Článek
Období chřipek, nachlazení a tichých strachů
Nacházíme se někde mezi epidemií chřipky, lehkým nachlazením a těžkými strachy.
Kombinace, která příliš neprospívá lidem s úzkostnými poruchami.
Být hypochondrem – nebo přesněji člověkem s úzkostnou poruchou zaměřenou na zdraví – není snadné. A hlavně to většinou nevypadá tak dramaticky, jak si lidé představují.
Hypochondrie není drama, ale strach
Nejde o ležení v posteli, sledování neexistujících symptomů a psaní závěti mezi dvěma vyhledáváními na Googlu.
Ve skutečnosti je to hlavně strach.
Tichý, nenápadný, ale vytrvalý.
Strach, který neběží na poplach, ale na pozadí. Pořád.
A často se netýká smrtelných diagnóz.
Někdy je to obyčejná rýma.
Kašel.
Nachlazení.
Infekce, která by běžnému člověku maximálně znepříjemnila víkend.
Když se z rýmy stane násobek
Jenže když jste matka, všechno se násobí.
Dvakrát. Desetkrát. Klidně dvacetkrát.
Dnes se pojem hypochondrie už příliš nepoužívá. Mluví se o typech úzkostných poruch, které se dají léčit terapií a někdy i medikací.
U mě je to téma, které řeším roky – terapiemi, léky, sebekontrolou i tím, že o něm mluvím otevřeně.
Dávám okolí najevo, kde jsou moje hranice.
Jenže respekt není samozřejmost.
Odkud se tyto strachy berou
Původ těchto stavů bývá často v dětství.
Někdo si odnese přehnaný strach z nemocí.
Někdo si všimne, že nemoc přináší pozornost, klid nebo úlevu.
A někdo naopak vyrůstá s tím, že nemoc je zátěž a komplikace.
A tak se naučíte být ve střehu pořád.
Školství, imunita a realita
U mě se to ještě prohloubilo vstupem do školství. Denně kolem mě prošly desítky dětí a s nimi desítky nemocí. Místo „učitelské imunity“ jsem si vypěstovala chronické potíže, které způsobily, že rýma pro mě nikdy nebyla jen rýmou.
Rýma znamenala čekárnu plnou nemocných dětí.
Léky. Kortikoidy. Antibiotika.
A v lepším případě jen nemocnici.
Takže ano – rozumím takzvaným „chlapským rýmám“.
Protože já u rýmy neumírám obrazně.
Já několik dní umírám vnitřně.
Vnitřní alarm
Když se vám tohle opakuje několikrát do roka, vytvoří se ve vás vnitřní alarm. Stačí jeden posmrkaný kapesník v cizí ruce a tělo reaguje dřív než hlava.
A právě proto mě rozčiluje, když někdo můj strach bagatelizuje.
Když přijde „jen lehce nachlazený“.
Když se tváří, že to nestojí ani za řeč.
Když se věci zamlčují nebo se o nich mluví mezi řečí.
Proč bagatelizace bolí
Pro někoho je to obyčejné pokašlávání.
Pro mě je to výstražná kontrolka.
Je to podobné, jako kdyby člověku s akutní potřebou na toaletu někdo zamkl všechny záchody s tím, že „to přece chvilku vydrží“.
Nebo kdyby člověku s fobií z pavouků někdo strčil před obličej obrázek s tím, že „je to jen fotka“.
Ne.
Ne a ještě jednou ne.
Hranice nejsou rozmar
Pokud chceme žít ve společnosti, kde si vytváříme vlastní pravidla a hranice, nemělo by to být na úkor cizího klidu.
A už vůbec ne na úkor dítěte, které se neumí bránit samo.
Proto si dávám cíl.
Ne být méně úzkostná.
Ale být méně ochotná své hranice donekonečna vysvětlovat a obhajovat.
Respekt neznamená souhlas
Respekt totiž neznamená, že se všichni musí shodnout.
Respekt znamená, že když mi někdo řekne:
„Tohle je pro mě citlivé,“
nezačnu to testovat vtipem.
Takže si klidně nechám popřát bez pusy.
Klidně budu ta přecitlivělá.
Klidně ta nepohodlná.
Protože klid v hlavě a zdraví dítěte
jsou pro mě důležitější než cizí ego.
