Článek
Bělehrad, 7. prosince 1941. Devatenáctiletá Hilda Dajč sedí v bytě na ulici Maršala Birjuzova 9 a píše poslední dopis ze svého domova. Za pár hodin odejde na místo, odkud se nikdo nevrací, přestože to ještě nikdo neví s jistotou. Její rodiče ji prosí a říkají, že se zbláznila. Ale Hilda už se rozhodla.
„Sutra ujutru polazim u logor,“ píše své přítelkyni Nadě. „Zítra ráno odcházím do tábora. Nikdo mě nenutí, nečekám na povolání. Hlásím se dobrovolně.“
Dopis pokračuje slovy, která znějí až neuvěřitelně vzhledem k tomu, co bude následovat: „Jsem úplně klidná a vyrovnaná a jsem přesvědčená, že vše dopadne dobře, dokonce nad rámec mých optimistických očekávání.“
Osmého prosince 1941 se Hilda Dajč stala jednou z prvních vězenkyň koncentračního tábora Judenlager Semlin, zřízeného na místě bělehradského výstaviště Sajmište. Šla tam dobrovolně jako zdravotní sestra. Během čtyř měsíců, než ji zabili v plynové komoře na kolech, napsala čtyři dopisy. Jsou to prakticky jediné dochované dokumenty napsané židovskými vězni Sajmište. A dnes, osmdesát tři let po její smrti, ji ženy z celého Srbska píší zpátky.
Dívka z dobré rodiny
Hilda se narodila v roce 1922 ve Vídni do zámožné aškenázské židovské rodiny. Brzy se s rodiči Emilem a Augustou a mladším bratrem Hansem přestěhovala do Bělehradu. Byla velmi bystrá – v roce 1937 ji přijali na První ženské reálné gymnázium, které patřilo k nejlepším školám ve městě. V roce 1940 maturovala jako jedna z nejlepších studentek své třídy a zapsala se na Architekturu na Bělehradské univerzitě.
Milovala literaturu a psala. Přátelé z předválečné doby vzpomínali, že se hlásila k jugoslávské identitě, ne čistě židovské. Svět před ní ležel otevřený, plný možností. Dokud nenastalo šestého dubna 1941.
Toho dne bombardovala německá letadla Bělehrad. Během tří dnů padla Jugoslávie. Pro židovskou dívku, která chtěla být architektkou, se budoucnost změnila ze dne na den v uzavřený prostor.
V nemocnici mezi umírajícími
Hilda nemohla dál studovat. Místo toho začala dobrovolničit jako zdravotní sestra v židovské nemocnici v Bělehradě. Každý den viděla, co okupace znamená – vyhublé starce, zbité muže, nemocné děti bez léků. Každý den slýchávala zprávy o dalších protižidovských opatřeních.
Její otec Emil se stal místopředsedou Vertretung der Judischen Gemainchaft, zastupitelského sboru židovské komunity, který nacisté zřídili, aby pomáhal spravovat židovské záležitosti a plnit německé rozkazy. Díky otcově pozici byla rodina Dajčových zpočátku osvobozena od mnoha krutých antisemitských opatření.
Mohli si ponechat své byty. Nemuseli nosit žluté pásky s Davidovou hvězdou. Mohli se pohybovat městem relativně svobodně – alespoň chvíli. Ale Hilda viděla každý den v nemocnici, co se děje těm, kdo tu výsadu nemají.
V létě 1941 začalo povstání proti okupantům. Němci zareagovali politikou odplaty, která měla v dějinách válečných zločinů málo obdob. Za každého zabitého německého vojáka zastřelili sto civilistů. Za každého zraněného padesát. A protože Židé byli pro nacisty tak jako tak určeni k likvidaci, stali se ideálními rukojmími.
Do prosince 1941 byli téměř všichni židovští muži v Srbsku mrtví. Zastřeleni na okrajích Bělehradu a pohřbeni v hromadných hrobech. Z dvanácti tisíc bělehradských Židů na začátku války jich zůstalo jen několik tisíc – téměř výhradně ženy, děti a starci.
Rozhodnutí, které všichni odmítali pochopit
Začátkem prosince 1941 přišel rozkaz. Všechny zbylé židovky a děti se mají dostavit na úřadovnu Judenreferat na ulici George Washington 23, odevzdat klíče od bytů a nechat se odvézt do tábora na výstavišti.
Rodiny funkcionářů židovského zastupitelského sboru tento rozkaz plnit nemusely – zatím. Emil Dajč byl místopředseda. Jeho rodina byla v bezpečí. Alespoň tak to vypadalo.
Hilda to viděla jinak. V nemocnici se každý den setkávala s lidmi v nouzi. Věděla, že na Sajmište odvážejí tisíce žen a dětí do nevytápěných pavilonů, jejichž střechy poškodilo bombardování. Věděla, že tam nebudou léky, jídlo ani teplo. A věděla, že tam budou potřebovat zdravotní sestry.
Sedmého prosince 1941 napsala svůj první dopis. Adresovala ho Nadě Novak, přítelkyni mimo židovskou komunitu. „Naši se staví proti mému rozhodnutí,“ napsala, „ale myslím, že ty mě alespoň pochopíš: je tolik lidí, kteří potřebují pomoc, že musím podle nařízení svého svědomí překročit sentimentální důvody spojené s rodinou a domovem a zcela se dát do služeb druhých.“
Rodiče se s ní hádali. Přátelé ji prosili, aby zůstala. Ale Hilda byla rozhodnutá. Osmého prosince 1941 v devět hodin ráno se dobrovolně připojila k prvnímu transportu z ulice George Washingtona 23 na Sajmište.
Velká stáj pro pět tisíc lidí
Druhý dopis přišel den po jejím příchodu do tábora. Hilda ho napsala své druhé přítelkyni, Mirjaně Petrovič. Slova byla stále plná naděje, ale už prosakoval realitou.
„Píši ti z idylického prostředí kravína, ležím na slámě, zatímco nade mnou se místo hvězdné oblohy rozkládá dřevěná střešní konstrukce pavilonu č. 3,“ začíná. „Z mé postele (třetí podlaží), která se skládá z vrstvy prken a drží nás tři a každá z nás má osmdesát centimetrů široký životní prostor, shlížím dolů na tento labyrint, nebo spíš mraveniště ubohých lidí.“
Pokračuje popisem každodenního chaosu – dvanáct lihovarů, ve kterých se připravuje čaj s mlékem pro ženy, které si přinesly vlastní zásoby, protože do tábora nic nepřichází. Kouř a zápach petroleje. Pláč dětí. Pro sto kojenců není mléko. „Dostáváme buď snídani, nebo večeři doprovázené těmi nejurážlivějšími slovy – navíc člověka přejde chuť a už nemá hlad,“ píše.
Ale Hilda ještě zachovává odstup, dokonce užívá ironii. „Jsem velmi ráda, že jsem tu od samého začátku – zažívá se tu tolik zajímavých a neopakovatelných věcí, že by byla škoda o některou z nich přijít.“
Třetí dopis, napsaný kolem 13. prosince, přinesl zprávu, kterou Hilda patrně tušila, ale doufala, že nepřijde. „Členové rodiny se ke mně brzy připojí v táboře.“ Nacisté už neměli potřebu pro židovský zastupitelský sbor. Emil, Augusta a Hans byli posláni na Sajmište jako všichni ostatní.
Setkání na zamrzlé řece
Zima 1941/1942 byla krutá. Řeka Sáva zamrzla tak tvrdě, že přes led mohli lidé chodit. Každý den bylo možné vidět malé skupiny vězňů v doprovodu německých strážců, jak nesou nosítka s mrtvými a těžce nemocnými přes zamrzlou řeku. Na nábřeží naproti táboru je čekali zaměstnanci židovské nemocnice, kteří nakládali oběti na kamion.
Při jedné z těchto příležitostí se Hildě podařilo poslat vzkaz Mirjaně. Setkaly se v malém zanedbaném hostinci, který navštěvovali dělníci z doků, kde vězenkyně nosící nosítka dostaly krátký odpočinek před návratem do tábora.
Objaly se a krátce promluvily. Setkaly se ještě dvakrát, ale při posledním setkání jim stráž nedovolila mluvit. Mirjana Petrovič později vzpomínala, že Hilda byla už tehdy hubená, bledá a vypadala sklíčeně a zoufale.
To bylo patrné z tónu čtvrtého dopisu, napsaného začátkem února 1942. Optimismus z prosince byl pryč.
„Už mi nic není odporné, ani moje špinavá práce. Všechno by se dalo snést, jen kdybychom věděli to, co se nedá zjistit – kdy se otevřou brány milosti. Jaké úmysly s námi mají? Jsme v neustálém napětí: budou nás střílet, vyhodí nás do vzduchu, transportují do Polska? To všechno je vedlejší! Přítomnost je třeba jen přeskočit, není vůbec příjemná, vůbec ne.“
To byl poslední dopis, který se od Hildy zachoval. Datum její smrti není známé. Ale je jisté, že někdy mezi koncem března a 10. květnem 1942 nastoupila do hubitele duší spolu s dalšími padesáti až osmdesáti ženami a dětmi.
Patnáct minut do Jajinců
Plynový vůz Saurer dorazil do Bělehradu v březnu 1942. Přivezli ho dva důstojníci SS, Wilhelm Goetz a Erwin Meyer. Šlo o jeden z prvních pokusů nacistů s mobilními plynovými komorami – předchůdce továrny na smrt, kterou později vybudovali v Osvětimi.
Proces byl jednoduchý a děsivý. Zajatcům řekli, že je čeká transport do lepšího tábora v Rumunsku nebo Polsku. Nechali je zabalit si věci do krabic, napsat na ně svá jména. Pak je vyzvedli kamionem přímo před pavilonem. Dveře se zavřely. Motor naskočil.
Cesta do Jajinců trvala patnáct minut. Stejně dlouho trvalo udušení oxidem uhelnatým. Když kamion dorazil na místo popravy, všichni uvnitř byli mrtví.
Hilda Dajč zemřela spolu se svým otcem Emilem, matkou Augustou a bratrem Hansem. Celá rodina z bytu na ulici Maršala Birjuzova 9 přestala existovat někdy na jaře 1942.
Z šesti tisíc čtyř set Židů zavražděných na Sajmište byli Dajčovi čtyři. Statistika, která by mohla být bezejmenná. Ale není – díky čtyřem dopisům, které se zachovaly.
Pašování naděje
Jak se dopisy dostaly ven, není úplně jasné. Hilda je musela propašovat prostřednictvím zdravotnického personálu, který měl styk s vnějším světem. Každý takový pokus byl smrtelně nebezpečný – nacisté zakazovali korespondenci z tábora a pašování mohlo znamenat okamžitou popravu.
Že Hilda toto riziko podstoupila, svědčí o něčem víc než jen o touze informovat přátele. Bylo to rozhodnutí zanechat svědectví. Zapsat pro budoucnost, co se zde děje. Říct světu pravdu, i když ten svět možná nepřežije, aby ji slyšel.
První tři dopisy jsou dnes majetkem Židovského historického muzea v Bělehradě. Čtvrtý je uložen v Historickém archivu Bělehradu. Jsou to prakticky jediné dochované dokumenty napsané židovskými vězni Sajmište. I záznamy vytvořené německou správou v Bělehradě jsou relativně vzácné.
Hildiny dopisy jsou to, co zbývá. Svědectví devatenáctileté dívky, která se rozhodla jít dobrovolně do pekla, protože její svědomí jí nedovolilo jinak.
Komiks a cena
V roce 2012, sedmdesát let po Hildině smrti, vzal srbský komiksový umělec Aleksandar Zograf její čtyři dopisy a vytvořil z nich krátký grafický příběh. Nebyl to senzacechtivý thriller ani propaganda. Byl to prostě převyprávění Hildiných slov, doplněné kresbami, které dávaly tvář tomu, co se na Sajmište odehrávalo.
Komiks byl nejprve publikován v italském jezuitském časopise s velkým nákladem – neobvyklá spolupráce pro nekatolického umělce. Pak byl přeložen do srbštiny a otištěn v nezávislém zpravodajském magazínu Vreme, kde Zograf od roku 2003 pravidelně publikuje své dvoustránkové komiksy. Prostřednictvím společného úsilí izraelské ambasády v Bělehradu a srbského ministerstva školství byla vytištěna malá brožurka obsahující Zografův komiks Hildy Dajč. Později byla přeložena do japonštiny, němčiny a francouzštiny. V roce 2018 byla přidána do archivní knihovny Jad Vašem v Jeruzalémě.
V roce 2022, při příležitosti osmdesátého výročí vraždění židů na Staro Sajmište, vznikla Cena Hildy Dajč. Jde o nezávislou občanskou iniciativu, kterou založila organizace Terraforming spolu s aktivisty. Cena se uděluje ve dvou kategoriích – za vzdělávání o holocaustu a za zachování paměti.
Proces vybírání laureátů začíná každý rok 8. prosince, v den, kdy byli v roce 1941 bělehradští židé odvedeni do Judenlager Semlin. Trofej ceny je navržena jako svazek čtyř dopisů – symbolizujících čtyři dopisy, které Hilda napsala z koncentračního tábora.
Ceremoniál předávání se koná každoročně několik dní před 10. květnem, Dnem vzpomínky na oběti holocaustu v Bělehradu, který připomíná den, kdy byli v roce 1942 zabiti poslední vězni Judenlager Semlin.
Kameny na chodníku
V červenci 2022 byly před domem na ulici Maršala Birjuzova 9 položeny do chodníku čtyři Stolpersteine – kameny zmizelých. Jde o projekt německého umělce Guntera Demniga, který v dlažbě měst po celé Evropě umisťuje mosazné destičky s jmény obětí holocaustu před jejich poslední domovy.
Čtyři kameny na bělehradském chodníku nesou jména: Emil Dajč. Augusta Dajč. Hilda Dajč. Hans Dajč. Kdo tudy prochází, „zakopne“ pohledem o jejich jména. A pokud se zastaví a přečte si text, dozví se, že všichni čtyři zemřeli v Sajmište v roce 1942.
Při ceremonii zpíval sbor Braća Baruh, jeden z nejstarších židovských sborů na světě. Řečnila prezidentka organizace Haver Serbia Sonja Viličić se slovy z Talmudu: „Člověk je zapomenut, když je zapomenuto jeho jméno.“
Ale Hildino jméno zapomenuto není. Díky čtyřem dopisům, které propašovala z tábora, je dnes živější než kdy jindy.
Dopisy, které píší ženy
Od roku 2022 se každý rok koná v Bělehradě akce, při které ženy píší dopisy Hildě Dajč. Není to pietní akt mlčení. Je to aktivní dialog s minulostí.
Ženy z celého Srbska – učitelky, studentky, novinářky, umělkyně – píší devatenáctileté dívce, která zemřela před osmdesáti třemi lety. Píší jí o světě, který nikdy neviděla. O Srbsku, které vzniklo. O Izraeli, který se zrodil z popela jejího národa. O tom, že její dopisy se dočkaly světla. O tom, že její rozhodnutí jít dobrovolně do tábora inspiruje další generace.
„Milá Hildo,“ píše jedna z žen, „chci ti říct, že tvé dopisy přečetly tisíce lidí. Že tvá slova žijí. Že tvé rozhodnutí pomáhat druhým se stalo symbolem lidskosti uprostřed barbarství.“
Jiná píše: „Hildičko, nyní bys měla devadesát let. Měla jsi být babičkou, architektkou, možná politickou aktivistkou. Místo toho zůstaneš navždy devatenáctiletá dívka s perem v ruce, píšící dopisy z tábora pro pět tisíc lidí.“
Třetí v dopisu říká: „Tvoje naděje, že všechno dopadne dobře, se nenaplnila. Ale tvoje odvaha zanechat svědectví se naplnila nad rámec všech očekávání. Tvé dopisy jsou dnes učebnicí lidskosti.“
Dědictví devatenáctileté
Příběh Hildy Dajč je příběhem o rozhodnutí, které nikdo nechápal. Proč by devatenáctiletá dívka s celým životem před sebou dobrovolně šla do koncentračního tábora? Proč by opustila relativní bezpečí, kterou jí nabízela pozice jejího otce?
Odpověď je v prvním dopise: „Je tolik lidí, kteří potřebují pomoc, že musím podle nařízení svého svědomí překročit sentimentální důvody spojené s rodinou a domovem.“
Je to také příběh o síle svědectví. Čtyři dopisy, které Hilda napsala během čtyř měsíců v táboře, jsou dnes jedním z mála autentických svědectví o holocaustu v Srbsku. Nejsou to oficiální dokumenty, protokoly ani rozkazy. Je to hlas mladé ženy, která popisuje peklo vlastními slovy – s ironií, s nadějí, s humorem a nakonec se zoufalstvím.
A je to příběh o paměti, která žije. Osmdesát tři let po Hildině smrti o ní píší komiksy, natáčí filmy, udělují ceny jejího jména. Před jejím domovem jsou položeny kameny, aby nikdo nezapomněl.
„Člověk je zapomenut, když je zapomenuto jeho jméno,“ říká Talmud. Hildino jméno zapomenuto není. A díky čtyřem dopisům, které propašovala z tábora smrti, nikdy zapomenuto nebude.
Devatenáctiletá studentka architektury, která se rozhodla jít dobrovolně do pekla, postavila nejtrvalejší stavbu svého života – památník psaný slovy, která přežila hrůzu.
„Sutra ujutru polazim u logor,“ napsala 7. prosince 1941. „Zítra ráno odcházím do tábora.“
A svět ji do dneška poslouchá.
Zdroje
Hilda Dajč
Beotura, 2024
Dostupné z: https://beotura.rs/en/hilda-dajc/
Letters of Hilda Dajč
Semlin Judenlager
Dostupné z: http://www.open.ac.uk/socialsciences/semlin/en/letters.php
The Remembering Hilda Dajč Award in Serbia
Hilda Dajč Official Website, 2024
Dostupné z: https://hildadajc.rs/2024/04/21/the-remembering-hilda-dajc-award-in-serbia/
Letter from Hilda Dajč to Nada Novak
Experiencing History: Holocaust Sources in Context
Dostupné z: https://perspectives.ushmm.org/item/letter-from-hilda-dajc-to-nada-novak
The Letters of Hilda Dajč
Nizkor Project, 2022
Dostupné z: https://www.nizkor.org/the-letters-of-hilda-dajc/
The Remembering Hilda Dajč Award
Terraforming, 2022
Dostupné z: https://terraforming.org/en/remembering-hilda-dajc/
Stumbling stone in Belgrade in memory of the victims of the Holocaust
Diplomacy & Commerce, 2022
Dostupné z: https://www.diplomacyandcommerce.rs/stumbling-stone-in-belgrade-in-memory-of-the-victims-of-the-holocaust/
Booklet of Holocaust Victim's Letters Profiled by the Nizkor Project
B'nai Brith Canada, 2022
Dostupné z: https://www.bnaibrith.ca/graphic-novel-of-holocaust-victims-letters-profiled-by-the-nizkor-project/
Hilda se dobrovoljno prijavila da ode u logor "Sajmište"
Telegraf.rs, 2018
Dostupné z: https://www.telegraf.rs/vesti/srbija/2951304-hilda-se-dobrovoljno-prijavila-da-ode-u-logor-sajmiste-da-bi-negovala-obolele-pisma-iz-logora-i-strip-otkrivaju-neverovatnu-hrabrost-foto
