Článek
Tenhle text začínám psát v okamžiku, kdy se rozpršelo. Tak, jako mnohokrát předtím. V říjnu by už sice v Thajsku mělo být období dešťů pryč, ale to neznamená, že zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. O to méně, když do relativně přirozených cyklů zasahuje změna klimatu, díky které je cokoli spojené s počasím méně předvídatelné.
Rozhodla jsem se, že cestu do Thajska spojím s pracovní cestou, která vedla do Asie a která jí předcházela. Vycházelo to báječně právě na konec období dešťů. Na počasí v destinacích, které jsem chtěla navštívit, jsem se dívala dost často i dopředu, abych měla představu, na co se připravit. Konkrétně mi to dost značně pomohlo s balením, protože jsem některé, do té doby pouze zvažované věci, zařadila a osvědčilo se to. Pláštěnka, skutečně nepromokavý batoh a boty, které rychle schnou.
Bangkok je fascinující, žijící velkoměsto plné aut, skútrů, lidí a nesmyslných věcí i situací. Nebyla jsem v něm poprvé, takže jsem tušila, do čeho jdu. Nad lokalitou ubytování jsem příliš nepřemýšlela, protože jsem stejně potřebovala později odjet taxíkem, kterých jsou v Bangkoku plné ulice. Hned první večer, který jsem v horkém Bangkoku strávila, propršel. Nebyl to ale jen tak ledajaký deštík, byl to deštík, který se v ulicích držel několik hodin. V ulici, na kterou jsem měla výhled, bylo vody po kotníky – kdybych chtěla vyjít ven, suchou nohou by to nešlo. Kanály nestíhaly, i když jsou takové situace běžné. Později v noci, když se hladina vody v ulici uklidnila (tzn. že jí nikdo neprojížděl autem nebo ničím jiným), odrážela pěkně několik osamělých neonů v ulici. Do rána byla pryč. Žádný následující déšť, který mě chytil v Bangkoku, nebyl takové intenzity. Před jedním jsem se musela schovat pod stříšku, druhý jsem prochodila nadchody a když jsem konečně našla, odkud mi jede autobus a popojela jím cestu, kterou bych šla půl hodiny pěšky, už nepršelo.
Po pár dnech jsem měla v plánu odjet na sever Thajska, protože jsem tak vysoko na severu, ve výklenku ležícím v podstatě v Laosu a Myanmaru, ještě nebyla. Jako cíl, nebo spíš výchozí bod pro své zkoumání severu, jsem zvolila Chiang Mai, město digitálních nomádů. Sama jsem na této cestě jedním byla, protože jsem z velké části pracovala na dálku. Rozhodla jsem se tuto cestu absolvovat vlakem, a protože jsem měla pocit, že se ceny zvyšují nebo jízdenky minimálně vyprodají, když si nekoupím lístek dopředu, koupila jsem si ho. Asi dva dny dopředu.
V den, kdy jsem vyrazila na nádraží pro dálkové vlaky, kterých je v Bangkoku víc, jsem nekontrolovala email, jen jsem vyrazila dřív, protože místo, odkud odjíždím, neznám. Dorazila jsem tam tak moc brzy (a to přímo na nástupiště), že mi místní zaměstnanec musel ukazovat, kam si mám sednout a kde čekat na vlak (měl ale pravdu, byla jsem na druhé straně, ale aspoň správného nástupiště). Tabule s odjezdy nás střídavě v thajštině a střídavě v krkolomném překladu z thajštiny do angličtiny informovala o odjezdech a jeho fázích. Na nástupiště nás pustili asi 15 minut předem. Kupodivu tam nečekalo moc lidí, vlak byl v podstatě místenkový, ač velice starý. Přijel i odjel načas. Pár jedinců na nástupišti upoutalo mou pozornost a s jednou slečnou jsem pak ve vlaku dokonce seděla. Jela taky do Chiang Mai, i když neseděla na svém místě (to zjistila ale až později). Poté, co jsem sedla do vlaku, jsem chvílemi pospávala a když jsem se rozhodla si alespoň číst, ráda jsem si koupila kávu, abych znovu neusnula. Udržet ji v kelímku byla na této trati a v tomto vlaku docela výzva. Mezitím se mi ozval můj kamarád – Thajec – že je Chiang Mai pod vodou. Začala jsem vyhledávat, co se tam přesně děje a pak jsem to ukázala své spolusedící, která tam mířila taky. Ukázala mi, že nám, kdo si koupil lístek přes internet, přišel mail, ve kterém oznamují přerušení cesty kvůli sesuvům půdy na trati právě kvůli povodním a zavedení náhradní autobusové dopravy z Lampangu do Chiang Mai. Několik hodin jsem se rozhodovala, jestli do Chiang Mai vůbec pojedu. Nakonec jsem se rozhodla počkat na odpověď ubytování, ze kterého se mi ale ten den vůbec neozvali. Neměla jsem jim to za zlé, řešili jiné priority. Mezitím moje spolusedící, Francouzka, cestovala celá v bílém (já zase celá v černém) a svou kávu nezkrotila. Na oplátku mě za rychle podaný kapesník pozvala ve vlaku na oběd, byla vegetariánka stejně jako já. Dostaly jsme rýži se zeleninou. Naše cesty se rozešly v Lampangu, což bylo místo, kde probíhal přestup do autobusu do Chiang Mai. Vyhodnotila jsem jako hloupost tam jezdit ten večer vzhledem k situaci, která tam snad právě ten nebo následující den byla nejhorší.
Na poslední chvíli jsem si zabookovala relativně přijatelné ubytování, ve kterém se vyskytovalo pouze nadměrné množství drobných mravenců, ačkoli se jednalo o páté patro. Po večerní procházce po Lampangu jsem usoudila, že to bylo dobré rozhodnutí, protože i řeka Wang v Lampangu v sobě měla víc vody, než by mít měla, a některá místa byla zatopená ještě další den ráno. Ale ne v takové intenzitě jako v Chiang Mai. Mezitím jsem sledovala, jak to vypadá v Chiang Mai, právě od své spolusedící na osmihodinové cestě na sever, skrze její sociální sítě.
V Chiang Mai za těch několik dní, kdy jsem objevovala relativně neobjevené a neturistické město Lampang, voda ustupovala. Když jsem se do něj za pár dní při přesunu na jih byla podívat, uklízelo se, v ulicích byla vidět zničená vybavení domácností a všude bahno. Na zdech znatelné stopy po vodě, která ještě tak úplně nezmizela. A všudypřítomný zápach, zhoršený vlhkým klimatem. Z mého ubytování mi v průběhu povodní napsali, že je všechno v pořádku. A skutečně, místo se zdálo díky tomu, že bylo na vyvýšeném prostranství, téměř nedotčené. Ale ulice pod ním nikoli. Kdybych tam přijela, tak můžu sedět se založenýma rukama v pokoji, ale to je tak všechno. Ale ten den, kdy jsem navštívila Chiang Mai a řekla si, že se tam jednou podívám pořádně, panovalo slunečné počasí. Mezitím se ke mně dostaly zprávy, že voda dorazila ze severu do Bangkoku a stojí v ulicích, třeba v Nonthaburi, kde to znám. Můj plán, přespat na cestě zpátky na ostrově Koh Kret, by tím mohl padnout, ale na to je ještě času dost.
Slunečné počasí vydrželo i při mém přesunu na jih, do Surat Thani. Strávila jsem dvě noci ve městě, protože jsem potřebovala zázemí pro svou práci. Večer jsem ještě stihla vyprat, ale nikoli usušit prádlo, nechala jsem to až do kempu, kde budu trávit deset nocí. Třetího dne jsem se ze Surat Thani pomocí trajektu dostala na Koh Samui, kde je zatím stále pod mrakem a prší každých několik hodin. Kromě toho, že tu nelze dosušit prádlo a že mi kvůli vlhkosti schnou vlasy několik hodin, mi taky zatéká do stanu, nicméně to byla moje budget volba. Voda je tu všudypřítomná, ale na pláži (nejen) díky přeháňkám nikdo není, navíc ještě asi ani nezačala sezóna, takže to má výhodu, že ji mám z velké části sama pro sebe. Jen doufám, že po cestě z pláže nezmoknu. Pončo pláštěnka je skvělý kus šatníku, ve kterém se dají převléct plavky.
Dneska jsem se po pláži rozhodla vydat na druhou stranu, nejsem totiž jako pěší rychle mobilní, takže mi cesty trvají dlouho. Původně jsem chtěla najít pláž, která se mi bude líbit víc než ta, kterou mám nejblíž, ale i cesta je cíl a tak jsem kromě vyplavených schránek mořských organismů chodila po plážích posetých mrtvými korály a plasty. V průběhu procházky začala mít voda jinou barvu, než byla ta azurová na začátku. Pojala jsem určité podezření, které se potvrdilo, když jsem došla k nepřekročitelnému kanálu, který z velké části podle barvy obsahoval splaškové vody. Překvapení to nebylo, protože jsem už po cestě překračovala odpadní trubky z domů u pláže. Zamrzelo mě to, protože tuším, co za látky se do moře dostává, co to s ním dělá a co se s těmi látkami děje dál, třeba jak se dostávají do potravních řetězců. V tento okamžik jsem to otočila zpátky a vrátila se vykoupat tam, kde byla voda ještě dostatečně modrá. Nakonec nepršelo, i když se mi nad hlavou honily těžké mraky a já měla co dělat, abych vystačila s tou trochou pitné vody, kterou jsem měla s sebou. Zatímco tento text dopisuju, v Chiang Mai zase pršelo tak, že v ulicích stojí voda. Slané i sladké vodě prozatím zdar!