Jakákoliv mzda má být především důstojná

Autor článku, na nějž reaguji, je toho názoru, že je naprosto v pořádku, aby nástupní plat nepokryl ani základní životní náklady. Primárně mluví o momentálně protestujících příslušnících Policie ČR a dalších státních složek, tato problematika se ale týká všech profesních oborů. Pojďme si to tedy rozebrat.

Předem ale říkám, že hádat se o tom, jak vysoká by měla být mzda případně plat na určité pozici, je zbytečné, protože se jedná o čistě relativní záležitost. Zůstaneme-li u policistů, nástupní plat člověka bez praxe disponujícím středním vzděláním s maturitou činí (alespoň dle oficiálních stránek PČR) 30 070 Kč hrubého. Zda je tento plat vhodný posuďte sami. A nezapomeňte zohlednit i fakt, kolik berou politici, kteří si své platy nadále zvyšují.

Výše mzdy se může odvíjet od mnohých faktorů. Jedním z nich může být například i počet let strávených ve firmě. Co si ještě pamatuju z hodin managementu na střední škole, například v Japonsku je tzv. „princip seniority“ ve velkém uplatňován všude. Abych ale pravdu řekla, nepřijde mi tak úplně šťastný.

Tak zaprvé, hodnota mzdy musí primárně odpovídat rozsahu a náročnosti dané profese (což v praxi dost často neodpovídá, ale co čekat, žijeme v kapitalismu). Roli může hrát také dosažené vzdělání v daném oboru, často ale učeň s léty praxe strčí novopečeného inženýra do kapsy. Na druhou stranu, mladý člověk může přinést nové pohledy, snáze drží krok s rychle se měnící dobou a technologiemi, zatímco starší pracovník většinou vykonává činnost podle starých zaběhnutých postupů, což někdy také nemusí být ideální.

Osobně si ale myslím, že mzda musí být primárně důstojná v tom slova smyslu, aby pracujícím zajistila důstojný život. Nacházíme se totiž v době, kdy životní náklady nehorázně rostou (díky vládo a nenasytné korporace). Jen pro informaci, minimální hrubá mzda činí v roce 2024 18 900 Kč, což je po zdanění 16 443 Kč čistého. Ruku na srdce, kdo z nás by s tím dokázal vyžít. Jen například pronájem jednopokojového bytu v Praze na Žižkově vás vyjde okolo 20 000 Kč za měsíc. I kdyby se žižkovští landlordi uskromnili na polovic, připočtěte energie a další paušální výdaje, ceny potravin a bum! Netřeba se divit, že 2 mil. Čechů žije na hranici chudoby.

Zpět ale k onomu „principu seniority.“ To, co zaměstnavatelé na stálých zaměstnancích totiž primárně oceňují nejsou zkušenosti, ale loajalita, protože moc dobře vědí, že věrný pejsek se hledá těžko a málokdo by to na vašem místě tak dlouho vydržel. A vědí i to, že vy to víte taky, takže vám radši přihodí nějaký ten peníz, abyste veškerou existenci slovíčka „výpověď“ nadobro vymazali z hlavy. To ale neznamená, že si vás váží, obzvláště u velkých korporací stačí, aby se změnilo vedení nebo trochu vzrostly náklady a klidně vás vyrazí takřka „na hodinu.“ A nebo vás vyrazí i tak a najmou někoho mladého. Jo, žijeme v době korporátní a lidské práce si váží už jen malé rodinné firmy. A to zdaleka také neplatí vždy.

Ve svém okolí znám jednu paní, co dlouhou řadu let pracovala jako prodavačka v maloobchodě. Pak obchůdek zkrachoval a když si paní hledala práci, skoro všichni personalisté (teď se prý těm nafoukancům, co třídí lidi jak brambory, říká moderně HR, jsem slyšela) jí řekli něco jako: „Nezlobte se, ale hledáme (případně už jsme si našli) mladou slečnu.“ Krásný příklad toho, že zkušenosti se necení. Kapitalistická společnost totiž obyčejnými (dělnickými) profesemi pohrdá a naivně si myslí, že je zvládne dělat každý. Jenomže právě na těchto povoláních stojí celá lidská společnost a třeba konkrétně práce prodavačky nespočívá jen ve skenování zboží a vracení peněz, ale zejména v umění jednat s lidmi. Co si budeme, i to, že se pokladní v obchodě usměje, popřeje hezký den a podobně, může rozhodnout o tom, zda zákazník přijde i příště. Ale vysvětlujte to nafoukanému „ejčáristovi.“

Zaměstnavatelé totiž moc dobře vědí, že nováčka po škole snadno „zpracují k obrazu svému,“ jelikož díky tomu, že právě žádné zkušenosti nemá, bude dělat vše tak, jak řekne jeho první guru. Druhým důvodem je bohužel i to, že v dnešní společnosti stále funguje sexismus a mladá slečna s hezkou tvářičkou „dobře prodává.“ Tohle obzvláště, bych řekla, platí pro „nóbl“ podniky. A když už jsme u toho, není žádným tajemstvím, že ženy mají stále na stejných pozicích nižší platy než muži. Konkrétně v roce 2023 činil podle webu iDNES tento rozdíl 16,4 %. Podstatou ale je to, že u mladého člověka může zaměstnavatel nízkou mzdu okecat různými opiáty, jako nástupní plat, málo zkušeností, budoucí kariérní růst, a tak dále. Ale jak to říkal můj středoškolský učitel marketingu: „Vy mladí jste pro ně levná pracovní síla.“ Ještě lepší jsou pak cizinci. Ty se „oškubávají“ nejlíp, jelikož jsou rádi, že mají práci a je jen malá pravděpodobnost, že si budou stěžovat.

Ruský literární vědec Dmitrij Lichačov a autor knihy Slovo o pluku Igorově, údajně jednou prohlásil: „Jestliže pracujete a váš plat pokrývá pouze nákup potravin, oblečení, bydlení a komunálních služeb, potom se cena vaší práce rovná ceně práce otroka.“ A (pokud to tedy opravdu řekl) měl pravdu.

Žijeme totiž v kapitalismu a to znamená, že všechno vlastní soukromé osoby, jež zajímají primárně dvě věci – minimalizace nákladů a maximalizace zisků. Nejsmutnější je ale fakt, že vlastníci korporací jsou obvykle lidé (pokud to nejsou rovnou další korporace), kteří nemají ani tušení, co se uvnitř firmy děje. Pohádka o americkém snu končí v momentě, kdy původní majitel docílí toho, že se firma „začne řídit sama,“ nebo ji rozprodá všelijakým majetným akcionářům a investorům, co dokázali jediné – mít dostatek peněz. (A nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že ho dost často nabyli nečestně.) Naopak ti, kdo ve firmě tvoří skutečné hodnoty, makají od nevidím do nevidím, živoří. Tak třeba taková společnost McDonald’s vykázala v loňském roce hrubý zisk 8,47 mld. USD. Zatímco tato částka se rozdělí mezi přihlížející akcionáře, běžná „kmitající“ obsluha si v průměru vydělá 19 818 Kč. A podle statistik portálu Indeed je se svým ohodnocením v této společnosti spokojeno jen 32 % personálu. Zároveň je třeba dodat, že lidově nazývaný „Mekáč“ je jednou z těch firem, co ve velkém nabírá studenty na brigády.

Na rozdíl od otroků sice za svou práci v tomhle systému dostává člověk zaplaceno a má jakousi „možnost vždy odejít,“ v praxi je ale uvázán jako pes u boudy a nemá žádné jistoty. Obzvláště to platí pro mladé lidi, kteří svůj život teprve budují a snaží se postavit na vlastní nohy. Jsem sice odpůrcem jakéhokoliv půjčování si, ale ukažte mi dneska nějaký mladý pár, co zvládl zafinancovat vlastní bydlení bez hypotéky. Otrok v antickém Řecku byl přivázán řetězem, novodobý konzumní otrok je držen na uzdě splátek, nájmu a výdajů za základní věci.

Samozřejmě, nikdo neříká, že má být každý milionář a rozhazovat za zbytečnosti, ale dokázat přežít i se svou rodinou? To by mělo být, alespoň dle mého názoru, základní lidské právo.

Článek vznikl na základě názoru autorky a obsahuje nadsázku. Veškeré odkazy na zdroje informací jsou uvedeny přímo v textu.