Za zavřenými dveřmi globálních dohod: jak vypadá světová diplomacie zblízka

Ze zákulisí globálních vyjednávání: nevládní pohled na dvoutýdenní maraton v Ženevě

Když jsem kdysi jako dítě přemýšlela, jak by mohl vypadat rok 2025, představovala jsem si, že se (na pracovní cesty) budeme teleportovat. Realita je nakonec mnohem střízlivější: několik desítek kilogramů materiálů na stánek putuje předem poštou, zbytek vezeme vlakem, a část dováží poslední člen výpravy, protože se nestihly detaily doladit do odjezdu. Já nakonec dorážím s pořádnou dávkou logistiky a improvizace, cesty nikdy nejdou podle plánu. Tu mojí jsme museli na poslední chvíli o den odložit.

Ještě než vůbec vyrazíme, absolvujeme přípravné webináře a ladíme předposlední detaily. Při balení si věcí ještě v Praze minimalizuju osobní věci na naprosté minimum, protože místo kufru s oblečením vezu kufr plný reportů, brožur navíc ještě velkoformátových plakátů do stánku – o tom až později. Cesta je ale naštěstí překvapivě pohodlná, jen s dvěma přestupy – v Ženevě mě vítá kolega a odebírá ode mě značnou část nákladu, já mířím do hotelu o něco dál, a to z finančních důvodů. Na vyjednáváních v Ženevě letos bydlím ve Francii, dojíždění je trochu komplikace, ale nic, co by se nedalo zvládnout.

Když stavba stánku připomíná malou inscenaci

Letošní stánek jsme navrhovali s pomocí designéra, který s námi společně vymyslel, jak by měl stánek vizuálně působit. Nejde totiž jen o to, co na stánku vystavujete – jde i o to, jak na lidi zapůsobíte. K tématu stánku jsme dokonce ladili i kostýmy, což s sebou neslo úplně nové výzvy: například zjistit, kolik času opravdu potřebujete na zaschnutí barev (víc, než si myslíte).

Součástí příprav byl i transport XRF zařízení, což je přenosné měřicí zařízení ve tvaru větší pistole, která pomocí rentgenových paprsků měří obsah prvků v různých materiálech. Používáme ji, abychom delegátům ukázali, jak velká rizika může představovat recyklace plastů s toxickými látkami – konkrétně tak, že testujeme přímo před jejich očima třeba dětské hračky, které je obsahují. Naštěstí se celá operace obešla bez problémů, ale věřte mi, člověk si ve frontě na registraci dobře promyslí, jak podobné vybavení vysvětlovat ochrance při vstupu do konferenčního centra.

Ranní schůzky, kde se tleská a někdy i zpívá

Arnika je součástí mezinárodní sítě IPEN, která sdružuje nevládní organizace podobného ražení z celého světa. Kromě celodenní přípravné schůzky před začátkem celé konference se každý den začíná společnou schůzkou, kde si prozradíme, co se kde dělo předchozí den a co nás čeká ten následující. Klima je velice přívětivé, podporující – noví účastníci se představují, tým tleská. Letos jsme měli na ranním setkání dokonce i roční holčičku – jasný důkaz, že i v náročném prostředí mezinárodní diplomacie lze skloubit práci a rodinu.

V průběhu dne se tým přelévá mezi schůzkami, kontaktními skupinami a side-eventy. Klíčovou strategií jakýchkoliv akcí mimo hlavní sály, jak přitáhnout účastníky, je kvalitní občerstvení. Na recepci určené pro všechny účasntíky konference jsem narazila na nedostatek vegetariánských možností (pokud nepočítáme syrovou zeleninu s humusem), ale jinak se jedná o akci veskrze příjemnou. Můžete totiž potkat organizátory celé této akce, na které se píše historie, a prohlédnout si je zblízka.

Co dává celé té dřině smysl

Jednání na globální úrovni jsou fascinující. Když sledujete debaty kontaktních skupin, vidíte, jak zásadní roli hraje slovíčkaření – každé slovo, každá formulace může znamenat rozdíl mezi přijetím a zamítnutím opatření. Občas jednání připomínají školní třídu: stačí, aby někomu zazvonil mobil, a celá místnost ztratí pozornost. Příval smíchu letos vyvolal moment, kdy někdo z sekretariátu (moderátorů) kýchnul právě v okamžiku, kdy to působilo jako potvrzení toho, co říkala jedna ze stran.

Pro mě osobně jsou ale nejdůležitější okamžiky, kdy si uvědomím, co vlastně děláme. Na našem stánku ukazujeme rizika toxických látek v plastech, vysvětlujeme, proč je potřeba chránit děti a těhotné ženy (protože když nechráníme je, nechráníme nikoho) nebo proč nestačí jen „recyklovat“. Mám pocit, že jsme součástí něčeho většího. A i když jsem unavená i jen po týdnu bytí na místě od rána do večera, vím, že to má smysl. Bez zásahů shora můžou existovat ostrůvky změny, ale nikdy se nespojí.

Malé radosti, velká témata

Vedle velkých politických rozhodnutí jsou to ale i ty malé momenty, které utvářejí atmosféru: letos se poprvé v konferenčním sálu objevil stánek s kávou, která není z automatu (a před nímž se před každodenním zahájením okamžitě tvořila fronta), fotodokumentace našich příprav, společné diskuze o dalším plánovaném výzkum a článku nebo nadšení z toho, že jsme do panelu na side-eventu získali filipínského delegáta.

A co je na tom všem nejlepší? Rozmanitost lidí. Mám pocit, že když se podívám kolem sebe, vidím skutečný obraz světa – jak pestrý, složitý a propojený je. Možná jsme sem nebyli teleportováni, ale pořád máme šanci být u něčeho důležitého. A to za všechny kufry, kilometry a odložené odjezdy rozhodně stojí.