Článek
„Prosím tě, můžeš mi říct, proč mu zase neodepisuješ? Píše mi, že máte jít na oběd a ty ho naprosto ignoruješ a já na něj nemám kapacitu!“ křičím na něj do telefonu a mezitím si maluji oči řasenkou a snažím se najít klíče od bytu, protože zase a opět je nikde nejsou.
Z telefonu se vyloudí několik jeho chabých výmluv a já se zarazím.
Právě buzeruju svého druhého ex přítele za to, že neodepisuje mému ex příteli číslo tři.
No tak to teda ne, tohle už je bizár i na mě.
Mezitím jsem našla klíče. Byly v zámku z druhé strany dveří. Aha. Haha. Tady jsem je ještě nenechala. Už byly v lednici, v koši na prádlo a v botě, ale že bych je někdy nechala přímo na paškále, to se mi ještě nepovedlo.
Napadla mě při tom otázka, kolik bizarních pikantností vlastně v životě děláme a ani se nad nimi nepozastavíme?
Dala jsem si pozorovací týden a při Žraločím tornádu 2 je začala pomalu, ale jistě sepisovat.
Mezitím mi volá ségra.
„Hele, já ti nechci kazit večer, ale viděla jsi dneska…“
„Myslíš Miroslavův BeReal? vstoupím jí do její radosti. „Viděla, jsou spolu na obědě, nebudu se k tomu vyjadřovat,“ ukončím diskuzi, která ještě neměla šanci začít.
Přišlo mi to vlastně celé úsměvné. Stejně tak jako letící žraloci uprostřed pláže.
Horory obecně patří mezi moje tajná uspokojení. A tak, když mě potencionální milenec chce vzít na něco do kina a koupí lístek na horor, jsem celá jeho. Kam se hrabou romantické komedie. Není nic lepšího než sledovat krvavý masakr, pozorovat vyděšený výraz muže a cpát se mezitím popcornem, který jsem si sama nemusela platit.
Nádhera.
Po hodině a půl žraločího utrpení, při kterém jsem se snažila vymyslet divnosti, které by mě vystihly, jsem to vzdala a šla do sprchy.
Tam si urputně čistím zuby a přemýšlím, kolik lidí si ve sprše čistí zuby.
Vlastním totiž celkem čtyři zubní kartáčky, které PRAVIDELNĚ používám. Jeden je permanentně umístěn ve sprše i se zubní pastou a musí to být zelená Elmexka. Druhý je v kabelce s malou, oranžovou Elmexkou a dva další jsou v koupelnové skříňce ve dvou odlišných barvách (střídám je ob den).
Znovu se zamýšlím nad tím, jestli je normální si ve sprše čistit zuby. Vzhledem k tomu, že se nad touto skutečností nikdy nikdo z mých návštěvníků sprchy nepozastavil to asi nebude nic výjimečného. A to jenom pro pořádek, za posledního půl roku jsem návštěvníků sprchy napočítala asi osm. Možná devět.
Proč tolik?
No, ehm… přeci – náhodní kolemjdoucí, kamarádky, co jim netekla teplá voda a pár kamarádů, co zrovna neměli kde složit hlavu (no co, někdy se to tak prostě povede).
Takže to opět nehodnotím jako žádnou dramatickou divnost.
Jsem naprosto normální.
Klíče vždycky najdu.
Nechodím na oběd s bývalou přítelkyní svého bývalého přítele.
Navštěvuji kinematografické novinky.
Zuby si pravidelně čistím. Až na jednu jedinou výjimku. A to tehdy, když se nějakým divným nedopatřením nedostanu k sobě domů.
Ale o tom zase jindy…
