Článek
Ukázat občanku či pas, jít za plentu a vhodit lístek v obálce do urny. I to může být pro mnoho lidí věda. Letos se mi poprvé „poštěstilo“ zasednout ve volební komisi a vidět „proces demokracie“ i z té druhé strany. A kuriózních případů bylo poměrně dost.
Abeceda? Velký problém
V roztěkanosti si mnoho voličů nevšimlo, že jsou seznamy rozdělené dle jmen a vrazili občanský průkaz prvnímu komisaři, kterého viděli nebo se jim zkrátka „zalíbil.“ Dost mě ale překvapovalo, když se volič začal rozhlížet a usilovně přemýšlet, jak jdou vlastně písmena abecedy po sobě.
Vždy, když jsem viděla, že dotyčný váhá, raději jsem se ho ihned zeptala na jméno, ve snaze mu poradit, kam má jít, aby nezdržoval voliče za ním. Někteří sebejistí jedinci ale nereagovali, načež zamířili do špatné části s absolutním údivem, že K je před L, a ještě si část z nich neodpustila svést vinu na nás, že máme „špatný systém,“ či „loni to bylo jinak.“
„Ono se to nelepí?“
Problém a nejen nezkušeným přinesla i úřední obálka. Na otázku, zda se má po vložení lístku zalepit, se zeptal snad každý třetí příchozí. Chápu obavu, aby hlas nevypadl, ale umíte si představit, jak by to vypadalo, kdybychom měli při sčítání hlasů každou obálku rozlepovat? Nejen, že by byl celý už tak zdlouhavý proces ještě pomalejší, ale hrozilo by, že se při dobývání do obálky poškodí i hlas uvnitř. Věřte nebo ne, lístek z úřední obálky skutečně nevypadne. Ani když ho přeložíte.
„Na co chcete občanku? Jste snad komouši?!“
I přesto, že je návodů jak volit všude plno, mnoho lidí nemělo nejmenší tušení, jak systém hlasování funguje. V každé volební místnosti jsou sice dle předpisů vyvěšeny potřebné informace, nejjednodušší je se ale samozřejmě zeptat. Našli se ovšem i tací, co se zkrátka s jednoduchým poučením o tom, co musí, nesmí a můžou udělat, aby byl jejich hlas platný, nespokojili.
Například jeden pán na mou žádost o OP reagoval slovy: „Na co chcete občanku? Vy si jako škrtáte, kdo byl volit a kdo ne? Jste snad komouši?!“ Nakonec sice pochopil, že volební systém má svá pravidla, nebyl ale ani první či poslední, koho nutnost prokázat se zarazila.
„Slečno, koho mám volit?!“
Ač jsem si myslela, že lidé chodí k volbám (alespoň částečně) rozhodnutí, u některých byl opak pravdou. Přišli bez lístků a se slovy, že tomu vůbec nerozumí a ať jim poradím, který lístek mají vybrat. Přestože jsem byla do komise nominovaná politickou stranou, je mou povinností zdržet se jakéhokoliv ovlivňování, takže jsem jim zkrátka „poradila,“ jen to, aby hlasovali pro toho, kdo jim je svými ideály blízký.
Někteří rovnou přišli s tím, že je poslala manželka, aby volili danou stranu a ptali se na náš názor, že ono hnutí neznají, či se jim nelíbí a nechtějí zklamat ani národ, ani svou drahou polovičku.
„A Jágr kandiduje za koho?“
Vtipálků je na světě dost. A chodí i k volbám. Jeden pán mi takhle podává občanku se slovy: „Tak snad vyhrajou naši!“ Pak se zeptal, kdo jsou tedy „ti naši,“ jestli prý za někoho kandiduje Jarda Jágr.
Ač jsme se shodli, že nejspíš ne, následovalo několikaminutové hudrování za plentou, že Jardu nikde nevidí.
Ach to „ouřadování“
Jsem docela ráda, že jsem měla možnost si výkon této funkce vyzkoušet. I když si člověk občas přišel jak v Osudech dobrého vojáka Švejka. Naštěstí se u nás nikdo nepohádal, jak se mi doneslo z jiných okrsků, a i sčítání hlasů se obešlo bez jakýchkoliv závažných problémů.
Na závěr bych ráda dodala, že nechci nikoho soudit. Ani ty, co k volbám přišli, ani ty co nepřišli. Jelikož v momentě, kdy vyjde tento článek, už pravděpodobně budete znát celoevropské výsledky, můžete si o českých voličích udělat vlastní obrázek sami.
