Článek
Pes s vlastními démony. S očima, které se občas zahledí do nikam – a ty víš, že tam někde je něco, co nevidíš.
Genetická zátěž
Když se ho dotkneš v ten špatný moment, zavrčí.
Někdy varuje, jindy … prostě kousne.
A pak… pak je celý zoufalý. Přilepí se k tobě, schoulí se, jako by tě prosil o odpuštění za něco, co ani on sám nechápe.
V tu chvíli vidíš, že to není zlý pes.
Je to pes, který má v hlavě své vlastní minové pole. A vy dva se učíte, kudy po něm chodit, aniž byste jeden druhého zranili.
Učit se spolu žít
Takový pes tě nutí zpomalit.
Naučit se číst každé jeho mrknutí, napětí těla, pohyb uší, ztuhnutí či polohu ocasu.
A on se učí číst tebe – že když zvedneš ruku, neznamená to rána. Že když zvedneš hlas, není to proto, že ho nechceš.
Je to tanec na hraně.
Ale v každém dalším kroku je i malý kousek víc důvěry.
Co mi ukázal
Ukázal mi, že láska k bytosti s ostny je jiná.
Není to měkký plyš, co si nechá všechno líbit.
Je to spíš zahrada s růžemi – krásná, voňavá, ale když do ní vletíš bezmyšlenkovitě, odneseš si šrámy a rány i trny v kůži.
A že i zvíře, které má své zkraty a stíny, může být věrnější než kdokoliv, kdo se tvářil jako dokonalý a bezchybný.
Není to dokonalý pes
Ale je můj.
A učíme se – oba – že minulost nemusí být vězení.
Že i pes, který si dvakrát zabalil ruksáček a šupal zpátky do útulku, může mít domov napořád.
A že i já, se svými vlastními jizvami a démony, můžu být ten člověk, který ho už nepustí.
Čtvrtá kapitola ze série „Zvířata a duše“. Pro všechny, kdo si domů přivedli zvíře s minulostí – a rozhodli se mu dát budoucnost.
