Článek
Často tu píši o svém muži dost nehezky. Je trochu terčem mých satir. No dobrá, trochu víc. K mému potěšení a zděšení zároveň, je současně čtenářem mých článků, ale přesto bych neřekla, že je zrovna fanoušek. Občas mezi řečí utrousí: „Já jsem přeci jenom průvan a průvan neumí přezouvat gumy, zatopit, udělat večeři, pomoct s koupáním.“ Zkrátka cokoliv, co je zrovna potřeba. Z jeho rýpavých poznámek snadno dedukuji, že četl poslední článek, kde jsem ho nazvala průvanem. Proto jsem usilovně přemýšlela, co jen bych o něm mohla napsat hezkého, aby byl také jednou v mém příběhu za rytíře, protože jsem s ním přeci jen už 13 let a v poslední době jsem si toho chlapa celkem oblíbila. A vzpomněla jsem si na jednu příhodu.
Je neděle večer nebo možná středa, nevím, jsem na rodičovské s dvojčaty, nevím ani kde jsem nechala klíče a sebeúctu, natož co je za den. Jsme doma. Já v ložnici skládám dvoutisícítřicátýpátý koš s prádlem a manžel k mé potěše krmí jedno z dvojčat. Najednou slyším naléhavé volání. Zní to opravdu vážně a důležitě. Zahodím pruhované ponožky a běžím do kuchyně. Manžel s obavami v očích mi sděluje:
„Hele, Nick má nějaký hrbol na hlavě, víš o tom?“
Rychle si v hlavě přehrávám den. Ne, nikde mi nespadl.
„Kde prosím tě?“ táži se se zájmem. „Tady na hlavě,“ odpovídá manžel, přijíždějíc prsty po temeni hlavičky našeho syna.
Trošku už tuším, odkud vítr vane, zkontroluji to však pro jistotu také pohmatem.
„Myslíš asi tuhle propadlinu, ne hrbol,“ říkám.
„Jo, od čeho to má?!“ praví vyděšený muž.
„Od narození! Říká se tomu fontanela, mají to všechna mimina. Kolik že máš dětí?“
Tudíž hádanka zní: Kolik dětí je zapotřebí, aby můj muž objevil fontanelu? Čtyři přesně. Krize zažehnána, nejsem špatná matka, co způsobila svému dítěti hrbol na hlavě, uf.
Takže vlastně promiň muži můj. Chtěla jsem si vzpomenout na nějaký příběh, ve kterém bys byl za hrdinu a zase se to zvrtlo. Snad příště. Avšak minimálně jsi zde za starostlivého otce. Co víc si přát. Tvá neznalost anatomie budiž ti odpuštěna.
