Článek
„Děti s sebou na pohřeb neber, to se nehodí! “
„A proč?“
Proč bychom měli malé děti z účasti na pohřbu raději distancovat?
Spoustu lidí se domnívá, že přítomnost dětí na pohřbu by je mohla nějakým způsobem traumatizovat nebo že by jejich přítomnost mohla narušovat poklidný a úctyhodný průběh obřadu.
Ať chceme, nebo ne, smrt patří neodmyslitelně k životu. Je to něco, co nikoho z nás nemine. A je jistě dobré si to uvědomovat, avšak ne nad tím nějak hluboce dumat nebo se tím traumatizovat. Všichni jsme smrtelní a to je fakt. Smrt je přirozená a nevyhnutelná. Dětem by se nemělo lhát. Spoustu lidí zastírá smrt domácích mazlíčků nebo blízkých příbuzných nějakým líbivým příběhem o tom, že odešli a už se nevrátí. Hlavně se vyhnout slovu smrt. Vymýšlí si různé pohádky a maskují pravdu, aby děti v uvozovkách chránili. Děti ale nejsou hloupé. Jsou velmi vnímavé a velmi chápavé. Berou věci tak, jak jsou. Pokud je nebudeme smrtí strašit, není důvod, proč by měly být traumatizované. Z takových zástěrek si časem odnesou akorát vědomí, že máma s tátou jim lhali. V čem asi ještě lžou?
Co se týče vyrušování na pohřbu, tak předpokládat se to dá, jsou to „jenom děti“. Pokud ovšem zrovna nebubnují na rakev, tak to jistě nebude tak zlé . Běžné dětské vyrušování bude jistě ostatními truchlícími tolerováno. A třeba vás ti malí neposedové překvapí tím, jak na ně zapůsobí smuteční atmosféra obřadu a oni na ten krátký okamžik zůstanou v klidu a pokoře.
Záleží na věku?
Nevidím důvod, proč s sebou nevzít na pohřeb i malé dítě. Pochopitelně třeba roční nejspíš ještě nebude moc dobře chápat, co se kolem něj děje. Naproti tomu třeba tříleté podle mě už velmi dobře vnímá, o co se jedná. Je hezké dát mu tu šanci, jít se s babičkou rozloučit tak, jako všichni ostatní.
Samozřejmě je to věc názoru. Možná máte dojem, že ponurá atmosféra a pláč ostatních lidí by mohlo dítě jakkoliv vyděsit. Je přece pochopitelné, že lidé pláčou, když jim zemře někdo blízký. Je to emoce a emoce jsou naší součástí, ať jsou dobré, nebo špatné (lze-li je vůbec takto škatulkovat), neměli by se potlačovat. Jistě není špatně, když nás naše děti uvidí plakat. Je třeba už opustit stará dogmata typu: „Kluci nepláčou.“ nebo „Velké holky nebrečí.“ Je to nesmysl! Jestliže se můžu radovat, můžu i plakat. Když mi zemře někdo blízký, je mi smutno a pláču. To je přeci přirozené.
Neodpírejme dětem možnost, zúčastnit se rozloučení s někým blízkým a nevytvářejme bludy.
Upřímnou soustrast vám všem, kterým někdo blízký zemřel.
