Hlavní obsah
Názory a úvahy

Vesele i vážně o Istanbulské úmluvě. Proč ji (ne)potřebujeme?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: RDNE Stock project/Pexels.com

„Chci být slyšena.“

Senát neratifikoval Istanbulskou úmluvu. „A proč by měl?“ ptají se někteří. A proč ne? Toť otázka. Pojďme se o tom trochu s humorem pobavit a vyvrátit pár mýtů.

Článek

Sice nejsem žádný expert, ale mám za sebou maturitu z práva a něco si snad ještě z našeho (ne)fungujícího právního systému pamatuju. Minimálně to, jak jsou všechny ty zákony a vyhlášky dlouhé a složité, nicméně ne nepochopitelné. O to víc mě tedy zaráží, obzvláště u člověka level politik, kde se berou veškeré ty prapodivné bláboly o indoktrinaci nemluvňat sedmdesáti pohlavími? Jakoby to snad ti šiřitelé mýtů ani nečetli? Nebo spíše četli, zneužili pro svou propagandu a toho se chytila veřejnost, které se probírat sáhodlouhým právním textem moc nechce. Tak si to pojďme vesele i vážně shrnout, zamyslet se a vyvrátit mýty.

O co go?

Když zapojíme zdravý rozum nebo alespoň trochu proženeme strejdu Googla, dozvíme se, že tzv. „Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, spíše známá jako Istanbulská úmluva, je mezinárodní smlouva Rady Evropy, která má, jak už z názvu plyne, zaručit, aby se smluvní strany zavázaly bojovat proti násilí vůči ženám a domácímu násilí. Ano, slyšíte správně, vůči ženám a domácímu násilí. Možná mám o kolečko míň, ale haló? Kde je sedmdesáté pohlaví?

Úmluva, stejně jako například Ústava ČR, obsahuje preambuli a nadále je členěna do několika hlav, které se ještě dále dělí na články. A z logické posloupnosti samozřejmě plyne, že hned hlava I se zabývá vymezením všech pojmů. Článek 1 i 2 jasně říkají, čeho se úmluva týká a opět, při vší smůle pro některé, najdeme tu pouze ženy a děti.

Sporné slovo „gender“

Bacha ale! Článek 3 už tak trochu rýpnul do konzervativního hnízda. Kromě tradičních pojmů jako „násilí na ženách,“ „domácí násilí“ a „oběť,“ zavádí i novotvar „gender.“ Nezaměňujme ale pojmy s dojmy. Text přímo uvádí, že „gender znamená sociálně ustanovené role, chování, jednání a vlastnosti, které příslušná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže.“1) Nadále tu je bod d), jenž vymezuje význam spojení „genderově podmíněné násilí na ženách.“

Ano, mohlo se to možná jmenovat lépe, trochu míň „woke.“ Do toho radši nebudu kecat, když nemám před jménem JUDr. Ale co je psáno, to je dáno. Úmluva hovoří jen a pouze o násilí na ženském pohlaví, které je podmíněno stereotypy rodových rolí. Laicky tedy to, že někteří muži považují ženu za objekt určený pro jejich potěšení.

A co děti?

Děti chrání úmluva jako oběti také. Jo, tou indoktrinací? Ale houby. Je sice fakt, že v textu najdeme články a odstavce o rozšiřování povědomí o zásadách nediskriminace ve vzdělávání a soukromých institucích. A ano, i to, že smluvní strana (stát) má podporovat instituce, které bojují proti násilí. Nikdo ale nedefinuje, jak. A to je důležité zdůraznit.

Celá úmluva je sice zavazující, podrobnosti ale nespecifikuje. Nikdo neříká: „Hej, teď podpoříš přesně tuhle neziskovku!“ To, jakým způsobem se stát k zavádění opatření postaví, je víceméně na něm. A co si tak vzpomínám, na základce jsme měli tisícero různých přednášek o šikaně, drogách, vandalismu a všelijakých hloupostech, zato psychické zdraví pokulhávalo. Přiznejme si sami, že málokdo z nás ví, jak správně pomoci oběti. V řádně poučené společnosti by se totiž nikdo neptal: „A co jsi měla na sobě?“

Trestní právo: Smutná teorie a ještě smutnější praxe

Často slýchávám argumenty, že máme přece vynikající trestně-právní systém a není třeba žádný další papír. No, ne tak úplně.

O znásilnění hovoří trestní zákoník v druhé části, hlava III, §185, kde je vymezeno několik trestních sazeb podle toho, zda byl pachatel ozbrojen nebo oběť byla dítě. V případě, že „jenom někoho donutíte k souloži,“ vám hrozí odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Jenom?

Když se podíváme na oficiální statistiky PČR, najdeme znepokojující fakta o tom, že právě znásilnění patří mezi trestné činy s nejvyšším meziročním nárůstem. No není divu, když za to hrozí tak směšné sazby. A ještě smutnější je, že v praxi pak ani kolikrát na mříže nedojde. Není to tak dávno, co média obletěla kauza dívky, která se pokusila o sebevraždu poté, co ji nevlastní otec rok znásilňoval a následně od soudu odešel s podmínkou.

Mimochodem, podle Amnesty International je v ČR ročně spácháno okolo 12 000 případů znásilnění, z toho jak hovoří spolek Bez trestu, je pouze 5 % případů je oznámeno, přičemž každý druhý pachatel dostane pouze podmínečný trest. Smutné.

Autoritativně-pravičácký paradox

Víte, co mě ale nejvíc zaráží? Určitě jste si všimli, že jakmile kdekoliv dojde na téma migrace, začnou konzervativní kruhy křičet, jak se sem ženou „divoši, co nemají úctu k ženám“ a podobně. Běda, jak se objeví případ, kdy pachatel původem z neevropské kultury znásilní bílou ženu, to pak každý patriarcha koketuje s feministickými pojmy.

Představte si, že právě Istanbulská úmluva se striktně staví proti jakémukoliv obhajování diskriminace kulturními zvyky a zabraňuje nuceným sňatkům, násilné sterilizaci nebo mrzačení ženských pohlavních orgánů. Není to právě to, čeho se konzervativci tak bojí?

Přijmout, nebo nepřijmout? To je oč tu běží.

Když se tak nad tím zamyslím, je otázkou, co všechno by přijetí Istanbulské úmluvy ovlivnilo. Teorie se téměř vždy liší od praxe. Podle mě by ratifikace výrazně přispěla k tomu, aby takto závažné zločiny přestaly býti tabuizovaným tématem. Oběti potřebují podporu, a to jak právní, tak psychologickou, které se jim doposud nedostávalo. Tvrdá data totiž jasně ukazují nehoráznou bagatelizaci rodově podmíněného násilí. Taky by se konečně třeba mohly zavést rovné platy, že?

Bohužel, poté, co dlouhá staletí vládl ve společnosti patriarchát, je asi nemožné očekávat, že se něco jen tak změní. Tento dokument ratifikovalo mnoho států, včetně Srbska, Ukrajiny, Polska a Turecka, které ovšem v roce 2021 od smlouvy odstoupilo. Nepřijde mi, že by zrovna tyhle státy nějak brojily za práva žen. Mimochodem, ani se tu, jak někteří straší, nerozmohla nadvláda gayů a přeoperovávání malých dětí ve školce.

Ačkoliv mezinárodní úmluvy stojí nad českým právním řádem, čehož se spousta lidí bojí, je pouze na České republice, jakým způsobem by požadavky Rady Evropy implementovala do běžné praxe.

Byť upřímně většinou nejsem zastáncem sáhodlouhých smluv „z vrchu,“ v tomto případě je to asi jediná možnost, jak někoho popostrčit, aby se konečně začalo s tímhle systémem něco dít. I když, po tom, co vláda předvádí, bych se nedivila, kdyby vše bylo zase jen naoko a v reálné praxi celá Úmluva skutečně znamenala jen cár papíru…

Zdroje

1) Istanbulská úmluva: úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí : (informační listy). 2015. [Praha]: Český svaz žen.

3) Trestní zákoník: http://zakony.centrum.cz/trestni-zakonik/cast-2-hlava-3-paragraf-185

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz