Dítě není na prvním místě

Nedávno jsem slyšela názor, že dítě nemá být na prvním místě. V první chvíli to ve mně vyvolalo menší srdeční zástavu. Snad každý, kdo má dítě, pro něj chce to nejlepší. Za své děti bych dala život. Pochopitelně ty malé bytosti stavíme na piedestal.

Když jsem ale o této myšlence více přemýšlela, došlo mi, že bez mého partnera by tady ty děti vůbec nebyly. Jsme ti, kdo stáli na začátku všeho. Když nefungujeme my dva, nefunguje ani rodina. Když si nebudu všímat partnera na úkor dětí, může se taky stát, že se nám rodina rozpadne. Partner by měl tedy být na prvním místě. Ne! Ani partner to není.

Kdo tedy? První pozici v rodinném žebříčku ve skutečnosti obsazujeme my sami. Jak jednoduché, snadné a prosté, že? Neskutečné na tom je, že mě osobně to vůbec nenapadlo. Člověk sám na sebe zapomíná. Pro ostatní bychom se rozdali. Často se obětujeme. Ale co my sami? Co naše potřeby?

Když jsem unavená, jediné, co chci, je si odpočinout. Pokud si to nemohu dovolit kvůli povinnostem v domácnosti, nakonec jsem ještě unavenější, což se projeví negativně na partnerovi a dětech. Co tím chci říct? Že pokud jsme unavení nebo nejsme ve své kůži, jsme často zároveň i nevraživí na své okolí. A jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Doma je pak dusno a to vyvolává nepříjemné pocity, stres a často i nemoci. Jestli si potřebujete odpočinout, tak to udělejte, protože to zkrátka teď potřebujete. Třeba jde jen o půl hodiny, díky které se budete cítit o tolik lépe. Vaše dobrá nálada se potom odrazí i na ostatních členech rodiny.

„To se snadno řekne, ale hůř udělá.“, řeknete si. Avšak kdo nechce hledá důvod a kdo chce hledá způsob. I když máte velký dům a pět dětí, pokud opravdu chcete respektovat svoje potřeby, jistě si způsob najdete.

Rozhodně to ale nevnímejte tak, že vám tady teď radím, abyste se vykašlali na děti rodinu a domácnost nebo svou práci a týden strávili na gauči a popíjeli, protože to je přesně to, co teď potřebujete. Mluvím spíše o extrémních případech. Když se rodiče ani nenajedí, protože upřednostňují všechno ostatní před svou základní potřebou. Je to podnět k přemýšlení, nikoliv návod.

Jen se zamyslete nad tím, co všechno děláte pro děti? A co všechno děláte pro děti na úkor svých vlastních potřeb, protože ty malé sviště stavíme na vrchol pyramidy? Často zapomínáme na sebe. Bojíme se, že budeme špatnými rodiči, když pro děti neuděláme to či ono. Kamarádky to přece zvládají.

Děti jsou spokojeny především tehdy, když vidí, že rodiče jsou šťastní a mají dobrou náladu. Možná by přehodnocení priorit v rodině prospělo nám všem. Je možné postavit se na první místo v rodině a starat se o své vlastní potřeby? To zůstává otázkou k zamyšlení.