Článek
Bělehrad, 11. září 1937. Slavnostní den otevření Bělehradského výstaviště přilákal tisíce lidí. Nový moderní komplex na levém břehu řeky Sávy měl symbolizovat budoucnost – místo, kde se Jugoslávie spojí s moderní Evropou. Pavilony zářily světlem a nadějí, centrální věž vysílala první televizní signály na Balkáně. Diplomaté a obchodníci ze sedmi zemí procházeli výstavními prostory, kde jejich vlasti prezentovaly průmyslový pokrok a design. Německý pavilon patřil k nejvelkolepějším.
Nikdo z těch, kdo toho zářijového dne kráčeli po nově zpevněných cestách mezi pavilony, nemohl tušit, že za necelé čtyři roky se toto místo promění v něco naprosto odlišného. Místo, kde symboly pokroku ustoupí symbolům smrti.
Tichý pád
Když německé bomby dopadly na Bělehrad 6. dubna 1941, zničily mimo jiné i most krále Aleksandra. Výstaviště leželo opuštěné a poškozené, prázdné pavilony s rozbitými okny čekaly na svůj další osud. Nacistické Gestapo si je všimlo téměř okamžitě – šlo o ideální místo pro účely, které měli na mysli.
Do konce léta 1941 němečtí okupanti postupně pozavírali všechny židovské muže v Srbsku. Popravovali je jako rukojmí za údery partyzánského odboje – sto židů za každého zabitého německého vojáka, padesát za každého zraněného. Do října 1941 byli skoro všichni mrtví, zastřelení na okrajích Bělehradu a pohřbení ve spěšně vykopaných hrobech.
Zůstaly ženy, děti a starci. Pro ně mělo Gestapo jiný plán.
Judenlager Semlin
Osmého prosince 1941 dorazily první transporty do místa, které nacisté oficiálně pojmenovali Judenlager Semlin – židovský tábor Zemun. Šlo o téměř sedm tisíc lidí – žen, dětí, starých mužů a několik stovek Romů. Nastěhovali je do nevytápěných pavilonů, jejichž střechy poškodilo bombardování, okna chyběla. Zima 1941 byla brutální.
„Dostávali jsme osmdesát gramů jídla denně,“ vzpomínala jedna z mála přeživších, zdravotní sestra Hilda Dajč. Její dopisy se zachovaly a čtou se jako svědectví postupného zoufalství. „Lidé zde každý den umírají na chřipku, hlad a podchlazení. Vidím, jak děti chřadnou před očima jejich matek.“
Tábor řídil SS poručík Herbert Andorfer, muž, kterého jeho nadřízení popisovali jako „bezchybného, spolehlivého a loajálního“. Správce, který svou práci odváděl s puntičkářskou důsledností. Jeho adjutant Edgar Enge mu stál po boku během celé operace, která měla přijít.
V únoru 1942 přišel z Berlína rozkaz. Říšský hlavní bezpečnostní úřad odmítl deportovat zajatce na východ – židovská otázka měla být vyřešena na místě. Bělehradské SS si objednalo speciální vozidlo.
Kamion smrti
V březnu 1942 dorazil do Bělehradu nákladní vůz značky Saurer. Na pohled vypadal jako běžný nákladní kamion, ale jeho výfuk byl upravený tak, aby vypouštěl smrtící oxid uhelnatý přímo do hermeticky uzavřeného prostoru pro pasažéry. Šlo o jeden z prvních plynových vozů použitých nacisty – předchůdce hromadného vraždění v plynových komorách.
Místní obyvatelé mu brzy dali jméno: dušegupka. Hubitel duší.
Devatenáctého března 1942 nacisté nejprve zajali všechny lékaře a pacienty židovské nemocnice v Bělehradě. Během čtyř dnů bylo v dušegupce zavražděno sedm až osm set lidí. Pak přišla řada na ženy a děti ze Sajmište.
Postup byl promyšlený až do nejmenších detailů. Zajatcům řekli, že je čeká transport do lepšího tábora v Rumunsku nebo Polsku. Nechali je zabalit si věci do krabic, napsat na ně jména a adresy. Ženy se těšily, že možná přežijí. Vzaly s sebou všechno, co jim ještě zůstalo.
Pak je nechali nastoupit do kamionu. Dvakrát denně, kromě nedělí, mohlo do vozu nastoupit padesát až osmdesát lidí. Dveře se zavřely, motor naskočil. Andorfer se svým adjutantem v osobním voze následovali kamion cestou přes pontový most k Jajincům na předměstí Bělehradu.
Patnáct minut ticha
Cesta trvala patnáct minut. Přesně tolik, kolik bylo potřeba, aby všichni vězni zemřeli udušením. Svědci později vypovídali, že zpočátku z kamionu bylo slyšet křik a bušení na stěny. Pak ticho.
Vladimir Milutinović, srbský hrobník, který přežil válku, vzpomínal: „Pomáhal jsem vykopat všech osmdesát jedna nebo osmdesát dva příkopů. Do každého se vešlo minimálně sto lidí. Byly určené jen pro ty, kdo zemřeli v kamionu. Pro zastřelené jsme kopali jinou sadu hrobů.“
Těla vypadla z kamionu modrá, mokrá potem a močí, nohy pokryté výkaly a menstruační krví. Byla to přesně ta strašlivá smrt, kvůli níž později Rudolf Höss zvolil pro osvětimské plynové komory Zyklon B – ironií osudu způsoboval podobné příznaky.
Mezi dubnem a květnem 1942 jezdila dušegupka každý den kromě neděle. Šest tisíc tři sta židů, většinou žen a dětí, bylo v ní zavražděno. Devátého května 1942 zemřel poslední vězeň Judenlager Semlin. Franz Rademacher, vedoucí židovského oddělení na německém ministerstvu zahraničí, pak hrdě prohlásil: „Židovská otázka v Srbsku už není problém.“
Plynový vůz odjel zpátky do Berlína na technickou modernizaci. Pak ho poslali do Běloruska, kde vraždil v Minsku. Andorfer dostal za vedení tábora Železný kříž druhé třídy a povýšení.
Tranzit do nikam
Květen 1942 znamenal konec Judenlager, ale ne konec utrpení v Sajmište. Tábor dostal nový název – Anhaltelager Semlin, zadržovací tábor – a novou funkci. Stal se tranzitním místem pro zajatce z celé Jugoslávie před jejich deportací na nucené práce do Německa a Norska.
Během následujících dvou let prošlo táborem přes třicet dva tisíc vězňů. Většinou šlo o Srby, ale také Chorvaty, muslimy, Italy, Řeky a Albánce. Podmínky zůstaly strašné – každý třetí vězeň v táboře zemřel hladem, vyčerpáním nebo po krutém bití.
V roce 1943 a 1944 se na místě objevil zvláštní komando Sonderkommando 1005, jehož úkolem bylo zametat stopy. Vězni z Sajmište a dalších táborů museli vykopat tisíce těl z hromadných hrobů v Jajincích a spálit je. Nacisté chtěli, aby po jejich zločinech nezůstala žádná stopa.
Šestnáctého a sedmnáctého dubna 1944, právě na pravoslavnou Velikonoční neděli, bombardovaly Bělehrad spojenecké letectvo. Bomby zničily téměř celé Sajmište, zemřelo na sto vězňů. Několika málo lidem se podařilo uprchnout v chaosu. V květnu byl tábor oficiálně uzavřen.
Zapomenutý hrůza
Po válce se na Sajmište nastěhovali dělníci, kteří stavěli Nový Bělehrad. V padesátých letech tam dostali ateliéry umělci. Postupně se kdysi slavné výstaviště proměnilo v chudinskou čtvrť. Lidé tam žili, pracovali, vychovávali děti – mnohdy nevěděli, že bydlí na místě masového vraždění.
„Když jedete přes Brankov most do centra Bělehradu, všimnete si vpravo rozpadající se věže obklopené domy a baráky,“ popsal historik Jovan Byford v roce 2020. „Lidé, kteří tam žijí a pracují, vědí, že stojí na místě starého veletrhu z roku 1937. Jen málokteří z nich ale tuší, že německé Gestapo proměnilo výstavní pavilony v koncentrační tábor.“
Desetiletí míjela a Sajmište zůstávalo v podivném zapomnění. V roce 1987 byl komplex prohlášen za kulturní památku, ale nic se s ním nedělo. V roce 1995 byl u řeky postaven památník obětem genocidy, který ale nezmiňuje Židy jako hlavní oběti tábora. Další desetiletí přinášela jen sliby a plány, které zůstávaly na papíře.
Teprve 24. února 2020 přijalo srbské Národní shromáždění zákon o založení Memoriálního centra Staro Sajmište. V červenci 2022 začala rekonstrukce centrální věže. Je to první krok k tomu, aby místo konečně získalo důstojnou podobu památníku.
Svědectví z trosek
Dnes žije v rozpadajících se budovách bývalého tábora několik stovek rodin. Udržují nefunkční stavby a nezpevněné cesty často na vlastní náklady. Tam, kde kdysi stála nemocnice tábora, se dnes konají koncerty, boxerské zápasy a módní přehlídky. Na místě popraviště je jen skromná pamětní deska.
Centrální věž, která kdysi vysílala první televizní signály na Balkáně a později sloužila jako správní budova tábora, stojí dodnes jako němý svědek. Z devíti původních pavilonů zůstalo jen několik – jsou v soukromém vlastnictví, některé slouží jako autoservisy a prodejny aut.
„Sajmište je dnes prakticky pohřbené v zapomnění,“ řekl Byford. „Současní obyvatelé bývalých výstavních pavilonů, odkud byly tisíce vězňů odváženy na smrt, jsou obyčejní lidé, kteří o děsivé historii tohoto místa vědí málo nebo vůbec nic.“
Když se ve městě zeptáte lidí, zda vědí o koncentračních táborech v Bělehradu během druhé světové války, osmdesát dva procent odpoví, že ano. Ale kromě vědomí, že tábor existoval, neexistuje silnější kolektivní paměť. Každý den tudy projdou stovky tisíc lidí po mostě a nevšimnou si ničeho.
Dědictví ticha
Příběh Staro Sajmište je příběhem o tom, jak snadno může historie zmizet, když o ni nikdo nepečuje. Místo, kde bylo během šesti týdnů na jaře 1942 zavražděno téměř sedm tisíc lidských bytostí – většinou žen, dětí a starců – zůstávalo po desetiletí bez odpovídající připomínky.
Je to také příběh o křehkosti pokroku. Výstaviště postavené jako symbol moderní Evropy se během několika měsíců změnilo v nástroj genocidy. Pavilony, kde země prezentovaly svůj průmysl a kulturu, se proměnily v přeplněné smrtící cely bez topení a oken.
A je to příběh o nástroji smrti, který předcházel Osvětim. Dušegupka použitá v Sajmište byla jedním z prvních plynových vozů nasazených nacisty. Bělehradské události byly předehrou takzvané konečné řešení, jedním z prvních signálů, že na jaře 1942 byl spuštěn širší plán zničit evropské Židy.
„Polovina všech srbských Židů zahynula v tomto táboře,“ uvedl Memoriální centrum Staro Sajmište. Z deseti tisíc bělehradských Židů na začátku války jich přežilo jen několik desítek.
Dnes, osmdesát tři let po otevření tábora, stojí nad řekou Sávou nově zrekonstruovaná věž a několik zpustlých pavilonů jako varování. Varování o tom, jak rychle se může krása změnit v hrůzu, pokrok v barbarství, naděje v zoufalství. A také připomínka, že zapomínání na oběti může být druhou smrtí.
„Místo, jehož jméno se kdysi šeptalo ve strachu, je dnes téměř pohřbeno v zapomnění,“ napsal jeden z historiků. Možná právě proto je důležité o něm mluvit. Protože památník nestojí jen v pískovcích a betonu, ale také v paměti těch, kdo odmítají zapomenout.
Zdroje:
Sajmište concentration camp
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sajmište_concentration_camp
Staro Sajmište
International Holocaust Remembrance Alliance
Dostupné z: https://holocaustremembrance.com/explore-safeguarding-sites/staro-sajmiste
A Visit to Staro Sajmište
Project About Us, 2013
Dostupné z: https://www.starosajmiste.info/en/project/about-us/
The „Staro sajmište“ concentration camp
Ester.rs, 2024
Dostupné z: https://ester.rs/en/istorijski-kontekst/concentration-camp-at-staro-sajmiste/
Concentration Camp at Sajmište - Escalating into Holocaust
Arhiv Beograda, 2025
Dostupné z: https://www.holokaust.arhiv-beograda.org/concentration-camp-at-sajmiste/?lang=en
Memorial to the Victims of the Sajmište Concentration Camp
Memorial Museums
Dostupné z: https://www.memorialmuseums.org/eng/staettens/view/1257/Memorial-to-the-Victims-of-the-Sajmište-Concentration-Camp
The forgotten camp
OpenLearn – Open University
Dostupné z: https://www.open.edu/openlearn/history-the-arts/history/the-forgotten-camp
SAJMIŠTE – The History of a Camp
ERSTE Foundation, 2025
Dostupné z: https://www.erstestiftung.org/en/publications/sajmiste-the-history-of-a-camp/
Gas van
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Gas_van
