Článek
Den, kdy síly záchranářů nestačí
Začalo to pacientkou bez dokladů. Nebylo jí moc dobře, chtěla jen „změřit tlak“ a „šadny chospitál!“. Podle předpisu jsme vyžádali ztotožnění Policií ČR. Policie přijela, zapsala ji do systému… a během chvíle dorazila i cizinecká policie a odvezla ji. Zdravotní problém ustoupil stranou – i když jsem si jistá, že v okamžiku dojezdu auta cizinecké měla dáma tlak v závratných výšinách.
Pak paní, u které by si laik myslel, že čeká dítě – břicho obrovské, jako v sedmém měsíci. Jenže pacientce bylo už osmdesát. Bylo to nádorové onemocnění, rostoucí dlouhé roky.
Další případ – 96 let. Včera prý ještě mluvila… dnes už široce otevřené oči nefixují, nemluví, v ústech černé nánosy natrávené krve. Obraz blízkosti smrti. Ale pořád žije, takže převážíme. Jaká bezmoc, když nedovedeme přesvědčit volající, že převoz je jen o trápení…
Osmdesátitříletý muž, apatický a průhledný, v břiše s velkou pravděpodobností další nádor.
Pak dvacetidvouletá žena, kterou manžel zbil. Několikrát a opakovaně. Násilí, co se tváří jako „soukromá věc“, ale má přímé dopady na zdraví. Zase se setkáváme se stejnou policejní hlídkou.
Následuje pětatřicetiletá žena, která v afektu propíchala manželovi pneumatiky. Zřejmě pod vlivem alkoholu, dechovou zkoušku odmítla, vyšetření také. Volá právníka, po policistech plive a pak se ohání pěstmi. Výsledek: putuje zajištěna s asistencí.
A nakonec čtyřicetiletá žena – pokus o sebevraždu. Ráno ji už jednou sanitka odvezla do nemocnice, neprobuditelnou, po požití léků a alkoholu. Jenže z JIP pokoje prostě odešla… Policie ji vypátrala, my ji nakonec transportujeme v poutech na psychiatrii. Nejhorší byla věta, že „když půjde, vezme s sebou i své malé dítě“.
Medicínský pohled
Každý případ měl jasný medicínský rámec: nádory ve stáří, geriatrická křehkost, domácí násilí, intoxikace alkoholem, sebevražedné pokusy. Pro všechny máme postupy a standardy. Ale v praxi jsme tu dnes nebyli v roli zachránců. Spíš v roli svědků.
Zdravotní péče ustupovala do pozadí před právem, policií, sociálními problémy. Bylo to víc o převozech než o záchraně.
Etická dilemata
1. Autonomie vs. ochrana života – sebevražedkyně byla převezena proti své vůli. Nutnost, protože ohrožovala sebe i dítě.
2. Důstojnost stáří – u devadesátiletých víme, že převoz je spíš utrpení než pomoc. Přesto jedeme.
3. Domácí násilí – zdravotník je první, kdo vidí následky. Ale systémová ochrana oběti je dál nejistá.
4. Agrese a alkohol – spíš krizoví manažeři než zdravotníci.
5. Rodina a popírání smrti – příbuzní často trvají na převozu „za každou cenu“. Je to jejich způsob, jak oddálit realitu. Jakkoli pochopitelný. Jenže pro pacienta je to často cesta poslední – v nosítkách, s majáky, místo v klidu doma.
6. Rodina a smrt, kterou nechceme vidět
Další rozměr dnešní služby je pohled rodiny. Příbuzní chtějí, abychom „ještě něco zkusili“. Chtějí vidět akci, transport, hospitalizaci – protože to vypadá jako boj za život. Jenže pacient už ten boj dávno vzdává.
Naší společnosti se smrt vytratila z očí. Umírání jsme přesunuli do institucí. A tak dnes umíráme často v nemocnicích nebo sanitkách, ne doma v kruhu blízkých.
Záchranka se pak stává prostředníkem popírání reality – místem, kde smrt vozíme, ale nepřijímáme.
Proč to psát
Tahle směna nebyla o záchraně. Byla o bezmoci. O tom, že někdy nejste hrdinové, ale jen svědci.
A také o tom, že bezmoc drtí víc, než závažné případy, kde máte aspoň šanci pomoci.
O tom, že systém i rodiny tlačí na převozy, i když by možná větší hodnotu mělo ticho a blízkost.
A právě o tom je důležité mluvit. Protože smrt není selhání. Selhání je tvářit se, že neexistuje.
Zdroje a odkazy
WHO (2021). Preventing Suicide: A Global Imperative.
MZČR. Etický kodex zdravotnických pracovníků.
ČLS JEP. Geriatrické standardy péče, Frailty syndrome.
Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (informovaný souhlas, odmítnutí péče).
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – domácí násilí, ublížení na zdraví.
Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR – spolupráce se zdravotníky.
