Článek
Je to už týden a já si stále sama sobě připadám jako dortové želé.
Ruce i nohy mi bezvládně visí podél mého těla, které je obrostlé tukovými zásobami z dortu s želé. Ale bez toho želé. To totiž nemám ráda.
Tahle ulice, kterou právě procházím je tak dlouhá a prázdná stejně jako moje hlava.
Dívám se doprava a vidím… nic. Doleva a vidím…nic. Dokonce ani vepředu nic nevidím.
Za to, když se ohlédnu zpátky vidím toho hodně.
Doteky pod vlivem prosecca a tupého ranního světla.
Tvůj přidrzlý úsměv a touhu po moci, která se mi líbí.
Modřinu na klíční kosti, která mi určitě vyběhne do dalšího rána. Chvíli bude modrá, potom fialová a ve výsledku se vybarví do lehce žluté barvy připomínající to hnusné dortové želé, které tak nesnáším.
A nakonec zmizí.
Stejně tak, jako vždycky TY.
