nádor tvořený tukovitou hmotou obsahující cholesterol, a protože ten byl historický spojován se žlučí (ostatně cholesterol doslova znamená „tvrdá žluč“), použil v názvu „chole“.

Ve skutečnosti cholesteatom není nádor a netvoří ho tuk ani cholesterol. Jde o patologické nahromadění rohovějícího dlaždicového epitelu a keratinového materiálu ve středním uchu nebo v oblasti spánkové kosti, tedy na místě, kde se za normálních okolností nacházet nemá. Jeho výstelka produkuje keratin, který se uvnitř postupně hromadí spolu s odloučenými kožními buňkami. Cholesteatom tak připomíná malý váček vystlaný kůží, uvnitř kterého se hromadí její odumřelý materiál.

Cholesteatom ale není jen pasivní útvar s buněčným odpadem. Jeho růst a především chronický zánět v okolní tkáni mohou aktivovat procesy, které vedou k rozrušování okolní kosti, na čemž se podílejí mimo jiné také zánětlivé mediátory a enzymy. Jak se cholesteatom zvětšuje a rozšiřuje do okolí, postupně je tím narušuje.

Střední ucho je přitom velmi malý prostor, ve kterém jsou těsně vedle sebe struktury zásadní pro sluch, rovnováhu i funkci lícního nervu, takže cholesteatom nemusí být velký, aby způsobil významné poškození.

Často poškozuje sluchové kůstky, zejména kovadlinku. Jejich narušení může vést k převodní nedoslýchavosti a pokud zasáhne kostěné struktury vnitřního ucha, může poškodit labyrint a způsobit závratě nebo poruchu sluchu. V blízkosti středního ucha navíc probíhá zmíněný lícní nerv, jehož poškození může vést k oslabení nebo obrně svalů jedné poloviny obličeje.

Nejzávažnější komplikace jsou dnes díky moderní diagnostice a léčbě vzácné. Pokud se však infekce a zánět rozšíří do okolních struktur, může dojít například k meningitidě, trombóze žilních splavů nebo nitrolebnímu abscesu.

Jeden z nejčastějších mechanismů vzniku získaného cholesteatomu souvisí s dlouhodobou poruchou funkce Eustachovy trubice. Ta spojuje střední ucho s nosohltanem a pomáhá vyrovnávat tlak na obou stranách bubínku. Pokud nefunguje správně, může ve středním uchu vzniknout podtlak, který způsobuje postupné vtahování (vchlipování) části bubínku do středního ucha. V takto vzniklém vchlípení se mohou zachytávat a hromadit odumřelé kožní buňky, a pokud se toto vchlípení dále prohlubuje a jeho obsah se nemůže přirozeně čistit, může se postupně vytvořit cholesteatom.

Existují ale i jiné mechanismy. Získaný cholesteatom může vzniknout například v souvislosti s dlouhodobým nebo opakovaným onemocněním středního ucha, po poranění bubínku nebo po některých ušních operacích.

Zvláštní skupinu pak tvoří vrozený cholesteatom, u kterého se předpokládá, že vzniká z buněk dlaždicového epitelu, které během vývoje zůstanou ve spánkové kosti.

Cholesteatom se často vyvíjí poměrně nenápadně, nicméně typickým příznakem bývá dlouhodobý nebo opakovaný výtok z ucha, často doprovázený nepříjemným zápachem. Přidat se může postupné zhoršování sluchu a protože bolest nebývá výrazná, lidé mají často dojem, že jde jen o další zánět ucha, který časem odezní. Pokud se ale výtok opakovaně vrací, zejména jen z jednoho ucha, nebo se zhoršuje sluch, je vhodné vyšetření na ORL.

Při pokročilejším onemocnění se mohou objevit závratě, tinnitus (zvonění či pískání v uchu) nebo porucha hybnosti obličeje.

Základem diagnostiky je vyšetření ucha. Při otoskopii nebo podrobném vyšetření ucha se zvětšením může lékař vidět například vchlípení bubínku, bělavý perleťový materiál, výtok nebo granulační tkáň. Součástí vyšetření bývá také audiometrie k posouzení poruchy sluchu.

Pro posouzení rozsahu onemocnění a změn ve spánkové kosti se podle potřeby používá počítačová tomografie (CT), která dobře ukáže především poškození a erozi kosti. Samotné CT však nemusí vždy spolehlivě odlišit cholesteatom od tekutiny či zánětlivé tkáně. V některých případech se proto doplňuje magnetická rezonance (MR), která může pomoci cholesteatom odlišit od okolních změn. MR má význam také při sledování po operaci, kdy může odhalit zbytkový nebo znovu vzniklý cholesteatom.

Cholesteatom se ve většině případů léčí chirurgicky. Důvod je jednoduchý: již vytvořený cholesteatom nelze spolehlivě odstranit pouze léky. Antibiotika mohou pomoci zvládnout přidruženou infekci, ale samotný cholesteatom pochopitelně neodstraní.

Cílem operace je odstranit patologickou tkáň a zabránit tomu, aby cholesteatom dál poškozoval okolní struktury. Pokud to rozsah onemocnění dovoluje, chirurg se zároveň snaží zachovat nebo obnovit sluch. Rozsah operace se však musí přizpůsobit tomu, které struktury jsou cholesteatomem zasaženy.

Po operaci je důležité dlouhodobé sledování. Cholesteatom se totiž může vrátit a někdy po něm v uchu zůstane drobná část, která není při běžné kontrole vidět. Proto lékař plánuje pravidelné kontroly a podle potřeby doplní MR vyšetření nebo doporučí další zákrok.

Cholesteatom je dobrým příkladem toho, že závažnost onemocnění neurčuje jen jeho samotná biologická povaha, ale také místo, kde vzniká. Přestože nejde o nádor, který by prorůstal do okolních tkání nebo metastázoval, roste ve středním uchu, tedy ve velmi malém prostoru, kde i drobný útvar může způsobit ztrátu sluchu, závratě nebo obrnu lícního nervu. A pokud se neléči, může vést až k závažným, potenciálně život ohrožujícím komplikacím.

Castle JT. Cholesteatoma Pearls: Practical Points and Update. Head Neck Pathol. 2018;12(3):419-429. doi:10.1007/s12105-018-0915-5

Kennedy KL, Singh AK. Middle Ear Cholesteatoma. In: StatPearls. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing; August 9, 2024.

Xing B, Dang Y, Xi K. Cholesteatoma: An Updated Review of Molecular Pathogenesis and Potential Therapeutic Directions. Curr Med Chem. 2026;33(3):616-629. doi:10.2174/0109298673404489250515074316