Článek
Cestou domů od gynekologa jsem se vyplakala v autě naprosto přesvědčená, že nemůžu zvládnout péči o tři děti, tedy našeho staršího Filipa (2) a ty dva okupanty, co se mi před nedávnem záhadně uhnízdily v břiše, a že tímto končí celý můj dosavadní, relativně klidný život a nejspíš mě v nadcházejících měsících opustí má těžce vydobytá štíhlá linie a pravděpodobně i zdravý rozum. Samozřejmě jsem také myslela na ty chudáky malé děti, kteří v mé péči jistě budou strádat, pokud vůbec mou odbornou péči přežijí, protože nebudu mít na nic čas a energii. Zkrátka honily se mi hlavou naprosto zoufalé myšlenky a nespatřovala jsem v nich jediný záblesk naděje či štěstí nebo radosti, jediné, co mi poskytlo v tu chvíli alespoň drobnou útěchu, byla myšlenka na to, že máme dostatečně velký dům a zrovna tak auto, kam se vejdeme všichni.
Neskutečné, jaké věci člověka v tu chvíli napadnou, kam až dokáže lidská úvaha v takové situaci dojít. V neposlední řadě mě také došlo, že onu „radostnou novinu“ budu muset oznámit svému manželovi, otci již dvou dětí, Filipa a Robina, svého prvorozeného dědice již v pubertální věku, kterého si pořídil v prvním manželství. Pochopitelně jsem se obávala o jeho zdraví, jelikož je manžel oproti mně už starší model. Co když mu z té překvapivé informace praskne cévka a bude tahat nohu? Jak se pak asi sama postarám o všechny děti a jednoho mrzáka? Bude to chtít pojmout trošku šetrněji, ale na druhou stranu, taková věc se oznamuje manželovi doufám, v mém případě, pouze jednou za život a chci si to patřičně vychutnat.
Přijela jsem tedy domů, nastražila jsem kameru, abych tuto památnou chvíli uchovala pro budoucí generace, a čekala jsem, až se manžel dotáže, jak bylo u lékaře. Na danou otázku jsem ho nejprve upozornila, že by bylo moudré se posadit. Jeho nechápavé pohledy, možná i trochu strach v očích, mě po delší odmlce pro vytvoření napětí donutily pokračovat větou:
„Čekáme trojčata!“
Manžel přesvědčen, že po těch letech už dokáže rozpoznat můj smysl pro humor, se začal smát a konstatoval:
„Hahaha, dvojčata bych ti možná uvěřil a šel bych si zvednout pojistku.“
„Tak to abys vyrazil,“ dodala jsem hbitě, podávajíc mu ultrazvuk jako důkaz, a ještě jsem prohodila, že vlastně nebude tak zle, protože jsou tam „jen“ dvě.
Manžel sice rozumí úplně všemu od politické situace přes zemědělství až po školství nebo zdravotnictví, ale na ultrazvuk hleděl jako husa do flašky, neschopen rozpoznat, že i jeho život se za pár měsíců otočí o 360 stupňů. Poté, co jsem podala patřičné vysvětlení dané situace, že se skutečně jedná o dvouvaječná dvojčata, se k mému překvapení nezhroutil prudce k zemi, ale začal se znovu smát. Stále si myslel, že se jedná o dobře připravený vtip, vzhledem k tomu, že mám i rekvizity.
Ještě chvíli jsem ho přesvědčovala o tom, že se opravdu nejedná o vtip, ale ani poté se můj muž nezhroutil. Ovšem kdy skutečně uvěřil, že čekám dvojčata, mi doteď není jasné. Možná na dalším ultrazvuku, u kterého byl už účasten, možná až teprve, když na vlastní oči viděl, že jsem skutečně porodila dvě děti.
