Záchranáři bez pauzy. Po kritickém zásahu se u nás jede dál

Když se vrátíš z kritického zásahu – po nehodě sanitky, resuscitaci, mrtvém dítěti nebo domácím násilí – svět venku má často pocit, že teď už je všechno v pořádku. Pacient je předaný. Akce skončila.
Jenže pro posádku to teprve začíná.

Místo krátkého zklidnění přijde otázka:
„Už budete mít doplněné auto? Mám pro vás další…“

A když je sanitka poškozená, v horším případě po nehodě, náš „oddech“ vypadá tak, že se přehazuje vybavení do náhradního vozu, aby se mohlo co nejrychleji znovu vyjet.

Tohle se u nás často vydává za odolnost. Jenže odolnost to není.
Je to systémový tlak, který dlouhodobě stojí víc, než si chceme přiznat.

Stres není slabost. Je to biologická reakce

Záchranáři nejsou stroje. Opakované vystavení těžkým situacím má kumulativní efekt. Nejde o jednu událost, ale o řetězení stresu, které se postupně ukládá – do psychiky, do těla, do vztahů.

Výzkumy dlouhodobě potvrzují vyšší výskyt úzkostí, depresí, syndromu vyhoření i posttraumatické stresové poruchy u pracovníků v přednemocniční péči. Rozdíl přitom nedělá jen to, co zažijí, ale hlavně jak s tím systém naloží.

Když se po kritickém zásahu jede okamžitě dál, mozek nemá šanci přepnout z režimu ohrožení. Emoce se „odloží“ – jenže nezmizí. Vrátí se později. Často ve chvíli, kdy už na ně nikdo není připravený.

Jak to dělají jinde: návrat do provozu má proces

V řadě zahraničních systémů se práce po kritickém zásahu – tedy po událostech, jako je resuscitace, násilí, smrt dítěte nebo nehoda sanitky – bere jako standardní součást služby, ne jako slabost jednotlivce.

Některé organizace v rámci NHS mají přesně popsané post-incident support pathways: kdo co spouští, jaká podpora je k dispozici, checklisty i nástroje pro další kroky.

Základ tvoří krátký defusing – několik desítek minut po návratu. Ne terapie, ne rozebírání traumat. Jde o praktickou reflexi: co se stalo, co bylo nejtěžší, zda je posádka schopná pokračovat a jakou podporu teď potřebuje.

Navazuje after action review – kvůli bezpečnosti, učení a prevenci opakování chyb.
A pokud je zásah těžký, dlouhodobě se vrací nebo se objevují flashbacky, existuje jasná cesta k další podpoře – dobrovolné, cílené a odborné.

Důležité je říct jednu věc jasně:
Věda dnes nedoporučuje povinné psychologické debriefingy, kdy jsou lidé hned po traumatu nuceni mluvit o emocích – už vůbec ne skupinově. Ty mohou v některých případech situaci dokonce zhoršit.

To ale neznamená nedělat nic. Znamená to dělat to, co funguje: krátké zklidnění, normalizaci reakcí, dostupnou podporu – ne nátlak.

Podstatné je, že návrat do provozu není otázkou tlaku, ale řízeného procesu. S cílem chránit nejen záchranáře, ale i další pacienty

Česká realita: výkon před člověkem

U nás je realita jiná. Nedostatek lidí, tlak na dostupnost, provoz na hraně. Výsledkem je kultura, kde je návrat do provozu prioritou číslo jedna, psychická stránka se řeší neformálně – nebo vůbec – a mlčení se považuje za profesionalitu.

Jenže to má cenu. Skrytou, odloženou, ale reálnou. Vyhoření, odchody ze služby, dlouhodobé nemocnosti, cynismus. Unavený, přetížený a emočně otupělý záchranář.
A v krajním případě i ohrožení pacientů.

Etika: kdo se stará o ty, kteří se starají

Z etického hlediska je situace jasná.
Pokud systém ví, že práce záchranářů je psychicky vysoce zatěžující, a přesto nenabízí strukturovanou podporu, selhává v principu neškodit.

Psychologická podpora není benefit navíc. Je to součást bezpečného výkonu profese. Stejně jako technická kontrola vozu nebo doplnění léků.

Ignorovat lidskou stránku práce znamená přenášet náklady na jednotlivce – a tvářit se, že to není problém systému.

Co by šlo dělat hned, bez iluzí

Nejde o wellness ani o povinné terapie. Jde o základní profesionalitu:

Nic z toho není revoluce. V jiných zemích je to standard.

Závěrem

Když se řekne: „U nás se neodpočívá,“ není to důkaz tvrdosti.
Je to signál, že systém jede na dluh. Dluh, který jednou někdo zaplatí. Otázka není jestli. Otázka je kdo.

Použité zdroje (výběr)