Článek
Malý pacient krouží městem v sanitce, zatímco lékaři řeší, jestli pupínky vyrašily včera nebo předevčírem. A my všichni hrajeme házenou s horkým bramborem – s dítětem uprostřed.
Výjezd, který měl být rutinní
Pro rodiče je to noční můra – jejich dvouleté dítě hoří horečkou, je celé obsypané pupínky, kňourá, je neklidné…a začíná být apatické. V hlavě se jim honí obavy: nezkolabuje, nedostane křeče, není to něco vážnějšího? Horečky už několikátý den nereagují na léky a ani zábaly nepomáhají. Volají záchranku.
Posádka přijíždí, vyšetřuje. Saturace v pořádku, vědomí přiměřené, oběh stabilní. Klinicky to odpovídá průběhu planých neštovic. Jenže – dvouleté dítě s horečkou 39 °C nemůže zůstat bez vyšetření pediatra.
Takže se jede.
Absurdní hra „horký brambor“
Na tabletu posádky záchranky blikají zprávy z nemocnic. Bezdrátový systém, který má urychlit komunikaci, tentokrát spíš zpomaluje:
„K nám NE!“
„Nemáme infekční.“
„To patří na běžnou pediatrii.“
„Kdy byl první výsev? Pokud před sedmi dny, už není infekční, tak to není naše…“
„Ale pokud je to čerstvé, pak si to musí vzít infekční oddělení!“…
Lékaři se na dálku přou o přesné datum zjevení prvního pupínku, zatímco dítě s horečkou sedí v sanitce a rodiče zoufale čekají, kdy se někam konečně dostanou.
Záchranáři jen horečně přemýšlí, kam ještě případně mohou ještě jet a koho urgovat, volat záchrankového inspektora nebo dosahového doktora? V ruce papír o odmítnutí pacienta z jedné nemocnice s obavami míří k další …
Co říká medicína
Plané neštovice jsou sice běžná dětská nemoc, ale u malých dětí mohou mít komplikace:
- vysoké horečky,
- riziko dehydratace,
- možnost bakteriální superinfekce,
- a ve vzácných případech i zápal plic nebo zánět mozku.
Proto batole patří k lékaři. A pokud je noc, víkend nebo rodiče péči nezvládají, je nemocnice jediná možnost.
Co říká zákon
Podle zákona o zdravotnické záchranné službě (č. 374/2011 Sb.) musí být pacient předán do nejbližšího vhodného zdravotnického zařízení.
To „nejbližší“ i „vhodné“ se dá vykládat různě – ale rozhodně není na nemocnici, aby jen napsala: „Nepřijímáme.“
Spádová nemocnice má povinnost pacienta převzít a až následně ho může přeložit na specializované pracoviště.
Co říká etika
A tady je ten největší problém. Dítě není problém. Problém je systém.
- Z pohledu nemocnice: každý infekční pacient znamená komplikace, izolaci, víc práce.
- Z pohledu rodiny: čekání v sanitce je bezmoc, strach i frustrace.
- Z pohledu posádky: nemožnost jednat v zájmu pacienta, blokace kapacity, pocit, že místo pomoci vozí horký brambor.
A dítě? To horečkuje, pláče, nechápe, proč místo postýlky putuje po městě v záchrance, která nemá kde zastavit.
Pointa
Nakonec samozřejmě skončí na pediatrii. Protože tam patří. Ale místo jasné a rychlé cesty se ze zdravotnického systému stane absurdní hra o to, kdo prohraje.
Plané neštovice nejsou exotická nákaza. Dítě s horečkou není problém k přehazování.
Když se nemocnice začnou chovat víc jako pevnosti než jako místa péče, trpí ti nejmenší a nejzranitelnější. A my – záchranáři – jsme jen bezmocnými svědky divadla, kde místo medicíny vítězí byrokracie a strach z infekce.
Pozn.: Jde jen povzdech jedné záchranářské posádky.
Víme, že je to těžké na všech stranách. Víme, že budeme s pacientem čekat na předání i desítky minut, systém EMERY je přetížený.
Jsme moc šťastní, když na sebe s kolegy z nemocnic nevrčíme, jsme v tom všichni.
