Článek
Přiznám se, že jsem moc nechtěla o tomto tématu psát, ovšem když vidím, co se momentálně děje, asi si neodpustím pár poznámek. Izrael je bezpochyby jedním z nejkontroverznějších států a téma jeho „boje o přežití“ rozděluje společnost.
Politici jako paní Pekarová nebo premiér Fiala zuby nehty brání právo Izraele na existenci a obranu, mnoho kulturně významných lidí se přiklání na opačnou stranu. A není divu. Mainstream se sice snaží kritiku umlčovat kecy o antisemitismu, jenomže ať už si o Izraeli myslíte cokoliv, je třeba si uvědomit, že judaismus a sionismus jsou dvě odlišné věci a jedna genocida rozhodně není ospravedlněním pro druhou.
Jako spojenec a přítel stojíme pevně za Izraelem a jeho právem se bránit.
— Markéta Pekarová Adamová (@market_a) April 14, 2024
🇨🇿🤝🇮🇱
Bylo nebylo aneb trochu o vzniku Izraele
Izrael jako takový vznikl v roce 1948. Nicméně hovoří-li se o jeho vzniku, bývá primárně datován někdy 900 let před Kristem, kdy prapředci dnešních Židů vyhlásili první Izraelské království. V roce 135 n. l. byli Židé z Izraele vyhnáni do tzv. diaspory. Už samo používání tohoto faktu jako argumentu pro založení dnešního Izraele je dle mého názoru lehce problematické. Historie, obzvláště v období starověku, byla celkově psána mohutnými přesuny obyvatel a formováním mezinárodních vztahů s mečem v ruce. Tvrdit, že Izraelci mají právo zabrat Palestinu, protože tam kdysi dávno žili, je asi stejné jako kdybychom my, Češi, požadovali navrácení Braniborska, protože nám za Karla IV. patřilo.
Přeskočíme tedy rovnou k věci, a to do 20. století, kdy území podél Rudého moře patří Osmanské říši, která se ovšem po 1. sv. válce rozpadá a do hry vstupuje historií dobře známý imperialista – Velká Británie. Ta v roce 1922 přebírá nadvládu a vzniká Britský mandát Palestina. Jen pro info, tehdy zde žilo o půl milionu více muslimů než Židů.
Vyznavači judaismu jsou ovšem mezitím pronásledováni v mnoha státech, jako například carské Rusko, z nichž emigrují právě na místo, kde před více než tisíciletím měli domov. Na tom samozřejmě není nic špatného, jenomže Británie se jim v tom snažila bránit. Možná už měla strach právě z tzv. sionismu, tedy myšlenek o nezávislém židovském státě Izrael, které přicházely už od poloviny 19. století, jinak si neumím vysvětlit, proč něco takového měla zapotřebí. A útěky Židů do Palestiny zakazovala i během největšího pekla posledních sta let – vlády nacistů a 2. světové války.
Izrael ale nevznikl proto, že Židé v Palestině hledali útočiště před nelidskými stvůrami, jakými nacisté bezpochyby byli, a Arabové by je terorizovali. Pokud toto někdo tvrdí, tak (nejspíše záměrně) přílišným zestručňováním zkresluje historii. Je fakt, že tehdejší muslimští obyvatelé Palestiny porušovali lidská práva Židů, primárním důvodem ale nebyl ani tolik rozdíl víry, jak si mnozí myslí, ovšem právě spíše obavy ze snah o přetransformování Palestiny v Izrael. Vyhlášení židovského státu bylo totiž primárně cílem radikálních sionistů, kteří se zformovali do skupin (jež se některé nezávislé historické prameny nebojí označovat až jako teroristické) jako Hagana, Irgun nebo Lechi. Tyto ozbrojené složky pak páchaly útoky i vůči Británii, čímž se ji snažili dohnat k tomu, aby jakožto správce vyhověla jejich požadavkům. Dokonce vůdce skupiny Lechi, která v Tel Avivu hojně rabovala, vykrádala banky a vraždila civilní obyvatele, včetně samotných etnických Židů, neváhal napsat dopis samotnému – a teď se podržte – nacistickému Německu, konkrétně úředníku Werneru Ottu von Hentigu.
Masakr vesnice Dejr Jásín spáchaný oddíly Irgun a Lechi v roce 1948
Následně Británie rezignovala, předala celou věc nově vzniklé OSN, která vypracovala plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Židé, i přesto, že 75 % slíbeného území tvořila poušť, návrh přijali. Arabové nikoliv. Přesně 14. května 1948 byl vyhlášen samostatný Izrael, na nějž o den později zaútočilo pět arabských států, což byl počátek takzvané „První arabsko-izraelské války.“
Tento bod dost často bývá jedním z argumentů zastánců Izraele, kteří sice de facto mají pravdu v tom, že Arabové zaútočili jako první, ovšem nelze ignorovat dění před a po tomto historickém milníku. Tedy potyčky s primárně zejména ideologickým, nikoliv náboženským původem, britskou okupaci Palestiny, která konflikty rozdmýchávala a celkově ošemetnost vzniku Izraele, která je základem veškeré kontroverze a bezvýchodnosti řešení desítky let táhnoucího se konfliktu. Na jednu stranu je pochopitelné, že Židé, po tom, co během historie prožili, touží po vlastním státě, a to na místě, kde se stále nachází pozůstatky jejich dávné kultury. Podíváme-li se ale na věc z toho druhého pohledu a více skrze fakta, nemůžeme se divit, že se to Palestincům nelíbilo. Představte si, že by někdo přišel k vám domů a řekl: „Před sto lety patřil tenhle pozemek mojí rodině. Takže teď se sem stěhuju a požaduju, abyste polovinu domu napsali na mě.“ Podle mě je tedy nemožné si v této věci zaujmout jednostranný postoj.
„Teroristé“ dnes, aneb přidáme Hamás a trochu Íránu
Jak jsem se již zmiňovala, každý historický milník má své „před“ a zejména „po“. Izrael existuje více než půl století, mezitím zabral takřka celé území Palestiny, z níž udělal okupační zónu, učebnice dějepisu se sem tam zmíní o Šestidenní či Jomkipurské válce, zatímco politici, zejména stoupenci konzervativní pravice, neustále straší jedním slovem: Hamás. Tato organizace vznikla v roce 1987 a její vznik zahájil tzv. „První intifádu.“ Mohla bych vám tu vyprávět o historii tohoto hnutí, ale to by nebylo na článek, ale na knihu. Myslím, že je zcela jasné, že mají tito bojovníci násilí velice v oblibě.
To, o čem už ale někteří nechtějí mluvit, je fakt, že násilí má v oblibě i protistrana. Mám pocit, že se v důsledku uprchlické krize a teroristických útoků za pokřiku „Allahu Akbar“ v zemích Evropy začala ve společnosti poměrně normalizovat islamofobie. Spousta konzervativců říká něco ve stylu: „Izrael je civilizovaný stát, muslimové jsou blázni, vidíš, jak se to odpaluje v metru.“ Toto je ale typický příklad jednostranné omezenosti, kterou způsobuje povrchní přejímání informací z médií. Co tak vím, v Koránu nic o zabíjení křesťanů není, ba naopak. V každé víře či filozofickém směru se najdou fanatici, kteří si vymyslí vlastní pravidla, co se jim zrovna hodí a s původní myšlenkou nemají nic společného. Pokud vnímáte každého muslima jako potenciálního teroristu, pak musíte stejně odsuzovat i křesťany, protože dříve se ve jménu Boha upalovali lidé za čarodějnictví a sekaly hlavy při křížových výpravách.
Anketa
Mnoho těch „zlých teroristů,“ které Izraelci zlikvidovali, byli děti, těhotné ženy, starci a civilisté, kteří s Hamásem nemají vůbec nic společného. Není to tak dávno, co Izrael spáchal útok na (označený) konvoj humanitární pomoci, nemocnici, uprchlický tábor a podobně. A největším problémem je, že tyto útoky pomalu překračují hranice Izraele. Vojska židovského státu útočí na okolní státy jako Libanon či Sýrii a zde se konečně dostáváme k jádru pudla, tedy k druhé straně mince íránského útoku na Izrael, který naše vláda tak horlivě odsuzuje.
Byl to totiž Izrael, kdo jako první zaútočil na velvyslanectví Íránu v Sýrii. Marně jsem se snažila dopátrat proč, ale nepovedlo se mi nikde najít, že by někdo z Tel Avivu přiřkl této akci, již mnoho států jako například Indonésie, Čína nebo Omán odsoudilo, nějaký jasný důvod. A pokud je tím důvodem to, že Írán podporuje Palestinu, pak je to, jako kdyby někdo řekl, že Rusko může zaútočit na nás, protože naše vláda posílá zbraně na Ukrajinu. Tímto článkem samozřejmě nechci nijak hájit Írán, ovšem zaútočil-li Izrael na suverénní stát či jeho konzulát, pak už nelze hovořit o obraně. Vraždění nevinných lidí v rámci geopolitických cílů se nedá obhajovat ani vírou, ani historickými křivdami a konflikt mezi Izraelem a Palestinou je daleko barevnější, než se jeví z úst našich vládních představitelů. Ale vlastně není divu, že se hovoří, jak se hovoří, když v tomto konfliktu opět figurují české zbraně…
