Zachránila víc dětí než Schindler. Šedesát let o ní nikdo nevěděl.

Záhřeb, říjen 1941. Čtyřicetiletá Diana Budisavljević sedí ve svém elegantním bytě na náměstí krále Petra Svačiće 13 a poslouchá, co jí vypráví švadlena. Paní Reichová, židovka, mluví o táborech. O ženách a dětech zavřených za plotem z ostnatého drátu. O těch, kteří umírají zimou, hladem a nemocemi. O tom, že židovská komunita může posílat zásoby židovským vězňům, ale pravoslavní Srbové nemají nikoho.

Diana se zeptá na jméno tábora. Loborgrad, řekne švadlena. Hrad nedaleko Záhřebu.

Diana ještě ten večer řekne svému manželovi Julijemu, přednímu srbskému chirurgovi: „Musíme něco udělat.“ Julije zná svou ženu. Ví, že když Diana řekne „musíme“, tak to není otázka. Je to rozhodnutí.

Osmého prosince 1941, přesně dva měsíce po rozhovoru se švadlenou, přijde do tábora Judenlager Semlin první transport židovských žen a dětí. Ve stejném týdnu Diana zahájí operaci, která bude trvat čtyři roky a zachrání víc než deset tisíc životů. Operaci, o které po válce skoro nikdo neuslyší po celých šedesát let.

Diana Obexer se narodila 15. ledna 1891 v Innsbrucku do zámožné rakouské rodiny. Její otec byl úspěšný obchodník, rodina žila v elegantním domě na Marii-Teresien-Strasse v centru tyrolského hlavního města. Diana vyrůstala v kultuře, kde dobrá manýra znamenala především diskrétnost a kde se o utrpení nemluvilo nahlas.

Když vypukla první světová válka, Diana se přihlásila na kurz pro zdravotní sestry. Chtěla pomáhat zraněným. V nemocnici v Innsbrucku potkala mladého asistenta na chirurgii – Julijeho Budisavljeviće, etnického Srba z Chorvatska, který dokončoval specializaci. Zamilovali se. V roce 1917 se vzali – katolická Rakušanka a pravoslavný Srb.

V roce 1919 byl Julije jmenován profesorem chirurgie na lékařské fakultě v Záhřebu. Přestěhovali se do města, které tehdy bylo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Diana se rychle naučila srbochorvatsky, našla si přátele mezi záhřebskou vysokou buržoazií, vychovávala dvě dcery. Žila pohodný život mezi operou, kavárenskými schůzkami a společenskými událostmi.

Dvacet dva let pokojného života. Pak přišel duben 1941.

Šestého dubna 1941 bombardovala německá letadla Bělehrad. Za tři dny padla Jugoslávie. Země byla rozkusována mezi německé spojence. Na chorvatském území vznikl Nezávislý stát Chorvatsko – nacistický loutkový stát vedený Ante Pavelićem a jeho ustašovci.

Pro Dianu to znamenalo jeden zásadní problém: její manžel Julije byl Srb. A ustašovci nenáviděli Srby stejně, jako nacisté nenáviděli židy. V novinách začaly vycházet výzvy: „Tretinu ubijemo, tretinu protjeramo, tretinu pohrvatimo“ – třetinu zabijeme, třetinu vyženeme, třetinu přinutíme stát se Chorvaty.

Protižidovské a protisrbské zákony byly vydány během prvních týdnů. Židé a Srbové museli nosit označení. Nesměli do parků, divadel, kin. Nesměli pracovat v úřadech. Začaly se otevírat tábory. Nejprve Danica u Koprivnice. Pak Loborgrad. Pak Jasenovac.

Diana sledovala, jak se město mění. Jak zmizeli sousedé. Jak se lidé začali bát. Jak někteří její přátelé přestali zdravit Budiavljevićovy na ulici, protože Julije byl Srb.

A pak jí to řekla švadlena. V Loborgradu jsou děti.

Diana začala pečlivě. Nejprve ověřila informaci – ano, tábor Loborgrad skutečně existuje. Pak zjistila, že židovská komunita v Záhřebu má povolení posílat zásobám židovským vězňům. Šla za představiteli komunity a zeptala se: „Můžete posílat zásoby i pravoslavným Srbům?“

Představitelé váhali. Bylo to nebezpečné. Ale pak souhlasili. Kdyby Diana sehnala zásoby, oni je dostanou do tábora.

Diana začala sbírat. Chodila mezi srbskou komunitou v Záhřebu a ptala se: „Máte něco, co nepotřebujete? Deky? Oblečení? Jídlo?“ Slovo se rychle rozšířilo. Lidé začali klepat na její dveře s ranečky darů. Balíky slámy, deky, oblečení, konzervy.

První transport s pomocí vyrazil do Loborgradu v listopadu 1941. Pak druhý. A třetí. Diana vedla přesné záznamy – kolik věcí, pro kolik lidí, kam. Psala si vše do deníku. Každý den. Německy, aby to případně četli jen ti, kteří uměli německy.

Ale posílat zásoby nestačilo. Diana chtěla vidět tábor na vlastní oči.

V červenci 1942 Diana konečně získala povolení navštívit tábor Stara Gradiška, podtábor Jasenovce. Musela čekat celou noc u brány, než ji velitel tábora Maks Luburić nechal vstoupit. Když konečně vešla, viděla peklo.

„Setkali jsme se s něčím strašným,“ napsala do deníku. „Místnosti bez jakéhokoliv nábytku, jen nočníky, a na podlaze seděly nebo ležely neuvěřitelně vychrtlé děti. V očích každého z nich už bylo vidět smrt… Lékař řekl, že už jim není pomoci. Ale vedoucí transportu řekl, že máme vzít každé dítě, které se dá nějak přemístit. Udělali jsme výběr. Vzali jsme ty, kteří ještě mohli stát na vlastních nohách, zatímco ty, kteří klopýtali, kteří už neměli sílu vstát, zůstali.“

Diana onemocněla. Domů se vrátila s horečkou a začala ztrácet vlasy. Byla matkou dvou dcer. To, co viděla, ji psychicky zlomilo. Ale přesto pokračovala.

Protože děti v Stara Gradišce nebyly jediné. Byly jich tisíce. V Jasenovci. V Mlace. V Jablanaci. V desítkách dalších míst. A všechny umíraly.

Diana věděla, že posílat zásoby nestačí. Děti musí dostat ven z táborů. Ale jak? Ustašovci by nikdy nedali povolení Srbce. Ani její manželovi, ani srbským přátelům. Potřebovala někoho jiného.

V červnu 1942 potkala Gustava von Kociana, důstojníka wehrmachtu. Diana mu řekla pravdu: chce zachraňovat srbské děti z koncentračních táborů. Bylo to vysoce riskantní. Jeden špatný důstojník a Diana by skončila v táboře sama.

Ale von Kocian souhlasil pomoci.

Prostřednictvím známostí získali tlak na šéfa ustašovské policie Slavka Kvaternika, který zároveň velel všem koncentračním táborům v Chorvatsku. Němci na něj zapůsobili. Kvaternik neměl jinou možnost než vydat povolení.

Desátého července 1942 Diana dorazila do Stare Gradišky s oficiálním povolením vyvézt děti. Začala je zapisovat. Jméno. Přibližný věk (mnohé to nevěděly). Odkud pocházejí. Jména rodičů, pokud si je pamatovaly.

Během července a srpna 1942 bylo z táborů Stara Gradiška, Mlaka, Jablanac a Jasenovac evakuováno přes šest tisíc dětí. Diana je převážela do Záhřebu, Jastrebarského a Sisaku. Umísťovala je do nemocnic, útulků, do Ústavu pro neslyšící děti na Ilici 83, do Domova pro matky a děti v Josipovci.

Ale nemocnice a ústavů by nebyly nikdy dost. Diana potřebovala rodiny.

V srpnu 1942 přišla Diana s odvážným plánem: umístit děti do rodin. Ne do srbských – těch bylo málo a byly pod dohledem. Ale do chorvatských katolických rodin. Na vesnicích. Kde by děti byly v bezpečí.

Problém byl v tom, že ustašovci by nikdy nedovolili, aby srbské děti šly do rodin jen tak. Muselo to vypadat jako něco jiného. Diana přišla s řešením: kolonizace. Uprchlické děti se „umístí k výchově“ do chorvatských a katolických, venkovských a středostavovských rodin.

K tomu potřebovala pomoc církve. Šla za arcibiskupem Alojzijem Stepinacem. Ten váhal. Ale nakonec souhlasil, že zagrebská arcidiecéze Caritasu pomůže s umisťováním dětí.

Klíčovou postavou v celé operaci se stal Kamilo Bresler, vysoký úředník chorvatského ministerstva sociálních věcí. Bresler byl respektovaný mezi chorvatským obyvatelstvem a díky jeho pomoci bylo možné děti umísťovat do rodin.

Během podzimu 1942 a roku 1943 byly tisíce dětí umístěny k pěstounským rodinám po celém Chorvatsku. Diana je nazývala „kolonizace“. Ustašovci tomu říkali „počorvaćivanje“ – dělání Chorvatů. V novinách vycházely výzvy: „Vezměte srbské děti a vychovejte je v chorvatském duchu.“

Diana věděla, že to je cena za záchranu životů. Děti přežijí. Po válce se vrátí rodičům. Proto pečlivě vedla kartotéku – jméno dítěte, jméno pěstounů, adresa. Dvanáct tisíc kartotéčních listů.

Z patnácti tisíc pěti set třiceti šesti dětí, které Diana zachránila z táborů, jich tři tisíce dvě stě padesát čtyři zemřely během záchranné akce nebo bezprostředně po opuštění tábora – vyčerpané mučením, hladem a nemocemi. Bylo už příliš pozdě.

Více než dvanáct tisíc zachráněných dětí přežilo válku.

Jedenáct členů Dianina týmu bylo během války zabito. Šlo hlavně o Srby, kteří jí pomáhali a které ustašovci dopadli. Diana jejich jména zapsala do deníku.

Po celou dobu operace Diana žila ve strachu. Každý den mohla být dopadena. Každý den mohli přijít pro Julijeho. Každý den někdo z týmu mohl být prozrazen. Ale pokračovala.

V březnu 1942 potkala hlavní sestru Dragicu Habazinovou, která se stala její nejbližší spolupracovnicí. Spolu vyjížděly k vlakům, které vezly dělníky do Německa na nucené práce. Když se některé děti vrátily, protože byly příliš slabé na práci, Diana a Dragica je ukrývaly před ustašovci.

V dubnu 1944 bombardovaly Záhřeb spojenecké letectvo. Diana pokračovala v práci i během náletů.

Desátého května 1945 osvobodily Záhřeb jugoslávské partyzánské jednotky. Válka skončila. Diana měla kartotéku dvanácti tisíc dětí. Teď přišla chvíle, kdy se děti vrátí rodičům.

Ale pak přišli bezpečnostní důstojníci.

Krátce po osvobození Záhřebu navštívili byt Budisavljevićů důstojníci bezpečnosti. Chtěli kartotéky. Diana je předala – měly pomoci rodičům najít jejich děti.

Kartotéky zmizely v archivech. Diana nikdy nedostala zpět kopie.

Po válce přišlo na Dianu čtyři tisíce dotazů od rodičů hledajících své děti. Bez kartotéky jim nemohla pomoci. Pamatovala si jména stovek dětí, ale ne všechny. Ne všechny adresy pěstounů.

A komunistický režim o Dianě mlčel. Nebyla členkou komunistické strany. Byla z předválečné buržoazie. Pracovala s někým nacistickými a ustašovskými představiteli (i když jen proto, aby zachránila děti). A hlavně – byla Rakušanka. V době, kdy se vytvářelo nové jugoslávské vlastenectví, nebyla příhodnou hrdinkou.

V roce 1983 vyšel ve Vjesniku článek, který Dianu popisoval jako „pouhou komunistickou aktivistku v Červeném kříži“. Její vnučka Silvija Szabo, profesorka na Filozofické fakultě v Záhřebu, věděla, že to není pravda. Začala číst babičin deník, který Diana napsala německy a který rodina po desetiletí uchovávala.

Diana Budisavljević zemřela 20. srpna 1978 v Innsbrucku, kam se s Julijem přestěhovala v roce 1972. Bylo jí osmdesát sedm let. Žila v Záhřebu padesát tři let. O jejím hrdinství během války nevěděl téměř nikdo.

V roce 2003, dvacet pět let po Dianině smrti, Chorvatský státní archiv a památník Jasenovac publikovaly „Deník Diany Budisavljević 1941-1945“. Silvija Szabo ho přeložila z němčiny do chorvatštiny.

Deník začíná v říjnu 1941 a končí v únoru 1947. Diana v něm popisuje, co viděla v táborech. Koho potkala. Jak vyjednávala s ustašovskými veliteli. Jak umísťovala děti. Jak umíraly. Jak se jí podařilo zachránit další. Jak se bála. Jak zoufala. Jak pokračovala.

Je to pozoruhodný historický dokument napsaný z perspektivy ženy, která našla sílu a odvahu myslet a jednat svobodně a poskytovat aktivní občanský odpor fašistickému ustašovskému režimu v nesmírně těžkých válečných podmínkách.

Když byl deník publikován, začala se Dianina historie konečně šířit. Historička Nataša Matausič objevila v roce 2003 v archivu památníku Jasenovac hromadu fotografií dětí a několik alb, na které se roky nikdo nepodíval. Byly to Dianiny fotografie.

V roce 2012 vyrobilo záhřebské filmové studio Hulahop dokumentární film „Dianin seznam“ (odkaz na "Schindlerův seznam"), který vyhrál cenu na akci Evropských audiovizuálních podnikatelů.

V roce 2019 režisérka Dana Budisavljevićová (vzdálená příbuzná Dianina manžela) natočila celovečerní film „Deník Diany B.“, který vyhrál čtyři Zlaté arény na pulském festivalu včetně Velké zlaté areny za nejlepší film. Film kombinuje hranou rekonstrukci s dokumentárními záběry z NDH a rozhovory s dětmi, které Diana zachránila a které ještě žily.

Po promítání filmu v Pule trvaly ovace osm minut.

Od roku 2003 začalo Dianě přicházet uznání, které jí za života nikdy nedostalo.

V květnu 2012 byl park v záhřebské čtvrti Dubrava pojmenován Park Diany Budisavljević. Ulice v Bělehradě, Kozarské Dubici a Gradišce nesou její jméno.

V září 2018 rozhodla místní reprezentace vídeňské čtvrti Donaustadt pojmenovat místní uličku Diana-Budisavljević-Gasse.

V roce 2012 udělila srbská pravoslavná církev Dianě posmrtně vyznamenání „Carevna Milica“. Srbský stát jí udělil medaili „Miloš Obilić“.

Městská rada Innsbrucku jednomyslně rozhodla udělit Dianě Kříž zásluh Innsbrucku. Školka v čtvrti Reichenau nese jméno Diany Obexer-Budisavljević.

V roce 2017 natočila srbská veřejnoprávní televize RTS dokumentární film „Dianiny děti“ zaměřený na svědectví dětí, které ještě žijí a které byly zachráněny v Operaci DB.

V říjnu 2017 byl park v Sisku s pamětní deskou pro děti, které byly oběťmi genocidy v místním koncentračním táboře, pojmenován Park Diany Budisavljević.

Diana je pohřbena na hřbitově ve Wiltenu v Innsbrucku. Pamětní deska na její počest zdobí „Obexerův dům“ na Maria-Theresien-Strasse, kde se narodila.

Při osmdesátém výročí záchranné akce v roce 2022 se v Záhřebu sešli přeživší. Mnozí z nich měli přes osmdesát let. Vzpomínali.

„Kdyby nebyla Diana, nikdo z nás by dnes nebyl naživu,“ řekl jeden z nich.

„Nikdy jsem nezjistil své pravé jméno,“ řekl jiný. „Pěstouni mi dali nové. Diana to měla v kartotéce, ale po válce kartotéku odebrali. Zemřel jsem jako někdo jiný, než jsem se narodil.“

„Pamatuji si ji mlhavě,“ vzpomínala stará žena. „Byla v uniformě Červeného kříže. Držela mě za ruku a řekla mi: ‚Budeš v pořádku. Budeš mít rodinu.‘ Měla pravdu. Měla jsem. Ale nikdy jsem nenašla svou původní rodinu.“

Přesný počet zachráněných dětí není známý. Odhady se pohybují mezi deseti a patnácti tisíci. Z toho přežilo válku více než dvanáct tisíc.

Je to víc dětí, než zachránil Oskar Schindler. Je to jedna z největších záchranných operací v okupované Evropě během druhé světové války. A po celých šedesát let o ní nikdo nevěděl.

Příběh Diany Budisavljević je příběhem o odvaze, kterou nikdo neviděl. O hrdinství, které proběhlo v tichosti. O ženě, která zachránila tisíce životů a pak o tom nikdy nemluvila.

Je to také příběh o tom, jak snadno může být historie zapomenuta, když nehodí do politické narace. Komunistický režim Dianu ignoroval, protože nebyla členkou strany. Srbové ji nemohli oslavovat, protože byla Rakušanka. Chorvaté ji nemohli oslavovat, protože zachraňovala Srby před ustašovci.

A tak Diana zůstala zapomenutá. Žila dalších třiatřicet let po válce v tichosti. Chodila po ulicích Záhřebu a potkávala dospělé lidi, které jako děti zachránila z táborů. A oni nevěděli, kdo je ta stará paní, která kolem nich prochází.

Někdy se Diana zastavila a podívala se na ně. Vzpomínala si na jejich dětské tváře? Na jejich jména v kartotéce? Chtěla jim říct: "Jsem Diana. Já jsem tě vyvedla z tábora. Ty jsi živ kvůli mně"?

Ale Diana mlčela. Protože to byl její způsob. Diskrétnost. Ticho. Pomoc bez očekávání uznání.

„Nikdy jsem se nepovažovala za hrdinku,“ napsala jednou. „Jen jsem udělala to, co bylo správné.“

Dnes stojí v Záhřebu parky s jejím jménem. V Bělehradě ulice. V Innsbrucku školka. Ale nejsilnějším památníkem jsou lidé sami – tisíce dětí, které přežily, měly vlastní děti, vnuky, pravnuky. Rodiny, které by neexistovaly, kdyby jedna rakouská žena v říjnu 1941 neřekla: „Musíme něco udělat.“

Šedesát let nikdo nevěděl. Ale dnes už víme. A příběh Diany Budisavljević konečně dostal hlas, který si zaslouží.

Diana Budisavljević
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Diana_Budisavljević

Action Diana Budisavljević: The largest operation to rescue children in the Independent State of Croatia during World War II
OpenEdition Journals, 2022
Dostupné z: https://journals.openedition.org/temoigner/8980

‚Diana's List‘ Of Children Saved From Death Camps Revealed
Radio Free Europe/Radio Liberty, 2017
Dostupné z: https://www.rferl.org/a/balkans-without-borders-diana-budisavljevic-children-death-camps/28632283.html

Diana Budisavljević
WoW Places
Dostupné z: https://wowplaces.fierce-women.net/woman/diana-budisavljevic/

Budisavljević Diana
European Holocaust Research Infrastructure
Dostupné z: https://portal.ehri-project.eu/units/hr-002219-hr_hda_1012

80th Anniversary Of Diana Budisavljević's Children Rescue Action Marked
Total Croatia, 2023
Dostupné z: https://total-croatia-news.com/news/80th-anniversary-of-diana-budisavljevic-s-children-rescue-action-marked/

Interesting Story about Diana Budisavljevic who saved over 12,000 Children from the Concentration Camps
Sarajevo Times, 2020
Dostupné z: https://sarajevotimes.com/interesting-story-about-diana-budisavljevic-who-saved-over-12000-children-from-the-concentration-camps/

Diana Budisavljević - Innsbruck's silent heroine
My Innsbruck, 2022
Dostupné z: https://www.innsbruck.info/blog/en/people-stories/diana-budisavljevic-innsbrucks-silent-heroine/

A War Heroine Diana Budisavljević Born On This Day
The Srpska Times, 2020
Dostupné z: https://thesrpskatimes.com/a-war-heroine-diana-budisavljevic-born-on-this-day/

The Diary of Diana B.
Official website
Dostupné z: https://www.diaryofdianab.com/