Článek
Potřebujeme zeleň. Všichni to víme. Kvůli suchu, vedru, zadržování vody, podpoře opylovačů i zdraví lidí. Stromy a rostliny jsou základem toho, jak se můžeme přizpůsobit klimatické změně – a taky ji zmírnit. A přesto dál kácíme.
Každá zachovaná alej, každý vzrostlý strom ve městě je dnes spíš výsledkem dlouhého boje než samozřejmostí. Nová výsadba je možná hezká na fotce nebo návrhu, jenže čerstvě zasazený neukládá žádný uhlík. Než se stane tím, co jsme místo něj pokáceli, utečou roky. Možná i desetiletí. A to může být pozdě.
Přitom stromů v Česku dlouhodobě ubývá. Kůrovcová kalamita nás dostala do uhlíkového deficitu, dřevo se těží rychleji, než se do krajiny stačí vracet. A stále se sází smrkové monokultury. Strom přestal být živým spojencem. Stal se surovinou. Dřevo není vnímané jako klimatická opora, ale jako materiál – a nejen pro výrobu, ale i jako palivo. V kotlích na biomasu mizí dřevo, které mělo desítky let fungovat jako úložiště uhlíku. O obnovitelnosti nelze mluvit, pokud jsme v dluhu.
Začarovaný kruh, který nevidíme, dokud se nad něj nepovznesem – výsadby, kácení, spalování, dotace, tempo klimatických změn. Ale jakmile ho uvidíme, začne dávat smysl otázka, kterou si skoro nikdo neklade: co kdybychom přírodě prostě nechali trochu víc prostoru růst?
Zarůstání je dnes skoro sprosté slovo. Ale co když nejde o zanedbání, ale o šanci? Místa, kde to přírodě „sluší“, skutečně existují. Druhy, které si vystačí samy, které nepotřebují zálivku ani sečení. Naopak – přispívají k biodiverzitě, stabilitě, a často i k estetice, pokud na ni nejsme zvyklí jen z nudných golfových trávníků. Kdo vůbec rozhodl, co je plevel? V jednom kontextu může působit jako problém, v jiném jako přínos. Nová divočina.
Mnohé z těchto druhů, které dnes považujeme za plevel, podporují opylovače, zelené neduržované plochy zadržují vodu, chrání půdu. Ne všechno, co roste bez zásahu, je zbytečné. Ano, je třeba dávat pozor na invazní druhy, ale přehnaná kontrola přírody nás připravuje o diverzitu, kterou tak zoufale potřebujeme, a která se v dlouhodobém měřítku taky snižuje.
Věda nás varuje i jinak. Stromy dnes vážou méně uhlíku než dřív. Některé studie naznačují, že růstové tempo stromů se sice zvyšuje, ale na úkor jejich životnosti. Pokud sázíme druhy, které rostou rychle jen proto, abychom „ukládali“ uhlík, může se nám to vymstít – protože brzy ten samý uhlík znovu uvolní. Ekologický účet musí být dlouhodobě udržitelný, ne jen vizuálně zelený.
A co městská zeleň? V některých městech už se přestalo sekat nakrátko. Někde nechávají pásy trávy či dokonce nesečené části parků. Po třech dnech veder je rozdíl vidět – zatímco krátce střižené plochy se mění v pustinu, tyhle ostrůvky vysoké trávy mnohem déle zadržují vlhkost, chrání život, nabízejí útočiště a potravu a vypadají živě. Ne každá upravenost je užitečná.
Zarůstání je důležité i z hlediska prostoru, který příroda v našich městech vůbec má. Třeba hřbitovy mají vysokou hodnotu pro biodiverzitu, srovnatelnou s jinými zelenými plochami. Proč tedy místo komunitních zahrad vznikají jen nové byty? Podobně jako zahrádkářské kolonie, které musejí bojovat a často ustupovat developerským projektům, a dříve zelená místa mizí pod asfaltem.
Zarůstání není opakem péče. Je to jiný druh péče – méně kontrolující, více naslouchající přirozeným procesům. Je to způsob, jak nechat přírodu dělat to, co umí nejlíp, když jí dáme prostor. Sukcesi nemusíme potlačovat, můžeme jí otevřít cestu.
Tak proč není kolem nás víc zeleně? Je snad asfalt zábavnější? Proč už neumíme pojmenovat stromy kolem sebe? Možná jsme zapomněli, že příroda není domácí úkol, se kterým se musíme vypořádat, ale prostředí, které ovlivňuje náš celý život. A že když v ní začneme víc žít, možná nás to taky přestane tolik vyčerpávat.
