Bohuslav Koukal zorganizoval pouť na Hostýn. Komunisté mu dali 18 let a přišli pro něj na Štědrý den

Komunistické soudní procesy padesátých let měly svou vlastní logiku, která neměla s právem téměř nic společného. Obžaloba vznikla dříve než výslech. Přiznání bylo sepsáno dříve než byl výslech. Úkolem vyšetřovatelů nebylo zjistit pravdu, ale donutit obviněného, aby potvrdil verzi, kterou stranické orgány předem schválily.

Takto probíhaly orelské procesy v letech 1949 a 1950 — jeden z vůbec prvních velkých politických procesů nového komunistického režimu. Jejich záminkou byla orelská pouť na Svatém Hostýně z 28. a 29. srpna 1948, které se zúčastnilo sto až sto dvacet tisíc lidí. Komunisté v ní spatřovali nepřijatelnou demonstraci odporu. Potřebovali ji potrestat — a zároveň z ní udělat odstrašující případ pro všechny, kdo by uvažovali o podobném.

Bohuslav Koukal, náčelník Orla, věděl, že přijdou. Po srpnové pouti bylo zřejmé, že k zatčení dojde; šlo jen o to, kdy. Přesto ho termín musel překvapit.

Přišli 24. prosince 1948 — na Štědrý den.

Koukal byl odveden do vazby. Po něm následovali další. Na Nový rok 1949 přišla Státní bezpečnost pro Miroslava Kozlovského, ústředního člena rady Orla z Brna — a dorazila přímo do kostela, kde se Kozlovský po mši zdržoval na kůru. Odtud byl eskortován do věznice v Uherském Hradišti.

Výběr míst a datumů nebyl náhodný. Zatčení na Štědrý den, v kostele, po mši — to byly signály. Sdělení nepřátelům i zbytku společnosti: vaše víra vás neochrání. Vaše svátky vás neochrání. Nic vás neochrání.

Věznice v Uherském Hradišti měla v prvních letech komunistické diktatury pověst jednoho z nejtvrdších míst výslechové praxe Státní bezpečnosti. Za jejími zdmi působila čtveřice vyšetřovatelů — Miroslav Holub, Antonín Višenka, Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček — jejichž metody si podle pozdějších svědectví přeživších nezadaly s metodami gestapa.

Jeden z vězňů, Svatopluk Krumpholc, to popsal takto: „Jestliže jsme poznali surovosti vyšetřovatelů v olomoucké věznici a říkali jsme si, že to nejhorší máme za sebou, pak jsme se hluboce mýlili. Surovosti Grebeníčka, Holuba a Višinky byly takového stupně, že předčily mnohdy gestapácké metody. Měl jsem možnost při vyšetřování vidět na smrt zbitého Rudolfa Sachra a desítky dalších utrpení, která se nedají vylíčit.“

Výslechy zahrnovaly fyzické násilí, bití, kopance. Kozlovský měl po výslechu vyražené zuby a zlomené žebro. Vyšetřovatelé využívali i elektrický proud — aplikovaný střídavě na různé části těla. Cely o rozloze přibližně dvou krát čtyř metrů sdílelo v kulminačním období věznice až šestadvacet lidí; chyběla tekoucí voda i toaleta.

Účelem nebylo zjistit fakta. Účelem bylo zlomit obviněného natolik, aby podepsal protokol, který byl sepsán před zahájením výslechů.

Státní soud v Brně zahájil hlavní líčení v červnu 1949. Na lavici obžalovaných zasedlo osmnáct členů náčelnických rad a ústřední kanceláře Orla. Obžaloba je viní z velezrady — tj. z úsilí o svržení lidově demokratického zřízení.

Konkrétní obsah „velezrady“ byl přitom prostý: zorganizovali nebo se zúčastnili pouti na Hostýn, v jejímž průběhu zazněly protikomunistické projevy. Koukal při pouti vydával pokyny k další činnosti organizace. To postačovalo.

Logika obžaloby vycházela ze zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, přijatého v říjnu 1948 — tedy dva měsíce po samotné pouti. Zákon formuloval skutkové podstaty trestných činů záměrně vágně a umožňoval trestat jednání, která nebyla v době spáchání protiprávní. V případě velezrady umožňoval uložit trest od deseti let až po doživotí; v nejzávažnějších případech i trest smrti.

Prokurátor skutečně navrhoval u části obžalovaných trest smrti. K popravám nakonec nedošlo — soud ho neuložil. Zůstalo u dlouholetých trestů odnětí svobody.

Rozsudek státního soudu v Brně z 24. června 1949 odsoudil osmnáct obviněných. Koukal v prvním stupni dostal osmnáct let, ostatní obžalovaní nižší tresty. Celkový součet trestů při prvním rozsudku činil 84,5 roku.

Ani to státnímu prokurátorovi nestačilo. Podal odvolání. Nejvyšší soud v Praze rozsudkem z 10. listopadu 1950 tresty zvýšil — Koukalovi na pevných osmnáct let, celkový součet trestů vzrostl na 151 roků odnětí svobody.

Vedle soudně odsouzených skončila další řada členů Orla bez soudu v pomocných technických praporech — vojenských pracovních jednotkách zřízených od září 1950 pro osoby označené za politicky nespolehlivé. Odvedenci v nich pracovali bez zbraně, v dolech a na stavbách, v podmínkách, které byly fakticky srovnatelné s tábory nucených prací. Celkem prošlo PTP za dobu jejich existence přes šedesát tisíc mužů; pro mnohé z nich byl vstup do Orla nebo účast na hostýnské pouti dostačujícím důvodem k zařazení.

V letech 1948–1953 bylo v orelských procesech celkem odsouzeno přibližně dvě stě osob.

Odsouzení nastoupili do výkonu trestu v různých věznicích. Koukal, jak bylo u odsouzenců s vysokými tresty obvyklé, procházel postupně různými zařízeními. O podmínkách výkonu trestu existují jen útržkovité záznamy — systematická dokumentace nebyla v zájmu tehdejší moci.

Rodiny odsouzených zůstaly bez živitelů, pod dohledem Státní bezpečnosti, s omezeným přístupem k zaměstnání. Děti odsouzených funkcionářů měly ztíženou cestu ke vzdělání. Manželky byly pod sociálním tlakem; od některých bylo vyžadováno, aby se svých mužů vzdaly. Část rodin se rozpadla.

Amnestie prezidenta republiky v květnu 1960 propustila část politických vězňů. Koukal byl propuštěn tehdy — po jedenácti a půl letech ve vazbě a vězení. Papírová vina ale zůstávala. Rozsudek nebyl zrušen.

V roce 1968, když se na krátko otevřel prostor pro přezkum politických procesů padesátých let, podal Koukal spolu s ostatními odsouzenými žádost o obnovu soudního procesu. JUDr. František Rutar, předseda zvláštního senátu, rozsudkem z roku 1968 původní odsouzení zrušil.

Bylo to uznání toho, co bylo od začátku zřejmé: procesy byly vykonstruované, přiznání vynucená, obžaloba účelová. Koukal se zrušení svého odsouzení dožil. Zemřel v roce 1991.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastavila nejen rehabilitace, ale i pokusy o obnovu Orla jako organizace. Ta přišla až v roce 1990 — čtyřicet dva let po pouti, která celý tento příběh spustila.