Článek
Inflace v posledních letech zasáhla rozpočty českých domácností natolik, že to už nelze jen tak přehlédnout. A upřímně – v mém okolí to dnes cítí každý, kdo se podívá na výpis z účtu nebo na účtenky z nákupů. Ceny energií, potravin i služeb letí nahoru, zatímco platy se buď nehýbou, nebo je jejich růst tak pomalý, že se utápí v běžných výdajích. Dnes Andrej Babiš přebírá vládu, ale já jsem už dávno přestala očekávat, že se stane nějaký „zázrak“ a že nová koalice rychle ceny zkrotí. Místo toho jsem si řekla- dost, je čas jednat a vzít si alespoň část kontroly nad vlastními penězi zpět. Ale nečekejte žádné investiční triky z TikToku, které slibují rychlé zbohatnutí. Tady je seznam pěti praktických kroků, které jsem si v běžné realitě musela upřímně přiznat a které mě přiměly podívat se na vlastní zvyky jinýma očima.
Například ceny energií. To je dnes jeden z největších žroutů rodinného rozpočtu. Přitom kolem sebe vidím, že spousta lidí jede dál ve starých zálohách a smlouvách, které byly výhodné v roce 2021, ale dnes jsou pastí. Já vím, je to otrava – sedět a porovnávat tarify a smlouvy. Ale právě tahle neochota ze setrvačnosti nás stojí tisíce. Po projití smluv a přepočtu záloh mi dodavatel slevil. I taková nepříjemná půlhodina práce znamená úsporu, která se mi na účtu ukáže v řádu tisíců korun ročně. A v době všeobecné drahoty je každá koruna sakra znát.
Pravidlo 24 hodin a stop impulzům. Nejdřív jsem si myslela, že mě drobné nákupy nezruinují. Jenže ty návštěvy kaváren, laky na nehty, věci z drogerie, oblečení – to jsou položky, které na konci měsíce tvoří nepříjemně tlustou čáru pod rozpočtem. Zavedla jsem jednoduché, ale mučivé pravidlo: cokoliv mě láká koupit, nechám si 24 hodin na rozmyšlenou. V devíti z deseti případů ten „pocit nutnosti“ přejde a já si uvědomím, že tu věc nepotřebuji. Do obchodu teď chodím s mobilním seznamem a s obavou, abych se vyhnula pastím u pokladen. Nákupy „jen tak“ se nekonají.
Potraviny – tady inflace udeřila nejtvrději. Všechno je dražší a přitom je až trestné, kolik jídla se v českých rodinách pořád vyhazuje. Musela jsem začít plánovat jídelníček na týden a využívat zbytky – ne jako banální radu z časopisu, ale jako nutnost. Přestala jsem automaticky sahat po drahých značkách. Víte, kolikrát zjistíte, že rozdíl je jen v designu obalu a v ceně marketingu? Často se ukáže, že privátní značka je úplně v pohodě.
Digitální zbytečnosti – Netflix, HBO Max, Spotify, ta fitness aplikace, kterou jsem použila dvakrát. Tyhle měsíční platby se plíží po účtu jako tiché myši. Když jsem si je jednou sepsala na papír, chytala jsem se za hlavu. Zrušení jen dvou nebo tří z nich, které jsem skoro nepoužívala, mi ušetří přes pět tisíc korun ročně. Peníze, které se hodí jinde.
Banky a spící peníze – ano ano. Nechat peníze ležet na běžném účtu bez jakéhokoliv úroku je dnes v podstatě aktivní ztráta, kterou nám inflace požírá. Je to hloupé a pohodlné. Trh je plný spořicích účtů bez poplatků. Přesunout tam část peněz není žádná magie, je to jen zdravý rozum a malý krok k tomu, jak zpomalit ukrajování hodnoty úspor inflací.
Konec jedné drahoty? No, kéž by… doufám. Celé tohle zdražování má samozřejmě i politický rozměr. Dosluhující vláda Petra Fialy čelila obrovské kritice a dnes symbolicky končí. Nastupuje kabinet Andreje Babiše, který v kampani sliboval, že ceny sníží. Teprve uvidíme, jestli se tyto populistické sliby promění v konkrétní, viditelné kroky. Jedno je ale jisté – zatímco se ministři stěhují do Strakovy akademie, inflace se nikam nestěhuje. Dokud neuvidíme reálný pokles cen, musí se domácnosti spoléhat hlavně samy na sebe.
A realita? Mnoho rodin se pohybuje na hraně. Místo abychom řešili, jestli zaplatíme dětem kroužky nebo školní výlety, měli bychom se konečně začít aktivně zajímat o to, co nám každý měsíc mizí z kapsy. Nejde o to být dokonalý, ale o to nenechat si líbit tiché okrádání, které se děje, když nad svými financemi jen mávneme rukou.
