Článek
Prvním cílem naší letošní dovolené byla Ostrava. Vyhledala jsem předem kemp, který se nachází přímo v onom městě. Dorazili jsme na místo, které bylo z části rozkopané. Bohužel ta část, která byla v rekonstrukci, se týkala právě stellplatzu, na kterém jsme se hodlali ubytovat. Vystoupila jsem z auta, zanechala muže napospas se čtyřmi dětmi a vyrazila hledat recepci.
Po asi pětiminutové chůzi jsem dorazila do místního bistra. V něm se nacházela za barem dvě mladá děvčata. Když jsem začala klást dotazy, jejich výraz ve tváři napovídal něco ve smyslu: My jsme tady první den! Brzo mi došlo, že tady pšenka nepokvete a započala jsem googlit nějaký kontakt. Dovolala jsem se do hotelu, který byl s oním kempem v jakémsi příbuzenském vztahu. Bylo mi řečeno, že nikoho kompetentního v kempu v tuto dobu nejspíš nenajdu. Všimla jsem si. Ne, opravdu jsme tam nepřijeli v lednu v jednu ráno, byly asi dvě hodiny odpoledne během letní sezóny.
Popotáhli jsme karavan o kousek dál na travnatou plochu a šli obhlížet terén. Najednou k nám přišla osoba, která na nás začala mluvit anglicky. Paradoxně mě to příliš nezarazilo a snažila jsem ze sebe vymámit několik vět ohledně ubytování. Zarazilo mě, až když paní najednou promluvila česky. Vyvalila jsem oči a říkám: „Vy mluvíte česky?“ Načež paní odpověděla: „Ano, mluvím česky, vy taky?“ „Očividně.“ říkám. Byla jsem ráda, že se konstruktivně domluvíme, jelikož moje angličtina je na úrovni malého dítěte, které si chce koupit sladkost. Já se tolik snažím, ale ostatní slyší jen roztomilé žvatlání.
Manžel s dětmi šel ustavit karavan a rozdělat nový předstan, já popadla peněženku a šla zaplatit pobyt. Strávila jsem tam víc jak půl hodiny, jelikož paní musela do počítače zadat všechny ubytované, a to včetně dětí. Což chvilku zabralo. Dohromady nás bylo 6. Bezmyšlenkovitě jsem zaplatila a uháněla rychle zpátky, abych pomohla. Až po cestě mi došlo, kolik jsem za ty čtyři noci v tom děsivém kempu zaplatila. Dělalo to necelé 4000 kč. Vždyť tady není lautr nic, krom kusu travnaté plochy a bistra se dvěmi zmatenými servírkami. Byla jsem, jak to říct slušně, zaražená. Nedalo mi to, nedostala jsem žádný doklad, možná se stala chyba. Třeba nám paní připočítala elektřinu, tu jsme nechtěli. Nebo nám to napočítala za kempové ceny přesto, že slíbila cenu stellplatzu, na který jsme původně chtěli. Vrátila jsem se zpět na recepci a znovu jsme vše překontrolovaly. K chybě nedošlo. Jediné k čemu tam došlo, je lichva. Mrzelo mě, že paní strávila tolik času zadáváním našich nacionále do počítače, ale rozhodla jsem se kemp opustit. Manžel skákal nadšením, jelikož předstan už byl postavený. Jako nácvik super. Zase jsme to všechno složili, děti naložili do sedaček a vyrazili hledat jiný kemp.
Na mou obhajobu, samozřejmě si informace o kempech zjišťuji předem, dokonce jsem si s někým povolaným vyměnila ohledně kempu a cenách několik mailů. Realita se bohužel od mnou zjištěných informací silně odkláněla.
Naštěstí jsme nemuseli daleko. Kousek za Ostravou, v Hlučíně, se nachází jeden naprosto fantastický. Je to vlastně rekreační středisko pro Ostraváky. Autokemp Jezero opravdu doporučuji. Cenově jsme byli na polovině a vybavení kempu super. Nakonec se mi ještě povedlo v tom mém momentálním rozpoložení zapomenout na recepci mobil a paní recepční mi ho ochotně přinesla. No jo, nebyl to iPhone.
Takže náš nejkratší pobyt v jednom ostravském kempu trval asi hodinu. Byl to vážně libový start dovolené, ale nás to nerozhodilo. Máme si zase o čem vyprávět. Příště budu připravenější.
