Článek
Můj nejdelší partnerský vztah, který jsem kdy udržela, trvá již 18 let a z toho jsme 4 roky žili společně v jednom domě. Jsem na tento vztah patřičně pyšná už proto, že v něm figuruje 6 dalších žen. Není to taková grupen best of fantasy, která vám nejspíš hned vytanula na mysli. Jedná se o kamarádky z intru a tento vztah je čistě přátelský, bez jakékoliv intimity, tedy až na Elišku, tam to jiskří. Jelikož jsme spolu strávily ony zmíněné 4 roky na intru, nejspíš nám to v jistém směru chybí. Snad stárneme, hlavně Průďa teda. Proto jsme se rozhodly, že jednou za rok v ono magické podzimní datum nastěhujeme naše rodiny pod jednu střechu na libovolnou chatu kamsi v dojezdové vzdálenosti okolo dvou hodin. To je super, říkáte si? Dovedete si představit, kolik taková chata musí pojmout lidí a alkoholu? Z počátku to vypadalo idylicky. Partička mladých lidí a tři děti. Letos se ovšem jednalo sice o stejnou partičku mladých lidí, avšak již o devět dětí a jedno na cestě? Kam tohle spěje?
Nebudu vás zatěžovat detaily z průběhu pobytu. K vašemu zklamání zde nedochází k žádným výrazným konfrontacím, sexuálním experimentům či snad nevěrám. Alespoň pokud je mi známo. Právě mě nejspíš opustilo 90% čtenářů. S těmi zbylými 10% bych se ráda podělila o příběh z historického výletu na Praděd. Kam jsme však vyrazili pouze tři rodiny, jelikož ostatní se na chatu připojili až další den.
Víte jak to chodí na skupinových výletech. Je to o nervy. Obzvlášť když se ráno v osm rozhodnete, že se v devět vyjíždí a za 45 min. se musíte auty dostat na hodinu vzdálenou zastávku autobusu. A ať je to, kdo je to, vždycky bude nejpomalejší pár s jedním dítětem, sorry Eli. Tlačil nás odjezd autobusu, tak tomu muž mírně šlapal na krk, zatímco pár s jedním dítětem jel na opačnou stranu, sorry Eli. Prudké zatáčky, kterými hory disponují, se staly osudnými našemu Filipovi (4 roky). Asi pět minut před cílem vyklopil chudáček snídani do kbelíčku. Nevím, co smrdělo víc. Spálené gumy, brzdy, motor, spojka nebo obsah kyblíku?
Po příjezdu na parkoviště jsme viděli obří frontu na autobus. Ano, nevešli jsme se, a to přijely busy tři. S dvojkočárem připomínající lehký tank, vás řidiči autobusu vždy rádi vidí. Díky tomu alespoň stihl dorazit pár s jedním dítětem, kteréžto taktéž vyhodilo piškoty s mlékem do interiéru vozidla. Už si taky budou vozit kbelíček, viď Eliško. Hodinu jsme čekali se všemi dětmi na zastávce autobusu. Kromě Elišky, ta čístila piškoty ze sedaček. Bylo to náramně osvěžující. Myšleno ironicky. Konečně jsme se po hodině čekání namačkali tělo na tělo do busu. Ani v manželském vztah u po x letech nezažijete tolik intimity jako během 15ti minut v autobuse.
Na cílové zastávce se vyhrnulo z oněch třech autobusů asi tak miliondvěstěpadesáttisíc lidí a všichni hrrr na Praděd. Pavel, konsternován davovou psychózou, popadl kočárek se synem a už jsme je nikdy neviděli. Vlastně až na tom proklatém kopci. Průďa nadšená, že se konečně mohla v přilehlém občerstvení za dvacet korun vyčůrat zatímco její partner si dal se stejným nadšením ve stejném občerstvení 3× tak drahé točené pivo. Nakrmili jsme děti zmrzlinou a vyrazili. Můj muž s náladou totožnou jako posledních pár let vztahu a výrazem kyselé okurky a Michal vesele hopsající kolem a fotící naše štěstím oplývající tváře. A pak že jsou všichni chlapi stejní.
Na první vyhlídce jsem vyndala děti z kočárku, abych je oblékla. Začínalo foukat, metry nad mořem přibývají. Dvojčata se pochopitelně rozbrečela. Po přistrojení řvoucích mrňousků tedy moje kyselá okurka popadla dvojkočár a už jsme je nikdy neviděli. Až na kopci. Bohužel jsem zjistila, že moje bunda zůstala v autě, tak jsem si dala Praděd na konci září v kardiganu. Frajeřina nezebe. Další mrzuté zjištění bylo, že Filip sice bundu má, ale v kočárku kdesi daleko. Kamarádi se snažili mého syna obléknout z toho co měli při sobě. Vítr sílil stejně jako protivná nálada mého syna a moje vlastně taktéž, bylo již téměř nemožné zachovat nadšení a pozitivitu. Posledních asi pět set metrů jsem ho vynesla v náručí. Alespoň jsme se zahřáli. Na kopci jsme se opět „šťastně“ shledali s drahými polovičkami a dali si ten nejdražší párek v rohlíku. Což mi připomíná, že jsem ti ho ještě nezaplatila, sorry Eli. Dokázaly jsme to. Vytli, Průďa a Eliška se dostaly společně na vrchol. Cesta zpět už byla prosta výraznějších zážitků. Na chatě děti brzo usnuly a rodiče se mohli po těžkém dni zaslouženě odměnit.
Tak kdo jezdíte taky s bandou na chatu? Jsou to zážitky, že? A o to přeci jde. Ať máme v důchoďáku na co vzpomínat.
Takže díky všem mým holkám - Peťulce, Rádušce, Foglíkovi, Elišce, Hanykovi a Průdě, že se mnou udržujete tento milostný vztah. Mám vás ráda a těším se na další chatu s 10ti dětmi.
