Dělají nás plasty tlustějšími?

Plasty bereme do ruky každý den — když vaříme, uklízíme, nakupujeme nebo se oblékáme. Spolu s rostoucí produkcí se zvyšuje i množství mikroplastů v prostředí a v posledních desetiletích narostl také výskyt nadváhy a obezity. Může mezi těmito jevy existovat souvislost?

Krátká odpověď zní: možná, ale zatím to nevíme jistě. Výzkum naznačuje, že mikroplasty a některé chemické látky přidávané do plastů mohou ovlivňovat procesy spojené s metabolismem tuků. Přímý důkaz, že právě mikroplasty způsobují obezitu u lidí, však zatím nemáme.

Dlouho se na plasty pohlíželo jako na téměř inertní materiál — tedy látku, která se v běžných podmínkách výrazně nemění a nereaguje s okolím. Ve skutečnosti se plasty vlivem slunečního záření, tepla, mechanického namáhání a dalších procesů postupně rozpadají na menší částice.

Částice menší než 5 milimetrů označujeme jako mikroplasty. Mohou vznikat rozpadem větších plastových výrobků, ale také se do prostředí dostávat přímo, například jako mikrovlákna ze syntetického oblečení. Byly nalezeny ve vzduchu, prachu, pitné vodě i potravinách. Mikroplasty se tak dostávají do lidského těla především vdechováním a konzumací vody a potravin.

Odhady množství, které člověk přijme, se výrazně liší podle použité metody a sledovaného zdroje. Jeden z přehledů uvádí rozmezí přibližně 0,10 až 5 gramů mikroplastů týdně. Taková čísla je ale potřeba číst opatrně: výzkumníci používají různé analytické postupy, sledují částice rozdílných velikostí a výsledky proto nelze vždy přímo porovnávat.

Mikroplasty byly následně nalezeny také v lidské stolici, plicní tkáni a placentě. To potvrzuje, že k expozici skutečně dochází. Samotný nález částic v těle však ještě neříká, jak velké zdravotní riziko představují ani zda konkrétně přispívají ke vzniku obezity.

U laboratorních zvířat a buněčných kultur byly po expozici mikroplastům pozorovány například zánětlivé reakce, oxidační stres, poškození buněk, změny funkce buněčných membrán a další známky toxicity. Menší částice mohou snadněji procházet biologickými bariérami a podle studií mohou částice o velikosti menší než 20 mikrometrů účinněji pronikat do různých orgánů.

Jednou z oblastí, která vědce zajímá, je metabolismus tuků. Pojem obezogen označuje chemickou látku, která po expozici podporuje ukládání bílé tukové tkáně v živém organismu. Obezogen tedy nemusí přímo „způsobit tloustnutí“, ale může zasahovat do regulace procesů, které ovlivňují tvorbu a ukládání tukových buněk.

Studie na zvířatech popisují po působení některých mikroplastů změny v metabolismu lipidů, energetické rovnováze, tvorbě ATP nebo ve složení střevního mikrobiomu. Tyto výsledky jsou důležité, ale nelze je automaticky převést na člověka. Dávky používané v laboratorních pokusech se mohou lišit od běžné expozice a organismus zvířete nemusí reagovat stejně jako lidské tělo.

Plastový výrobek není tvořen pouze polymerem. Obsahuje také přídatné látky, které mu dodávají pružnost, odolnost vůči teplu a světlu, barevnost nebo další vlastnosti. Některé z nich se mohou z plastu postupně uvolňovat, zejména při působení tepla, stárnutí nebo mechanického opotřebení. Mezi sledované látky patří například ftaláty, bisfenoly, organocíny, některé UV stabilizátory nebo bromované zpomalovače hoření.

Mikroplasty navíc mohou na svůj povrch vázat další znečišťující látky z okolního prostředí. Nejde tedy pouze o částici samotnou, ale také o její chemické složení, přítomná aditiva a látky, které se na ní mohou zachytit.

Jedním z možných mechanismů je působení na receptor PPARγ, který hraje významnou roli při tvorbě tukových buněk. Jeho aktivace podporuje expresi genů spojených s adipogenezí, tedy s diferenciací buněk na tukové buňky a s ukládáním lipidů. Některé ftaláty, bisfenoly, organocíny a další látky byly v laboratorních studiích identifikovány jako látky schopné tyto dráhy ovlivňovat.

Výzkum ale naznačuje, že mechanismů může být více. Vedle PPARγ se zkoumají například změny energetického metabolismu, střevního mikrobiomu nebo epigenetické změny, které mohou ovlivnit fungování genů, aniž by se změnila jejich samotná sekvence.

Za posledních padesát let se podle autorů přehledu celosvětová prevalence nadváhy a obezity zvýšila přibližně trojnásobně. Ve stejném období výrazně rostla také výroba a používání plastů. To je důvod k dalšímu výzkumu, nikoli však důkaz příčinné souvislosti.

Na tělesnou hmotnost působí řada faktorů — energetický příjem a výdej, pohyb, spánek, stres, genetika, sociální prostředí, léky i další chemické látky z prostředí. Autoři citovaného přehledu upozorňují, že obezitu nelze vysvětlit jedinou příčinou.

Ani zjištění, že se mezi některými obdobími výrazně nezměnil průměrný kalorický příjem a výdej, samo o sobě neprokazuje roli mikroplastů. Ukazuje pouze, že vývoj tělesné hmotnosti je složitější a že je namístě zkoumat i další faktory.

Nejdůležitější sdělení tedy zní: mikroplasty a některá plastová aditiva mohou mít obezogenní účinky v laboratorních modelech, ale přímý vztah mezi běžnou expozicí mikroplastům a obezitou u lidí dosud potvrzen nebyl. Autoři proto volají po dalších systematických studiích.

Úplně se plastům vyhnout prakticky nejde a nebylo by realistické snažit se odstranit z domácnosti každý plastový předmět. Smysl dává zaměřit se na situace, kdy lze expozici snížit poměrně snadno:

Tato opatření nejsou zárukou, že se mikroplastům vyhneme. Mohou ale omezit některé zbytečné zdroje expozice a zároveň snížit množství plastového odpadu. Není přitom důvod propadat panice ani hledat „detoxikační“ přípravky — jejich účinnost při odstraňování mikroplastů z těla není z tohoto přehledu doložena.

Možná se tedy můžeme inspirovat minulostí: ne tím, že bychom se snažili žít úplně bez plastů, ale tím, že budeme věci používat déle, opravovat je, zbytečně je nenahrazovat a plast volit jen tam, kde má skutečný smysl.

Zdroj: Kannan, K. & Vimalkumar, K. (2021). A Review of Human Exposure to Microplastics and Insights Into Microplastics as Obesogens. Frontiers in Endocrinology, 12, 724989. DOI: 10.3389/fendo.2021.724989