Článek
Občas se nachytám, že přemýšlím až příliš. Dneska jsem si vzpomněla na lékařské potvrzení, které budu potřebovat za pár dní.
Kam se podělo, nevím.
Mytí zrychlím do tempa, jak kdybych někam spěchala. Myšlenky neměly prostor odejít dostatečně, proto i tahle drobná změna v mém životě ve mně vyvolává pocit úzkosti.
Hledám potvrzení a nenacházím ho.
Napadá mě, že by mohlo ležet v autě, stejně jako půlka mých dokumentů, nespočet pet lahví a asi pět párů bot.
Ač je už po půlnoci, nezdráhám se obléknout a jít se tam podívat.
Sjedu výtahem do přízemí a rozhlížím po temné ulici, která se mi podle mě vysmívá.
Jak kdyby říkala: „to máš za to, že jsi bordelář“.
Potvrzení není ani v autě.
Nakláním se znovu do dveří u auta a přemýšlím, co by se stalo, kdyby mě tady teď někdo unesl. Jak by řekla moje máma, stejně by mě brzo vrátil.
Usměju se sama pro sebe. Nikdy jsem pro ni nebyla dost.
Se slzami v očích se vracím zpátky do bytu a hledím na sebe do zrcadla ve výtahu. Mám pocit, že jsem právě zestárla o deset let.
Zase nějaká chyba, zase průšvih. A to všechno jenom z toho důvodu, že jsem bordělář.
Máma mi to říká celý život.
Doma si sednu na postel a zahlédnu růžové desky.
A v nich lékařské potvrzení.
Dala jsem si ho tam proto, abych ho našla.
Chtěla jsem sama sobě ulehčit život.
A zase jsem si ho ztížila. Tak, jako vždycky.
