Článek
Doba extrémní digitalizace způsobila, že se takřka celá správa peněžních prostředků přesunula do osobních počítačů a mobilů, což je pro klienty značná úleva. Nevím, jak daný problém vnímáte vy, ale ze své zkušenosti mohu říci, že jen málokterému obchodníkovi se povedlo tolik hrát na moje nervy, jako právě zaměstnancům (nebo spíše zaměstnankyním) bankovních poboček.
Zdaleka netvrdím, že všichni lidé pracující na pozici osobního bankéře jsou stejní, ale když už výjimečně zavítám na některou z bankovních poboček, obvykle narazím právě na nafoukané „babizny,“ které snad stvořil ďábel a vyškolil Horst Fuchs. A není divu, jelikož to de facto mají v popisu práce. Dřou za nízkou mzdu pro nadnárodní korporaci a tak jim nezbývá než horem dolem rvát lidem nesmyslné produkty, za něž mají benefity. (To mi bylo řečeno od nejednoho člověka, který dělal ve finančním sektoru a díky své lidské povaze v tomhle kapitalistickém arogantním peklíčku nevydržel.) Inu, zde je pro pobavení pár mých osobních situací, které dozajista znáte i vy.
Bez pojištění vybouchne planeta
Před pár lety jsem zavítala na jednu z poboček nejmenované banky, když jsem chtěla zrušit pojištění karty, které zpočátku bývalo zdarma a nyní měl za něj být účtován poplatek. Tehdy jsem poprvé pocítila, že říci v bance slovo „zrušit“ je asi stejné, jako zařvat „Hail Satan“ uprostřed kostela. Inu, hned jsem začala poslouchat, jak je to nevýhodné (ano, je opravdu výhodné mít pojištění karty, když k účtu žádnou kartu nemáte) a že se to nevztahuje jen na kartu, ale i na telefon a bla bla bla, prostě plať a nemel, jinak snad přijde apokalypsa.
Ta ovšem přišla až v momentě, kdy jsem osobní bankéřce řekla, že je tedy pro mě nevýhodné vedení celého účtu a že bych chtěla zrušit (ano, Hail Satan) všechny jejich produkty. Tak emotivní přednášku jsem (naštěstí) nezažila ani na vysoké škole. Nejprve jsem si vyslechla, jak se mýlím a kolik má vedení jejich účtu výhod, načež mi začala tvrdit, že ona účet uzavřít nemůže a musím vše udělat já skrze jakousi podivnou mobilní aplikaci. (Šance, že tomu uvěřím, je mnohonásobně menší, než že mi zítra přistanou na střeše domu mimozemšťani.) Tu mi shodou okolností nutila od příchodu.
Vzhledem k tomu, že jsem tehdy vlastnila telefon, který sotva udýchal sám sebe, nabídku mobilního bankovnictví jsem odmítla. Ihned poté jsem se dozvěděla, že už mi ho paní založila a že přístup z PC se bude stejně rušit, takže bez aplikace se nedostanu do účtu. Přitom mě samozřejmě ještě bankéřka zpražila pohledem jakoby říkajíc „Vy si vážně neplatíte data? A nežijete z aplikace do aplikace? Jste sto let za opicema nebo co?“ Pak už mi nezbývalo, než jen začít vyjednávat jako s nějakým únoscem, abych mohla konečně zabouchnout dveře pobočky a v duchu si říci: „Nazdar, už vás nikdy nechci vidět.“
Objednává se k lékaři, ne do banky
A nyní pro změnu příběh, který se stal sotva před několika týdny. Zamířila jsem do jiné nejmenované banky, abych si zde účet založila. Vím, že to jde i online, ale chtěla jsem se optat na některé podrobnosti (nyní vím, že to byl pěkně hloupý nápad). Ještě bláhovější ale bylo myslet si, že vše vyřídím během pauzy mezi přednáškami.
Pobočka banky (v pracovní době) připomínala město duchů, nikde ani noha, jen jedna paní, co zrovna jednala s klientem a jedna sedící za přepážkou popíjející kafíčko. Pozdravím a jako na zavolanou přiběhne mile vypadající paní (z níž se následně vyklubala exemplární semetrika) odkudsi zezadu. „Dobrý den, co potřebujete?“ odsekla suše a mně bylo hned jasné, že skutečný význam této věty je: „Co tu sakra chcete?!“ Když jsem ji sdělila, že se chystám si otevřít bankovní konto, dočkala jsem se jenom údivu a otázky: „A jste objednaná?“ No prosím? Jak jako objednaná? Co vím, tak objednává se ke specializovaným lékařům nebo ke kadeřnici, ale abych si rezervovala místo v bance kvůli desetiminutovému úkonu? To snad nemyslí vážně.
Zavrtěla jsem hlavou a dočkala se vyčerpávajícího představení (Shakespeare se může jít zahrabat) o tom, že se musím objednat alespoň dva týdny dopředu, že jsou hróóóózně vytížené. Rozhlédla jsem se po bance a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Vytížená byla sotva jedna kolegyně, druhou zaneprázdnilo pití kávy (prý ale čeká na klienta), ta třetí příchozí taky čeká na klienta a ještě je tam jakási čtvrtá, co běhá kdovíkde, ale (na mou duši tomu neuvěříte) též se připravuje na schůzku s klientem, která započne za pár minut.
Co dodat. Opravdu nehodlám jezdit vlakem sem a tam nebo nedejbože odbíhat z přednášek (daná banka má pobočku ve městě, kde studuji, nikoliv však v místě mého bydliště), abych náhodou zastihla ten správný moment, kdy vážené dámy nebudou zrovna vytížené nicneděláním, takže jsem jim vyřídila, že si účet založím online. No a světe div se, najednou se uvolnilo místečko hned další den, přesně v době mé polední pauzy. A já na to: „Ale to nemusíte, jestli jste tak zaneprázdněné, já si to založím online.“ Jelikož ale paní věděla, že tím přijde o bodíky a následné benefity, okamžitě začalo druhé dějství Shakespearova představení, využila, že jsem ji vykecala, že jsem student a okamžitě mi začala nabízet nějaký supervýhodný účet pro studenty, který online založit nejde (to víte, že jde). No nic, nakonec jsem nabídku přijala a doufala, že o 24 hodin později nařídí ďábel (alias šéf) dobrou náladu.
Co si to jako dovolujete se ptát na podrobnosti?
Přijdu další den ve smluvený čas do banky a potkám poměrně milou mladou slečnu, které povídám, že jsem přišla z důvodu založení účtu. SMS zpráva s kontaktními údaji osobní bankéřky, s níž mi byla sjednána schůzka, samozřejmě nedorazila, avšak slečna se mi omluvila za komplikace a ihned šla bezejmennou paní hledat. (Sláva, ochotní lidé, co si váží zákazníků ještě existují, avšak pochybuji, že na tomhle místě vydrží delší dobu.)
Našla ovšem paní, se kterou jsem mluvila den předtím, a dočkala jsem se tak „velice milého“ přivítání větou: „Jo vy jste ta, co tu byla (myšleno otravovala) včera.“ Ta mě pak nasměrovala ke své kolegyni, která nebyla o moc ochotnější než ona. Zpočátku se sice zdála být milá, tedy až do chvíle, než jsem se začala ptát na podrobnosti. BUM! A pasivně agresivní nálada byla zpět. Na otázku, co bude se studentským účtem poté, až dovrším 26 let se mi dostalo ledové sprchy v podobě: „A proč jako řešíte, co bude za šest let?!“ No tak já nevím, přijde mi normální vědět, co nastává po uplynutí sjednané doby. „Za šest let může být všechno úplně jinak,“ vysvětlila. Aha, takže žádné záruky. Banka si zkrátka mění podmínky, jak se jí zachce. Nebudu lhát, měla jsem chuť jí říct něco jako: „No jestli to je takhle, tak za šest let pravděpodobně už nebudu vaším klientem.“ Ale radši nebudeme ďábla dráždit.
Nejlepší chvíle ale nastala, když jsem se zeptala, zda se k účtu opravdu váže nejmenovaná výhoda (o kterou jsem nestála, ale byla uvedena na webových stránkách). Bankéřka mě obdarovala dalším nevraživým pohledem ve stylu, „Odkud jste spadla?“ a sdělila mi, že se za danou výhodu platí měsíční poplatek. „Zajímavé, že na webovkách máte, že je to součást každého nově založeného účtu a je to zadarmo,“ vypadlo ze mě. V tu chvíli se bankéřka podivila (lidí, co si dopředu nastudují věci a neodkývou vše, je zřejmě málo) a začala nad tím bádat jak Einstein nad teorií relativity. Světe div se, měla jsem pravdu a opravdu v podmínkách stálo, že mám na onu výhodu nárok.
Věc, kterou bankéřka tedy měla dávno vědět, si musela jít ještě ověřit u šéfa a dost možná ještě šéfa jeho šéfa a šéfa šéfa jeho šéfa a Pána Boha, Lucifera a Špagetového monstra v neposlední řadě. Když jsem jí řekla, že o danou výhodu nemám zájem (nebudu riskovat, že se výše jmenovaný hierarchický řetězec plete a vysolím této korporaci úplně zbytečně peníze), dostala jsem tu nejzáludnější a nejnevraživější otázku: „A to jako proč?!“ No proč? Protože je mi na úplný kulový. A začalo typické: „A my vám to založíme, je to pro vás výhodné…,“ a nakonec mi to tam paní bankéřka stejně naklikala. Tak jsem ji upozornila, že jestli za to budu něco platit, půjdu službu zrušit a požadovat reklamaci (Hail Satan potřetí, s dvojnásobnou váhou).
Všechno máte v mobilu
Samozřejmě, že první, co paní bankéřka udělala, než založila účet, bylo vytvoření mobilního bankovnictví. Bez něj prý už ani pes neštěkne, takže jsem si musela okamžitě nainstalovat aplikaci. Bylo mi řečeno, že skrz ní můžu ovládat úplně všechno, pomalu i počasí na druhé straně planety. (Zajímavé, že takovou malichernost jako změnit si PIN u karty, onen průlomový vynález nenabízí.) Přestože jsem odpůrcem bankovnictví v mobilu (nepovažuju to za bezpečné ani komfortní), jsem ráda, že se vyhnu jakýmkoliv dalším návštěvám pobočky (uf, díkybohu za to).
Potom, kolikrát ale pracovnice banky během oné schůzky prohlásila větu, „To si zařídíte v aplikaci,“ jsem vážně začala litovat toho, že jsem si účet neotevřela z pohodlí domova. Naštěstí jsem se zhruba po třiceti minutách dočkala věty, „Tady mi to podepište,“ která obvykle značí, že se audit u Lucifera chýlí ke konci. Tuto větu mi samozřejmě paní bankéřka zopakovala ještě dvakrát, když viděla, co nechtěla, a to, že si smlouvu opravdu podrobně pročítám. (Už dle mých předchozích dotazů jí asi snad došlo, že jsem přesně ta osoba, která nedůvěřuje korporacím, obzvláště nadnárodním bankám.)
Žijeme v kapitalismu a heslem „Náš zákazník, náš pán,“ se řídí už jen malí poctiví obchodníci, kteří se snaží přežít. Pro nadnárodní subjekty, které vládnou trhu, už ale klient takřka neznamená nic, než jen číslo, drobné smítko za nehty dlouhých prstů finančního sektoru, které se hnou jen proto, aby uspokojily podílníky, akcionáře a bůhví jaké právnické korporace, jež mají kdesi v tomto řetězci uložený kapitál.
Výsledkem toho je pak banda znuděných zaměstnanců, kteří ani nevědí, co nabízí, a melou nesmysly (jako třeba, že čipová debetní karta bude ihned aktivní a netřeba ji strkat v obchodě do mašinky a zadávat PIN…no jasně, že toto tvrzení vyvrátil první nákup), jen aby vás přesvědčili uzavřít co nejvíce smluv a vydrželi v pomyslném Matrixu.
No není ten kapitalismus úžasný?!
