Článek
Když už jsem nedávno vyjádřila svůj nekompromisně kritický hlas vůči nové pseudopohádce České televize „Tři princezny,“ myslím, že by stálo zato nyní zhodnotit i novinku vysílanou na Boží hod, jež vznikla ve spolupráci se Slováky (kteří pokryli většinu hereckého obsazení) a předchozí zhnusení Štědrého večera příjemně vynahradila.
Pohádka je taktéž netradiční, pohrává si s moderními tématy a filozofickými otázkami, avšak přitom vychází z tradičního slovanského folklóru. Zároveň nechyběl humor, napětí, skvělé efekty a herecké výkony si taktéž zaslouží palec nahoru. Jasně, Anděl Páně to není, ale dle mého názoru rozhodně patří k těm lepším dílům.
Moderní, neideologická
Čarovné jablko, stejně jako předchozí Tři princezny, zdůrazňuje sílu ženské hlavní hrdinky. Ovšem namísto laciného umělého konceptu „Ramba v sukni“, násilně vtlačovaného do hlavy diváka v souladu s doktrínou moderního feminismu, jsou hlavní postavy, Hana a Dáhlie, přirozené a jejich síla spočívá v mentální odolnosti a schopnosti kriticky myslet.
Příběh zároveň krásně ukazuje realitu toxického rodičovství a mezigeneračních sporů. Hanina matka Zora je exemplárním případem tzv. „helikoptérového rodiče“, kdežto zlá kněžka Moriana představuje typickou sobeckou primadonu, co si udělala dítě omylem a štve ji, že se o něj musí starat. Kromě toho se v pohádce objevuje i princ, který odmítá, co mu bylo předurčeno, touží být vynálezcem a v rámci celého děje je vykreslován jako emočně zlomený muž, co sám se sebou vede vnitřní spor a nejlépe se cítí mezi obyčejnými vesnickými lidmi. A nakonec ho musí ze zakletí vysvobodit žena.
Zdejší strana dobra je zároveň hluboce spojena s přírodou a lidovým léčitelstvím. Hana a její rodina mají magické schopnosti uzdravovat jiné lidi a činit je tak šťastnými, k čemuž kromě kouzel primárně využívají všemožné dary „matičky Země“ a zdůrazňují tak její krásu a důležitost. No nevím, ale osobně si myslím, že tenhle milý a u srdce hřejivý koncept možná přivede malé i velké diváky k ochraně životního prostředí víc než vypálené království, které mi téměř ve všech ohledech připomínalo válečný Donbas (respektive jeho lacinou napodobeninu z čínského e-shopu), kde princezna s myšlením instagramové influencerky brečí nad těžbou uranu.
Lidskost jako hlavní téma
Pohádka Čarovné jablko stojí na tradičním konceptu vítězství dobra nad zlem a zabývá se (tedy alespoň já to tak vidím) základní otázkou morálních hodnot a koexistence člověka ve společnosti. Dcera zlé kněžky, Dáhlie, zosobňuje společensky nepopulární potřebu vzorovat autoritám a rozkazům, které nejsou správné. Zároveň obě hlavní hrdinky odmítají podřídit se myšlence uměle vytvořeného nepřítele a ukazují, že člověka nelze soudit na základě vnějších „nálepek“, ale je třeba poznat jeho nitro. Moment, kdy Hana objímá Dáhlii, jejíž posláním je Hanu zničit, avšak namísto toho ji přijme za kamarádku, mi vykouzlil úsměv na rtech, jelikož mi připomněl jednu z kapitol mého vlastního románu, který momentálně sepisuji, ale zatím nechci nic prozrazovat.
Naopak scény, kdy zlá kněžka Moriana našeptává lidem lži, a stačí málo, aby v nich okamžitě vyvolala nenávist vůči ostatním, zase nádherně ukazuje lidskou slabost a omezenost. To je opět aplikovatelné na dnešní dobu sociálních sítí, nestoudných reportérů, politiků a celebrit. Jen si vzpomeňme na některé výroky ve veřejném prostoru a co po nich následovalo.
Jde to i bez násilí
Čeho si ale v pohádce cením nejvíce, je to, že se celá obešla bez krvavých soubojů, zbraní a násilí. Onen boj dobra se zlem probíhá pouze ve formě kouzel, realizovaných pomocí povedených vizuálních efektů. Možná proto považuje generace odrostlá na udatných drakobijcích celý film za dějově chudý. Na rozdíl od nepovedené alegorie na dnešní politiku, kde tři princezny brečí nad dopady války, přičemž paradoxně opěvují zbraně, šermování a zlá macecha na kameru zakroutí nevinnému holoubkovi krkem, nabízí tato pohádka jen jediný „masakr“, kdy se zlá čarodějnice rozplyne poté, co dostane zásah svítícím jablkem.
I tak ale příběh umí v člověku vyvolat pocit napětí, strachu, ale zároveň vás i rozesměje. Jak už jsem říkala, Anděl Páně to sice není, ale vynález koňomyčky nebo kukačka v podání Stanislava Pitoňáka, která nejspíš trpí diagnózou ADHD nebo v zákulisí užívá nějaké povzbuzující drogy, mě prostě dokázaly rozesmát.
Slováci nám ukázali, jak se dělá (moderní) pohádka
Čarovné jablko mě mile překvapilo a překonalo i skepsi z předešlého večera. Docela mě mrzí, že si na webu ČSFD vysloužilo pouze 55 % hodnocení a internet opět rozezněly hlasité negativní recenze, které ovšem svědčí o tom, že někteří televizní diváci jsou zkrátka typičtí čeští Pepíci, kterým se nezavděčíte ničím. Pro některé je pohádka moc tradiční, pro jiné zase moc pokroková. Tak si vyberte. Podle mě konečně přišel perfektní balanc.
Příběh má filozofický základ, zároveň je ale napínavý a nepředvídatelný. Nechybí ale ani humor a určitý vývoj postav, který díky dobrým hereckým výkonům (nebo alespoň dobrému dabingu) působí přirozeně. Pohádka se staví proti stereotypům, kterými je společnost pořád skrz naskrz prolezlá, což je možná taky důvod odmítavých postojů, protože si někteří zkrátka nechtějí přiznat, že se v tom jimi nazývaném „laciném komparzu“ zhlédli.
Některým divákům vadilo i to, že se v pohádce zhruba na pět sekund objevili černoši (což ale v kontextu příběhu bylo naprosto v pořádku) a nadále tito stoupenci konzervativního přístupu volají po „etnicky čisté patriarchální rytířovině“. Progresivní proud zase nesnese absenci „Rambo žen“ a faktu, že během sledování divák nenabyl pocitu viny z existence jaderných elektráren a fosilních paliv. Tak či tak, mě nová víceméně slovenská pohádka právě svou apolitickou kritikou společnosti a celkově důmyslným zpracováním zahřála u srdce a příjemně vykompenzovala zklamání z předchozího večera.
