Článek
Vídeň, říjen 1915. Do bytu čtyřiceti šestileté středoškolské profesorky Alice Masarykové přicházejí policisté. Obviňují ji z velezrady – ukrývala prý protistátní písemnosti svého otce, který odjel do zahraničního exilu. Odvádějí ji nejdřív do pražského vězení, pak do Vídně.
Rakouské listy píší, že jí hrozí trest smrti.
Alice si v cele najde, co dělat. Spoluvězeňkyním začne přednášet cizí jazyky a historii. Vězeňkyním různých kriminálních zázemí. Vyhodí je to z hlavy, říká si. Nás obě.
Dcera, která chtěla být lékařkou
Alice Garrigue Masaryková se narodila 3. května 1879 ve Vídni jako nejstarší ze čtyř dětí Charlotty a Tomáše Masarykových. Rodina se roku 1882 přestěhovala do Prahy, kde otec nastoupil na místo profesora filozofie. Alice vyrůstala v domácnosti, kde se diskutovalo o Platónovi, Millsovi a emancipaci žen, kde matka překládala filozofy a otec bral vážně obě pohlaví jako rovnocenné bytosti.
Od osmi let věděla, co chce být. Lékařka.
Po maturitě na chlapeckém Akademickém gymnáziu – na gymnázium Minerva pro dívky nastoupit odmítla, chtěla rovnou tu nejnáročnější přípravu – se zapsala na lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Byla v celém ročníku jediná žena. Za Rakouska-Uherska to byl téměř bezprecedentní krok.
Jenže Alice špatně viděla a nosit brýle se styděla. „Jak na Bystřičce, tak v Praze bylo děvče s cvikrem jakoby vyřazeno ze společnosti živých, pěkných dívek,“ napsala po letech. Při praktickém vyučování si pod ruce pořádně neviděla. Po roce z medicíny odešla.
Přešla na filozofickou fakultu, kde vystudovala historii a filozofii a roku 1903 promovala jako čtvrtá doktorka vůbec na pražské univerzitě. Pak odjela na stáže do Berlína, Lipska a zvláště do Chicaga, kde studovala moderní metody sociální práce pod vedením průkopnice Jane Addamsové a protestantského sociálního teologa Johna Hendersona. Vrátila se jako jedna z mála lidí v Čechách, kteří věděli, co sociální práce skutečně znamená a jak ji dělat dobře.
Láska, která se nestala
V roce 1901 Alice navštívila ve Vídni očního lékaře Richarda Fröhlicha – otec ji na něj odkázal při jednom ze svých protialkoholních kongresů. Zamilovala se. Jenže neuměla to říct, nedokázala dát city přijatelným způsobem najevo. Trpěla v tichosti.
Matka Charlotta to poznala a napsala Fröhlichovi dopis s přímočarým návrhem: vezměte si mou dceru. Když se Alice o dopise dozvěděla, zhroutila se. Tolik se styděla, že vztah okamžitě přerušila a lékaře nikdy víc nekontaktovala. Ztratila i velkou část důvěry ve vlastní matku.
Od té doby měla z intimního kontaktu s muži strach. Uměla s nimi vycházet v pracovních vztazích, dokázala být kolegyní, spolupracovnicí, partnerkou v debatě. Ale ne víc.
Teprve o dvacet let později přišlo druhé vzplanutí – a bylo stejně bezútěšné. Na Pražském hradě, kde po otcově zvolení prezidentem Alice vedla domácnost, spolupracovala se slovinským architektem Josipem Plečnikem na úpravách interiérů, sálů, zahrad. Vztah začal jako čistě pracovní, stal se přátelským a pak ještě něčím víc. Plečnik se ale nikdy nerozhodl překročit hranici. Dopisy si psali, obdivovali se, cítili se jeden druhému blízcí.
„Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila,“ napsala mu Alice v dopise. Zůstalo u jednoho polibku. A u dopisu.
Vězení a trest smrti
Když v prosinci 1914 odešel Masaryk s nejmladší dcerou Olgou do zahraničního exilu, Alice zůstala v Praze. Starala se o nemocnou matku. V březnu 1915 jí zemřel o rok mladší bratr Herbert na skvrnitý tyfus – byl ženatý, měl dvě malé děti, a Alice se postarala i o ně. Jan narukoval na frontu.
V říjnu 1915 zazvonil zvonek. Policie.
Obvinění znělo: ukrývání protistátních písemností a velezrada. Šlo přitom jen o otcovy odborné spisy, ne o politické dokumenty – to se ale v té chvíli nevědělo a nepomáhalo. Nejdřív ji zavřeli v Praze, pak převezli do Vídně. Vídeňský žalář byl tvrdší, výslechy ostřejší. Rakouské noviny spekulovaly o trestu smrti.
V cele se Alice octla vedle politických vězeňkyň i kriminálnic, prostitutek, zlodějek. Začala je učit – jazyky, historii, co uměla. Taky se rozhodla, čemu zasvětí život, až se vrátí. Sociální práci. Ženám, které nemají, kdo by za se ně postavil.
Za ni se postavily americké ženské spolky. Jane Addamsová, Julia Lathropová, Mary McDowellová – profesorky a aktivistky, které Alice znala z Chicaga – spustily kampaň v americkém tisku. Protest americké veřejnosti a tlak velvyslanectví přiměly Rakušany ustoupit. Alice byla propuštěna po osmi měsících, v červnu 1916. Domů se vracela přes davy lidí, kteří ji přišli přivítat.
Rakouský režim jí záhy zakázal práci ve školství. Živila se soukromými hodinami angličtiny a pečovala o matku až do konce války.
Republika a Červený kříž
Říjen 1918. Československo se rodí. Alice se vrhla do práce s energií člověka, který dvacet let čekal na příležitost.
V listopadu 1918 se stala poslankyní Revolučního národního shromáždění – jedna z prvních žen v parlamentu vůbec. Mandát ale po roce složila, protože ji přitahovala práce, která se nedá dělat z parlamentní lavice.
6. února 1919 jmenoval prezident Masaryk svou dceru první předsedkyní nově vzniklého Československého červeného kříže. Alice vedla organizaci dvacet let. Ihned po válce využila svých amerických kontaktů a začala do republiky přivádět zahraniční pomoc – materiál, lékaře, sestry. Sama objížděla zemi, organizovala péči o válečné vysídlence, raněné vojáky, osiřelé děti. Pro sirotky a opuštěné děti vytvořila Legii malých s letními tábory a kulturními programy.
Zároveň budovala od základů profese, které v Čechách ještě neexistovaly. V roce 1919 spoluzaložila první Vyšší sociální školu v republice – aby sociální pracovníci nebyli jen dobrovolníci s dobrým srdcem, ale odborníci se vzděláním. Roku 1929 otevřela Českou ošetřovatelskou školu v Praze. Za finanční podpory Rockefellerovy nadace vybudovala Státní zdravotní ústav. Z Ameriky přivedla tři vyškolené sestry, které pomohly ošetřovatelství v Čechách dostat na srovnatelnou úroveň s Evropou.
Mezitím vedla prezidentskou domácnost, organizovala společenský protokol Hradu, doprovázela otce na ceremoniích, přijímala zahraniční delegace. Přijela za ní první dáma USA paní Hooverová, psaly o ní noviny po celém světě. Alice o vavříny nestála. Veškeré city, které nenašly místo v osobním životě, vložila do práce pro druhé.
Konec republiky, exil a smrt bratra
Rok 1938. Mnichovská dohoda. Alice to nesla jako osobní zradu – věřila v mírové řešení, věřila v Západ, věřila v demokracii. Všechno se zhroutilo najednou. Ze své funkce v Červeném kříži odešla ještě před koncem roku uprostřed skandálu, který kolem ní nacisté a jejich sympatizanti uměle vytvořili. Odplula do USA.
Válku strávila v emigraci. Bez rodinného zázemí, závislá na pomoci přátel a bratra Jana. Stesk po domově ji přiváděl do depresí, léčila se v sanatoriu. Pracovala pro československé uprchlíky.
V září 1945 se s Janem vrátila domů. V bytě na Loretánském náměstí pořádala debatní setkání, spolupracovala s Ústavem T. G. Masaryka na vydávání otcových děl. Veřejného života se ale skoro neúčastnila – bylo jí 66 let, fyzicky i psychicky byla vyčerpaná.
10. března 1948 nalezli pod okny ministerstva zahraničí tělo jejího bratra Jana. Alice se přiklonila k verzi, že šlo o vraždu. Znovu propadla depresím.
Před Vánocemi 1948 odjela k sestře Olze do Švýcarska. Nebyla ještě rozhodnutá emigrovat natrvalo. Olga ji přesvědčila. Alice se nevrátila. Komunisté jí zabavili majetek i vilu, kterou pro ni nechal postavit otec v Bystřičce.
Žila v USA, pracovala pro exilové Čechoslováky, mluvila v rádiu Svobodná Evropa. Ale československého občanství se nikdy nevzdala.
Zemřela 29. listopadu 1966 v domě pro seniory v Chicagu, téměř slepá, ve svých sedmaosmdesáti letech.
V roce 1994 převezl Český červený kříž její urnu do Lán. Je pochována vedle otce a matky.
Co po ní zbylo
Český červený kříž funguje dodnes. Ošetřovatelská škola, kterou pomohla vybudovat, se vyvinula v moderní zdravotnické vzdělávání. Vyšší sociální škola položila základy sociální práce jako profese. Státní zdravotní ústav existuje dosud.
Alice Masaryková celý život sloužila druhým – jako socioložka, učitelka, organizátorka, první dáma, vězeňkyně, emigrantka. Jeden jediný polibek si nechala pro sebe. A jeden jediný dopis.
Zdroje:
Alice Masaryková – Reflex.cz
Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/causy/73634/alice-masarykova.html
Roli první dámy nechtěla. Bála se zklamat a přišly deprese
Dvojka ČRo, 8. prosince 2017
Dostupné z: https://dvojka.rozhlas.cz/roli-prvni-damy-nechtela-bala-se-zklamat-a-prisly-deprese-pribehy-slavnych-alice-7455650
Za pomoc otci byla obviněna z vlastizrady. Osudové ženy: Alice Garrigue Masaryková
Dvojka ČRo
Dostupné z: https://dvojka.rozhlas.cz/za-pomoc-otci-byla-obvinena-z-vlastizrady-osudove-zeny-alice-garrigue-masarykova-7643136
Alice Masaryková – první doktorka historie na pražské univerzitě a 1. předsedkyně ČSČK
UK Forum
Dostupné z: https://www.ukforum.cz/en/uk-forum/6154-alice-masarykova-prvni-doktorka-historie-na-prazske-univerzite-a-1-predsedkyne-ceskoslovenskeho-cerveneho-krize
Masaryková Alice – Sociologická encyklopedie AV ČR
Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Masarykov%C3%A1_Alice
Alice Masaryková – Wikipedia
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Alice_Masarykov%C3%A1
MASARYKOVÁ, Alice G.: Vzpomínám…
Praha, Vladimír Žikeš, 1948
LOVČÍ, Radovan: Alice Garrigue Masaryková: Život ve stínu slavného otce
Praha, FF UK + Toga, 2007
