Článek
Je to jak házet na stěnu hrách. Tyhle plochý konverzace, který nikam nevedou.
Většinou mě baví řešit nesmyslný věci a vést jednostranný monology, ale tady… tady vím, že to smysl nemá.
Každá tvoje věta, která začíná „ale“, mě dostává do frustrace. Každý tvoje „ale“ je totiž jak když nabíjíš zbraň a snažíš se z ní vystřelit. Každá tvoje obrana je vlastně útok.
Já ALE nechci bojovat, vždyť jsme ve vztahu, tady pro to není prostor.
Je mi líto, že jsi v začarovaným kruhu nesmyslných vzorců z dětství, které si ani neuvědomuješ. Já tady bohužel nejsem od toho, abych ti je vysvětlovala. Ty je musíš pochopit. Stejně tak musíš pochopit, že role oběti začíná v životě vždycky ALE…
ALE to ty nechceš.
A to je právě ten problém.
Když jsme se poznali, měla jsem pocit, že je to správně. Překvapivě tam žádné ALE ze začátku ani nebylo. A to byl právě ten problém.
Všechna ta ale přišla až s tebou. S tvým chováním, tvými postoji a hodnotami.
Jak jsem mohla být tak slepá?
Pokládám si tuhle otázku dnes a denně a nemůžu přijít na odpověď.
Byla jsem jak pes hladovějící po mase a byla ochotna jít přes mrtvoly. Stejně jako si závodníci na sněžných bobech dají do toho svého závaží, aby jeli rychleji. Tak moc to chtějí, až nakonec… stejně prohrají.
A tak pomalu prohrávám svoje vnitřní boje a přistihuji se u toho, jak to tvoje ale prostupuje do mého podvědomí a začíná hrát divoké hry, proti kterým jsem poslední roky nabíjela zbraně zase já. Snažila jsem se vymanit z role oběti.
Ale já nechci. Nechci zase žít tak, jako jsem žila kdysi.
Když se mě ptáš v čem je problém, nedokážu s přesností odpovědět. Vždyť ty jsi splněný sen pro všechny ženy. Třeba nejsem žena. Třeba JEŠTĚ nejsem žena… ale kdy budu?