Článek
Smrt zvládneme. Zní to tvrdě. Ale je to pravda.
Zvládneme krev, křik i ticho, které přijde po posledním výdechu. Zvládneme situace, na které se nikdo normální připravit nedokáže.
Na co se ale připravit nedá? Na techniku, která si řekne, že dneska prostě nebude spolupracovat.
Byly doby, kdy jsme měli propisku. Když přestala psát, člověk ji rozepsal o kalhoty, zaklel… a jelo se dál. Zajímavé je, že propiska se stala symbolem zdravotníků stejně jako stetoskop. Propisek není nikdy dost.
Dnes máme tablety…
A když se zasekne tablet, nezbývá než… no, zaklít taky. Jen o něco, o hodně, víc.
Sedíš po výjezdu. Adrenalin ještě doznívá. V hlavě si přehráváš, co proběhlo.
A teď to musíš zapsat.
Přesně. Správně. Tak, aby to obstálo nejen medicínsky, ale i právně.
Otevřeš tablet. A on si postaví hlavu.
Nepíše.
Klávesnice zmizí.
Formulář spadne.
A všechno, co jsi právě vyplnil, je pryč.
Restart… Čekání…Naděje…
Nic.
A tak vezmeš papír. Ano, v roce 2026. Papír. Píšeš ručně, rychle, napůl čitelné poznámky, které pak stejně musíš na konci směny přepsat do počítače.
Protože systém. Ten totiž nemá smysl pro ironii.
V létě se tablet přehřeje. V zimě se mu nechce vstávat.
Spadne při prudkém brzdění. Nabíječka má vlastní názor na význam slova „kontakt“. Tiskárna si vezme osobní volno. Navigace tě občas pošle někam, kde bys nechtěl být ani na výletě.
A pak je tu auto.
Sanitka není běžné auto. Je to stroj v nepřetržitém provozu. 24 hodin denně.
Město, okresky, polňačky.
Vedro, mráz, déšť. Rychle. Často na hraně.
Dostává zabrat. Každý den. Každou směnu.
A tak se prostě někdy ozve…
„jen“ píchneš.
„jen“ se rozsvítí kontrolka.
„jen“ něco začne znít jinak.
... a ty víš, že to není „jen“.
Protože nejsi na cestě na nákup. Jsi na cestě za někým, kdo čeká, že přijedeš včas.
Někdy má člověk pocit, že je v tom autě schované malé kazítko (řekla bych jiné slovo, ale nemuselo by prosít recenzenty).
Takové to, co si řekne: TEĎ ! Teď je prostě ta nejblbější chvíle, využiju toho…“
Ne až po směně. Ne na dvoře.
Teď, když na tom záleží.
A ty jedeš dál. Protože musíš.
Lidi si myslí, že nás ničí velké věci. Ne. Velké věci mají začátek a konec.
Tohle ne. Tohle se sčítá. Tablet, který nepíše. Tiskárna, která netiskne. Navigace, která bloudí. Auto, které zlobí.
Drobný zásek. Další. A další. A pak jednou stačí málo. Jedna nefunkční klávesnice. Jedna ztracená zpráva. A přijde vztek, který nedává smysl.
„Kvůli tomu se tak rozčiluješ?“
Ne. Kvůli tomu ne. Kvůli všemu předtím. A teď mi dejte kafe, nebo se neznám!
Záchranář není stroj. Jen po něm někdy chceme, aby fungoval líp než ty, které používá.
Mini okénko (psychologie):
Lidský mozek zvládá extrémní stres překvapivě dobře, pokud má jasný začátek a konec.
Horší je dlouhodobé zatížení drobnými frustracemi bez kontroly.
Právě ty vedou k vyčerpání a syndromu vyhoření.
Závěr:
Nezlomí nás smrt.
Zlomí nás moment, kdy po ní ještě musíme bojovat s technikou, která selže.
A nikdo to nevidí.
Zdroje (ČSN ISO 690 styl):
McEwen, B. S. (2007). Physiology and neurobiology of stress and adaptation. Physiological Reviews.
https://doi.org/10.1152/physrev.00041.2006
Maslach, C., & Leiter, M. P. (2016). Understanding the burnout experience. World Psychiatry.
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4911781/
Ministerstvo zdravotnictví ČR. (2023). Zdravotnická záchranná služba – organizace a činnost.
https://www.mzcr.cz
European Agency for Safety and Health at Work. (2022). Work-related stress and burnout.
https://osha.europa.eu
