Článek
Letošní Štědrý večer opět spatřila obrazovky televizí zbrusu nová štědrovečerní pohádka České televize, Tři Princezny. Tedy, pokud se tomu vlastně vůbec ještě dá říkat pohádka. Já osobně jsem v tom viděla spíše jeden z tisíce nudných dílů dystopické telenovely, který ve mně za celou dobu nevyvolal jedinou pozitivní emoci. Tak či tak si tedy neodpustím k tomu napsat recenzi, a to ihned poté, co jsem ji dokoukala, ještě s „horkou“ hlavou.
Upozornění: Níže uvedený text zahrnuje spoilery (částečné vyzrazení děje).
„Prostě nějak spíchni pohádku, hlavně ať je to rychle a levně, jinak nám lidi nebudou chtít platit.“
Česká televize každý rok vydává pohádku a zatímco koncesionářské poplatky pravděpodobně porostou, kvalita televizního vysílání jde rapidně dolů. Strategie „za každou cenu na Vánoce vypotit pohádku, nejlépe rovnou tři“ naráží na vlnu kritiky již delší dobu. Nejhorší je ale hlavně to, jak se ČT snaží předvést vždy něco „netradičního“ (letos se jim to tedy opravdu povedlo) a většinou z toho vyleze suchý „příběh“ bez jediného vtipu, co nemá hlavu ani patu a hlavní vysílací čas tak dost často vidí pouze jednou, protože si u diváků vyslouží průměrné nebo podprůměrné hodnocení. Co si budeme, „tradiční pohádky“, které se už neodmyslitelně staly součástí Vánoc, jako je Anděl Páně nebo Tři oříšky pro Popelku, by přebylo máloco.
Ale zpět ke Třem Princeznám. Ty byly totiž natolik netradiční, že se z nich tradičně stala katastrofa, která má na webu ČSFD momentálně úspěšnost 26 %. (Alespoň i tak překonala Elišku a Damiána.) A není divu. Jedná se totiž o jednu z těch ideologií zavánějících pohádek, kde namísto statečného chrabrého prince jsou tři princezny, chytrá (natolik, že skočí z hradeb a namatle si do ucha pryskyřici) Sofie, odvážná (zbraněmi a násilím posedlá) Leona a ufňukánek parádnice Flóra. Hele, já nejsem žádnej konzervativní fanda namakanejch chlapů s mečema, takže nápad to není špatný, avšak například taková Rebelka ze studia Pixar ten „feminismus“ prostě zmákla líp (neúčelově a s dávkou pořádné srandy). Děj Tří princezen (který téměř neexistuje) spočívá v tom, že zlá macecha ze sousedního království těží nerost „zářivec“, díky němuž je navždy mladá. Když dojde, tak začne dělat „bububu“ na sousední království, odkud pochází ty tři holky, že buď vydají svoje zásoby anebo bude válka.
Od první chvíle je tak pohádka plná fňukání nad tím, jak těžba ničí přírodu a jak je válka strašná. A i přesto, že jsem víceméně příznivec environmentální zodpovědnosti a odpůrce militarismu, si prostě neodpustím otázku: „Co to sakra dělá v pohádce?“ Opravdu chceme na Vánoce (svátky klidu a míru) sledovat depresivní záběry zdevastované přírody a neustálého strašení válkou? Moment, kdy se princezny setkají v lese s ušmudlanými a hladovými dětmi, které se se slzami v očích ptají, zda bude válka, mě doslova zvedl ze židle, protože jsem si ihned vzpomněla na záběry a výpovědi z Donbasu, Palestiny a Srbska, a to mě prostě zaručeně nenechá nikdy chladnou. Paradoxně ale princezna Leona je magor do zbraní, šermování, boje… no, asi si domyslete sami, co nám tím páni producenti ČT chtěli naznačit.
Katedra psychiatrie a patologických jevů
Dobrá, pojďme pryč od moderních asociací, jež potvrdila i recenze na iDNES. Poté, co ve mně pohádka v prvních minutách vyvolala pocity, zda se vůbec jedná o pohádku, přišel nudný „neděj“ a herecké výkony odpovídaly dramatickému kroužku na střední škole, případně nějaké humanitní fakultě, kde se tímto studenti snaží získat chybějící kredity. Bez urážky. Musím uznat, že jistý herecký „šmrnc“ měla Dorota Šlajerová, která roli „Ramba v kůži princezny“ alias Leony ztvárnila poměrně dobře. A i zlá královna Mortana v podání Kláry Melíškové si nevedla zle.
Syn Ivana Trojana si zde zahrál prince nerda zalezlého doma, který se pokoušel o vynalézání a maceše odkýval úplně všechno, na nic se neptal a nic ho nezajímalo (typický západní mileniál za covidu). První půlka filmu tedy byla neskutečně nudná a emočně apatická, což jsem těmito slovy zakřikla, jelikož pak přišlo „to pravé hororové“, že jsem si vážně říkala, zda do pohádky nezasáhl nějaký psychiatr nebo spíše pacient. Tak nejprve si princezny začnou matlat do uší pryskyřici jako ekologické DIY špunty, aby neslyšely skály, co jim lžou (nebo moderněji, šíří dezinformace). Poté se princezna Flóra vydá za odrazem sebe sama, který jí nabízí šaty, jak moje generace za influencerem pro selfie, načež se tato pěkná žena promění v děsivý přízrak s celočernýma očima, který ji začne drásat ve větvích a ona ho musí probodnout dýkou. Pominu, že tenhle moment ve mně vyvolal vlastní vzpomínky na spánkové paralýzy a spustil psychicky problematickou reakci, celé to bylo jak vystřižené z dokumentárního filmu o schizofrenii. No nevím, jestli dneska usnu.
K suchosti se ale pohádka (naštěstí) vrátila, avšak sem tam se děj neděj v dystopické depresivní scenérii vrátil ke scénám připomínající prožitky psychicky nemocného člověka nebo uživatele psychotropních látek. Nechyběly meče, dýky, šermování, úchylné nahánění holuba Michalem Isteníkem (což alespoň jako jediné vyvolalo trochu trapný smích) a moment, kdy nevinnému zvířátku macecha doslova zakroutila krkem, což mě znechutilo asi nejvíce. Pokusy o létání prince nekňuby a nesmyslné dění okolo bohů Slunce a Měsíce, kteří nařídili dvěma ze tří princezen zůstat s nimi v jejich království a za běhu titulek na konci předvedli tanečky jak z TikToku (kam se hrabe Alena Schillerová). Vlastně si říkám, že to možná byla indicie, že se ve skutečnosti nejednalo o království, ale psychiatrickou léčebnu, kde byla princeznám nařízena dlouhodobá hospitalizace.
„Úzkost, nuda, schíza“
Co dodat. Kdybych měla popsat pohádku třemi slovy, asi by ze mě vypadlo „úzkost, nuda, schíza“. V tomhle pořadí. Protože přesně takhle jsem to vnímala. Ani jednou jsem se takřka nezasmála, zato negativní pocity anebo stav emoční prázdnoty jsem pociťovala od začátku do konce. Děj byl příběhově předvídatelný a uměle natahovaný bezduchými dialogy připomínajícími hádku třídních „slepic“ na základní škole. Producenti se zřejmě (a to jim nechci křivdit) snažili vtlačit do pohádky své politické názory, alias „moderní korektnost,“ což některé diváky ještě více odradí. O válce slyšíme celý rok, opravdu bychom alespoň na ty Vánoce mohli mít klid. Zase zde ale na druhou stranu nestříkala krev jako před několika lety u pohádky na motivy Zlatovlásky (na název si bohužel nevzpomenu).
No nic, přeji krásné, klidné a příjemné prožití zbytku vánočních svátků, oproštěné od válečného šílenství a negativních emocí a teď jdu doplnit dávku humoru tradičními Pelíšky. Nokům zdar!
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru autorky a je v něm užita nadsázka. Veškeré zdroje jsou uvedeny přímo v textu.
