Článek
Tábor Poniatowa vznikl už v roce 1941 jako zajatecký, v polovině roku 1942 ho nacisté přebudovali na pracovní tábor pro válečnou výrobu. Od dubna 1943 sem přivezli přes patnáct tisíc polských Židů a k nim ještě asi tři tisíce slovenských a rakouských Židů – krátce před listopadovým masakrem tu tak žilo zhruba devatenáct a půl tisíce lidí. Od června 1943 tábor velel Gottlieb Hering, který předtím jako druhý velitel vyhlazovacího tábora Bełżec vystřídal Christiana Wirtha – muže, kterého jsme zmiňovali v souvislosti s Akcí Dožínky v Majdanku v minulém díle.
Hlavním „zaměstnavatelem“ v Poniatowě byl německý podnikatel Walter Caspar Többens, který sem z varšavského ghetta přestěhoval svou továrnu na uniformy pro wehrmacht – historici mu později přezdívali „anti-Schindler“, protože na otrocké práci vězňů jen bohatl. Právě v jeho dílně pracoval i manžel Ludwiky Fiszerové.
Ludwika sama pracovala v cihelně, v takzvaném pátém okrsku. Velitel dílny, SS-Untersturmführer Walter Wallerang, si její práci cenil natolik, že jí to přinášelo drobné výhody – nemusela třeba stát ve frontách na jídlo. S manželem a desetiletou dcerou bydlela přímo v táboře.
O tom, co Poniatowu a další tábory v Lublinském distriktu čeká, jsme psali v předchozím díle seriálu: 3. a 4. listopadu 1943 provedli nacisté Akci Dožínky, největší jednodenní masakr celého holokaustu. V táborech Trawniki, Poniatowa a Majdanek při něm zavraždili přes 42 tisíc lidí. Ludwika Fiszerová je jednou z pouhých tří žen, o kterých se ví, že masakr v Poniatowě přežily.
Zlá znamení
První varovné signály přišly už v říjnu 1943. Devátého října proběhlo v cihelně neobvyklé sčítání vězňů uprostřed dne – někteří dělníci raději na směnu vůbec nenastoupili, tušili, že se něco chystá. Táborový dozorce Gley osobně dohlížel na počítání a podle svědků prohlásil, že „letní tábor musí být zlikvidován.“
Později v říjnu přinutil Wallerang přes dva tisíce vězňů vykopat v lese příkop dlouhý půl kilometru – bili je bez milosti po celou dobu práce. Ludwika na vlastní oči viděla, jak dozorce jménem Gircik bičem srazil k zemi zrzavou ženu. Už ji nikdy neviděla.
Útěk, který nebyl útěkem
Ráno 4. listopadu 1943 zabalila Ludwika rodině chleba, máslo, jablka a hygienické potřeby – v táboře se objevilo neobvyklé množství ozbrojených vojáků. „Slyšela jsem esesáka, jak říká: ,Proč neběžíte trochu rychleji?'“ vzpomínala. Rodina musela běžet půl kilometru k táboru, zatímco na ně ukrajinští strážní mířili zbraněmi.
Cestou ji oddělili od manžela, který pracoval v dílně firmy Többens. Nevěděl, co ho čeká, a naposledy jí slíbil, že je najde v jiném táboře. Neznámý muž z Vídně, který stál poblíž, jí tiše řekl: „Copak nevíte, že jste půl hodiny od smrti?“
Jáma
Ženy musely v šeru časného rána svléknout, odevzdat boty a cennosti. Ludwika si do kapesníku schovala pár zlotých a do vlasů si vpletla prsten, náramek ale musela odevzdat. Nahé je hnali k předem vykopaným hrobům.
Ležela v jámě hluboké dva metry, na jejímž dně se už povalovala těla. Nad ní se zastavil esesák a natáhl kohoutek revolveru. „Ucítila jsem žár v levé paži. Kulka prošla skrz a zasáhla hlavu mé desetileté dcery. Ani se nezachvěla,“ popsala Ludwika okamžik, kdy o dceru přišla.
Po první salvě na chvíli zavládlo ticho. Pak přivedli další oběti – matku s dítětem. Když se žena pokusila dítě naposledy políbit, vrah jí to nedovolil. Klekla si vedle Ludwiky. Když ji zastřelili, „krev jí stříkala a stékala mi po hlavě, sbírala se mi vzadu na krku a ve vlasech.“
Později přišel esesák a šlapal vězňům po ramenou, ověřoval, kdo je opravdu mrtvý – u každého vystřelil se slovy „černovlasá, plavovlasá“. Ludwika ležela bez hnutí a předstírala, že je po smrti.
Útěk do lesa
Večer začali ukrajinští strážní zakrývat těla jedlovými větvemi. Ludwika se nejdřív bála, že mrtvé chtějí spálit. Se setměním naposledy políbila vlasy a šíji své dcery a odhrnula větve ze sebe.
Poblíž strážní budky vypukl požár – podle svědectví ho založila skupina vzbouřivších se mladých vězňů – a šířil se směrem k hromadě odložených šatů. Vyděšená, že uhoří zaživa, Ludwika přeskočila hromadu těl a nahá, se zraněnou paží, utekla do lesa.
Cesta do Varšavy
Svědectví, na kterém je založen tento popis, končí útěkem do lesa. Podle dalších pramenů se Ludwika s dalšími dvěma ženami, které masakr přežily stejným způsobem, týdny toulala od vesnice k vesnici. I když vypadaly zbědovaně a polští vesničané se báli odplaty ze strany ukrajinských jednotek, nikdo je neudal – některé rodiny jim i přes strach poskytly jídlo, oblečení nebo nocleh.
Po několika týdnech se Ludwika spojila s polskou ženou, která ji dopravila do Varšavy.
O osudu jejího manžela zprávy mlčí – s největší pravděpodobností byl zavražděn týž den spolu s ostatními muži z tábora.
Jméno mezi čísly
Akce Dožínky je v historických pramenech obvykle popisována čísly: 42 tisíc mrtvých za jediný den, tři tábory, tisíce esesáků a policistů. Příběh Ludwiky Fiszerové je připomínkou, že za každým z těch čísel stála jedna konkrétní jáma, jedno konkrétní ráno a jedno dítě, které se „ani nezachvělo“.
Zdroje:
Ludwika Fiszer Holocaust Historical Society Dostupné z: https://www.holocausthistoricalsociety.org.uk/contents/jewishaccounts/ludwikafiszer.html
Poniatowa Holocaust Historical Society Dostupné z: https://www.holocausthistoricalsociety.org.uk/contents/naziseasternempire/poniatowa.html
Polish Villages That Aided Jews Rescue in the Holocaust (podle: Irene Tomaszewski, Tecia Werbowski – Żegota: The Council for Aid to Jews in Occupied Poland, 1942–1945) Dostupné z: https://www.holocaustrescue.org/polish-villages-that-aided-jews
Ludwika Fiszer: the Poniatowa camp's liquidation; her escape from the slaughter Ghetto Fighters' House Archives Dostupné z: https://www.infocenters.co.il/gfh/notebook_ext.asp?book=103611&lang=eng&site=gfh
Operation Harvest Festival (Aktion Erntefest) Wikipedia (anglická verze) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Harvest_Festival
Poniatowa concentration camp Wikipedia (anglická verze) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Poniatowa_concentration_camp
Gottlieb Hering Wikipedia (anglická verze) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Gottlieb_Hering
