63 dní hrdinství: Jak Varšava zaplatila za svobodu nejvyšší cenu

Prvního srpna 1944, přesně v 17 hodin. Na příkaz z londýnského exilu se Varšava postavila na odpor po pěti letech okupace a ponížení. Povstalci po celé metropoli současně zaútočili na německé objekty, kasárna a strategické budovy.

Tuto chvíli nazvali „hodinou W“ podle polského názvu města Warszawa. Do boje nastoupilo padesát tisíc povstalců z řad Zemské armády, mezi nimi mnoho velmi mladých lidí z celého Polska. Byli tam i dívky, které fungovaly jako ošetřovatelky, spojky, pozorovatelky či listonošky.

Ulice po pěti letech německé okupace zaplavily červenobílé vlajky. Lidé plakali radostí, objímali se na náměstích, pěli hymny. „Poprvé po tolika letech jsme mohli vyvěsit naše barvy,“ vzpomínala později Anna Duszkewiczová, které bylo tehdy šestnáct let.

Věděli, že to bude stát životy. Netušili, kolik jich bude.

Anna Duszkewiczová se jako šestnáctiletá od prvního dne aktivně zapojila do bojů. „Měli jsme dobýt kasárny. Už první den mnoho lidí zemřelo. Bohužel se nám je dobýt nepodařilo,“ vzpomínala na svou první bitvu. Za své nasazení získala později od polského prezidenta státní vyznamenání.

Zhruba polovina povstalců byla vybavena zbraněmi, ostatní doufali, že je získají od nepřítele v boji. Mladí lidé, kteří chtěli konečně bojovat otevřeně místo v utajení, čelili přesile německé armády s obrovskou materiální převahou.

Němci odpověděli s neskutečnou brutalitou. Hlavně ve dnech 5. až 7. srpna 1944 se rozeběhla mašinérie masového vyvražďování ve čtvrti Wola. Za pouhé tři dny tam bylo zavražděno čtyřicet tisíc polských civilistů včetně žen, dětí a starců. Vraždění bylo doprovázeno znásilňováním a rabováním.

Nejbrutálnější masakry páchalo Dirlewangerovo komando, jednotka složená z kriminálníků a psychopatů pod vedením Oskara Dirlewangera. Tito vrazi nezná­li slitování – povraždili i polské lékaře a ošetřovatelky, kteří pečovali o zraněné německé vojáky a přimlouvali se za ně.

Do 11. srpna bylo ve Varšavě zavražděno kolem padesáti tisíc civilních obyvatel. V dějinách města to byla nejčernější kapitola masových vražd.

Rudá armáda mezitím stála na druhém břehu Visly a dívala se na umírající město. Stalin věděl o povstání, dokonce k němu vyzýval shazovanými letáky. Když však vypuklo, nechal Poláky napospas osudu.

„Neudělat to by znamenalo pomáhat nepříteli,“ vysvětloval později svou nečinnost. Pravým důvodem však bylo něco jiného – cílem povstání bylo ustavit ještě před příchodem sovětů legitimní polskou správu, což se Moskvě vůbec nehodilo. Stalin potřeboval loutkovou vládu řízenou z Kremlu.

Sovětský vůdce dokonce zakázal západním spojencům používání sovětských letišť pro zásobování povstalců. Když se nakonec spojenci pokusili pomoci, spojenecká letadla převážející zásoby byla ostřelována sovětskými vojáky. Bylo už pozdě.

Povstalci se bránili dlouhých 63 dní. Bojovali v ruinách domů, v kanalizačních šachtách, na barikádách z dlážděných kamenů. Nejdéle vydrželi v centru města, kde se ukrývaly i tisíce civilistů v sklepích a úkrytech vybudovaných během okupace.

Jídla bylo málo, munice ještě méně. Každý den umírali další obránci, ale vzdát se nechtěli. Věděli, že bojují nejen za osvobození Varšavy, ale za budoucnost celého Polska.

Od 6. srpna Němci začali systematicky vyhánět civilní obyvatelstvo. Nákladní auta vezla lidi do tranzitního tábora v Pruszkówě nedaleko Varšavy. Celkem šest set padesát tisíc obyvatel prošlo tímto peklem – celá Varšava.

Pětapadesát tisíc z nich skončilo v koncentračních táborech, sto padesát tisíc na nucených pracích v Německu. Téměř sto tisíc lidí uteklo díky pomoci Polského červeného kříže.

Sedmiletá Elžbieta Grosseová, která se narodila polské matce a českému otci, byla mezi těmi, kdo prošli touto gehenom. S maminkou a dvěma staršími sestrami byly převezeny dobytčím vagonem do Osvětimi. Po válce se jako zázrak všechny sešly, ale o svých zážitcích nemluvily. „Nikdo nikdy nemluvil o tom, jak přežíval okupaci, válku, nevraceli jsme se k tomu,“ vzpomínala později.

Druhého října 1944 generál Tadeusz Bór-Komorowski vyhlásil kapitulaci zbytku varšavských sil. Němci slíbili, že s povstalci bude zacházeno v souladu s Ženevskými konvencemi jako s vojenskými zajatci. Slovo dodrželi – povstalci nebyli popraveni, ale internováni.

Civilisty to však nezachránilo. Ti, kdo zůstali ve městě, čelili dalším represím a systematickému ničení jejich domovů.

Před válkou žilo ve Varšavě 1,3 milionu lidí, v den vypuknutí povstání kolem devíti set tisíc. Když 17. ledna 1945 vstoupily přes zamrzlou Vislu oddíly Rudé armády a Polské lidové armády, živořilo v troskách města méně než tisíc lidí.

Hitler osobně nařídil město systematicky srovnat se zemí jako trest za povstání. Podařilo se jim to z pětaosmdesáti procent. Varšava se změnila v měsíční krajinu plnou trosek a popela.

Během 63 dní bojů zahynulo přibližně osmnáct tisíc povstalců a podle různých odhadů až dvě stě padesát tisíc civilistů. Německá armáda ztratila asi dvacet tisíc vojáků.

„Pohled z letadla byl neuvěřitelný. Město bylo pryč. Úplně pryč,“ vzpomínal jeden z pilotů, který nad Varšavou létal po válce na jeden z nejsmutnějších pohledů druhé světové války.

Po osvobození se naplnily nejhorší obavy účastníků povstání. Moci se chopili komunisté, kteří obvinili Zemskou armádu z vlastizrady a spolupráce s Němci. Účastníci povstání byli perzekuováni, mnozí uvězněni a deportováni do sovětských gulagů.

Komunistická propaganda líčila povstání jako nezodpovědný boj vedený cynickými veliteli v rozporu se zájmy polského národa. O hrdinství povstalců se nesmělo veřejně mluvit až do roku 1989, kdy padl komunistický režim.

Dnes se ve Varšavě prvního srpna v 17 hodin rozezní sirény. Chodci i řidiči se zastaví, aby vzdali hold povstalcům, kteří 63 dní vzdorovali německé přesile. Poláci bojovali dlouhých 45 let, aby takto veřejně mohli vzdát hold hrdinům povstání.

„Pokud by válku vyhrál Hitler, nežil by dnes žádný svobodný Polák,“ řekl při jednom z pietních shromáždění polský historik. Varšavské povstání se stalo symbolem polské statečnosti, ale také tragédie malých národů, které ve svých snech o svobodě obětovaly velké mocnosti svým politickým hrám.

V den, kdy si Polsko připomíná osmdesáté výročí začátku povstání, zemřela jeho dosud nejstarší účastnice Barbara Sowová. Dnes po celém světě žije už jen 367 účastníků povstání.

Proto si musíme připomínat těch 63 dní. Aby se už nikdy neopakovala.

Zdroje:

Vzpomínky na varšavské povstání: Němcům zamkli poklopy tanku, aby nemohli utéct Deník.cz, 31. července 2024. Dostupné z: [https://www.denik.cz/historie/varsavske-povstani-1944-boje-o-pragu-druha-svetova-valka.html]

Varšavské povstání: Lidé pochodovali po mrtvolách. Kdo uhnul, toho Němci zabili Deník.cz, 1. srpna 2019. Dostupné z: [https://www.denik.cz/ze_sveta/touha-po-svobode-skoncila-zkazou-mesta-od-varsavskeho-povstani-ubehlo-75-let-20190731.html]

Před 80 lety vypuklo Varšavské povstání: Poláci sami proti Němcům i Sovětům Magazín Paměti národa, 1. srpna 2024. Dostupné z: [https://magazin.pametnaroda.cz/volne/volne/pred-80-lety-vypuklo-varsavske-povstani-polaci-sami-proti-nemcum-i-sovetum]

Varšavské povstání 1944 Moderní-Dějiny.cz. Dostupné z: [https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/varsavske-povstani-1944/]

Varšavské povstání stálo život až čtvrt milionu lidí ČT24, 1. srpna 2024 Dostupné z: [https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/varsavske-povstani-stalo-zivot-az-ctvrt-milionu-lidi-351626]

Varšavské povstání, 1944 Druhá světová válka. Dostupné z: [https://www.druhasvetova.com/?p=bitvy/Varsavske-povstani]

Davies, Norman: Boj o Varšavu: povstání Poláků proti nacistům 1944. Praha: Prostor, 2004.

Borkiewicz, Adam: Powstanie Warszawskie 1944. Zarys działań natury wojskowej. Warszawa: PAX, 1957.

Bartoszewski, Władysław: Powstanie Warszawskie. Kraków: Znak, 2009.

Ruczaj, Maciej (ed.): Chtěli jsme být svobodní: Příběhy z Varšavského povstání 1944. Praha: Prostor, 2013.