„Brzy se vrátím.“ Hasiči z Černobylu nevěděli, co hasí

Světlana Alexijevičová strávila roky rozhovory s přeživšími z Černobylu. Výsledkem byla kniha Modlitba za Černobyl, vydaná v roce 1997. Není to historiografie ani reportáž – je to sbírka hlasů lidí, kteří viděli věci, pro které ještě neexistovala slova.

Jedna z prvních kapitol patří Ludmile Ignatěnkové.

Ludmile bylo v dubnu 1986 dvaadvacet let. Se svým mužem Vasylem se přistěhovali do Pripjati nedávno – on nastoupil do závodní hasičské jednotky černobylské elektrárny, ona pracovala jako cukrářka. Čekali první dítě. Jednou předtím potratila – o to víc doufala ve zdravé miminko.

V noci ze čtvrtka na pátek nemohla spát. Seděla u šicího stroje a šila šaty. Kolem půl druhé ráno zaslechla zvenčí zvuky. Vyběhla na balkon – z jejich ubytovny dohlédla na hasičskou základnu i na elektrárnu. Jeden hasičský vůz za druhým vyjížděl z brány.

Zahlédla postavu svého muže.

„Vasiliji, kam jdeš?“

„Je tu požár. Jdi si lehnout, odpočívej, brzy se vrátím.“ Před odchodem jí dal pod polštář tři karafiáty. Byly to poslední květiny, které jí kdy přinesl.

Ludmila se nevrátila do postele. Stála na balkoně a čekala. Viděla plameny nad elektrárnou. Čekala do rána. Kolem sedmé hodiny ranní se od kamarádky dozvěděla, že Vasyl je v nemocnici.

Vasyl Ignatenko přijel k elektrárně jako jeden z prvních. Poplach zazněl v 1:28 – pět minut po výbuchu. Závodní hasičská jednotka se spojila s malou jednotkou z Pripjati. Celkem dvacet jedna mužů.

Nikdo jim neřekl, co hoří.

Hasiči věděli, jak bojovat s požárem na střeše. Věděli, jak se pohybovat v hustém kouři, jak lézt po žebřících, jak střídat posádky. Nevěděli, co je radioaktivní záření. Nevěděli, že trosky grafitu, které si odkopávají z cesty, jsou kusy aktivní zóny reaktoru.

Jeden z hasičů vzpomínal: „Hráli jsme si s tím. Vybírali jsme si ty kusy. Svítily.“

Nevolnost a zvracení přišly rychle. Mysleli, že je to z kouře. Někteří omdlévali přímo na střeše. Za necelou hodinu a půl dostali požáry v budovách elektrárny pod kontrolu. Požár grafitové matrice uhasit nešlo – voda jen vytvářela páru a roznášela záření dál. Grafit hořel s různou intenzitou dalších čtrnáct dní.

Do rána bylo hospitalizováno 134 hasičů a pracovníků elektrárny.

Ludmila se dozvěděla, že Vasyla převezli do Moskvy do specializované nemocnice číslo 6. Probíhala evakuace Pripjati. Stihla poslední vlak.

V nemocnici ji zastavila primářka. Vstup byl zakázán. Záření bylo příliš vysoké. A lékařka se obávala, že by Ludmila mohla být těhotná.

Ludmila zapřela. Zalhala, že mají doma dvě děti. V duchu děkovala, že je tak hubená a těhotenství na ní není poznat. Uplatila vrátného, přemluvila lékaře.

K Vasylovi mohla na třicet minut denně. Nesměla ho objímat. Nesměla ho líbat.

Lékařka jí ještě u dveří řekla: „Jestli začneš brečet, okamžitě tě vyhodím. Žádné objímání ani líbání. Ani se k němu nepřiblížíš. Máte na to půl hodiny.“

Když Vasyl uviděl Ludmilu ve dveřích, zrovna hrál s kolegy karty. „Ach jo, kluci, utekl jsem, ale ona mě tu taky našla,“ žertoval.

Ještě nevěděl, jak vážné to je.

„Nedovolili mi ho objímat… Ale já… Já ho zdvihala a posazovala… Stlala mu postel… Dávala jsem mu teploměr a zase ho vytahovala… Umývala jsem ho… Celou noc jsem u něj byla. Sledovala jsem každý jeho pohyb, vdech.“

Nemoc z ozáření probíhá ve vlnách. Nejdřív zvracení a slabost. Pak krátkodobé zdánlivé zlepšení, které klame. Pak definitivní kolaps.

„Začal se proměňovat – každý den jsem se setkala s jiným člověkem… Spáleniny pronikaly na povrch… Na rty, na jazyk, na tváře – nejprve se objevily malé ranky, pak se rozrůstaly… Sliznice se odlupovala v celých pruzích.“

Lékaři zvažovali transplantaci kostní dřeně. Jako nejvhodnější dárkyně se jevila Vasylova dvanáctiletá sestra. Vasyl to rázně odmítl. Nechtěl, aby kvůli němu šla malá sestra na riskantní zákrok. Nakonec odběr podstoupila jeho osmadvacetiletá sestra Ludmila. Ani to nepomohlo.

Ludmila šla za sestrou na chodbě. Řekla jí, že její muž umírá.

Sestra odpověděla: „A co bys chtěla? Dostal do těla tisíc šest set rentgenů, přitom smrtelná dávka je čtyři sta. Řeknu vám, že sedíte vedle jaderného reaktoru.“

Vasyl Ignatenko zemřel 13. května 1986. Bylo mu pětadvacet let.

V márnici ho oblékli do slavnostní uniformy. Do bot ho nedostali – kvůli radioaktivitě měl příliš oteklé nohy. Pohřbili ho v zinkové rakvi zalité betonem. Na Mitinském hřbitově v Moskvě.

Ludmila se vrátila na Ukrajinu. Lékaři jí říkali: „Už nikdy nebudeš moct mít děti.“ Ona ale prokázala, že neměli pravdu.

Dva měsíce po Vasylově smrti se narodila dcera Nataša. Měla vrozenou srdeční vadu – čtyři defekty. A cirhózu jater. Žila čtyři hodiny.

Alexijevičová zaznamenala Ludmilina slova: „Říkám si, že ona mě zachránila. Vzala na sebe celou tu radiaci. Byla tak malá… A zachránila mě.“

Vasyl Ignatenko byl jedním z třiceti jedna hasičů a pracovníků elektrárny, kteří zemřeli v den havárie nebo v bezprostředně následujících týdnech. Celkem bylo v přímé souvislosti s havárií potvrzeno šedesát dva úmrtí – skutečný počet je pravděpodobně mnohem vyšší.

Ale smrt přicházela i jinak. Alexijevičová zaznamenala hlasy lidí, kteří žili v okolí a kteří si zpočátku nevšimli ničeho, co by jim dávalo smysl.

Starý včelař: „Vyjdu ráno do zahrady – a něco mi tam chybí, nějaký známý zvuk. Prostě tam nebyla ani jedna včela. Neslyšel jsem jedinou včelu! Co to je? Co to má znamenat? Druhý den z úlu nevyletěly taky a třetí jakbysmet. Teprve pak nám oznámili, že na jaderné elektrárně došlo k havárii.“

Rybáři: „Co jsme se tenkrát načekali, až nám někdo z televize všechno vysvětlí, až nám řekne, co máme udělat pro svou záchranu… To žížaly, obyčejné žížaly, se zavrtaly hluboko do země, možná na půl metru. Kutali jsme a kutali, ale žížala na rybaření nikde ani jediná.“

Svět věděl dřív než oni. 28. dubna 1986 ráno zachytily monitorovací stanice švédské elektrárny Forsmark radioaktivní částice na oblečení zaměstnanců. Švédská diplomacie začala v Moskvě tlačit na vysvětlení. Teprve večer sovětská televize odvysílala čtrnáctisekundové oznámení agentury TASS. Žádné podrobnosti. Žádná varování.

V Kyjevě a Minsku probíhaly prvomájové průvody. Záření nad městy bylo výrazně zvýšené.

Světlana Alexijevičová se narodila v roce 1948 na Ukrajině, vyrůstala v Bělorusku. Před Černobylem psala o druhé světové válce – o ženách na frontě, o afghánských veteránech. Po Černobylu strávila roky sbíráním svědectví.

„Psala jsem knihu nikoli o Černobylu, ale o světě po Černobylu,“ řekla v Nobelově přednášce v roce 2015, kdy obdržela Nobelovu cenu za literaturu.

Modlitba za Černobyl je sbírka hlasů bez autorského komentáře. Alexijevičová se neptá, nehodnotí, nevysvětluje. Nechává lidi mluvit. Ludmilu Ignatěnkovou. Starého včelaře. Rybáře. Likvidátory. Lékaře. Vojáky.

A právě proto, že tam autorka není, jsou hlasy těch lidí slyšet bolestivě nahlas.

Zdroje:

Světlana Alexijevičová: Modlitba za Černobyl (Pistorius & Olšanská, 2017)

Její muž odjel hasit Černobyl, nikdy se už nevrátil – Aktuálně.cz
Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/hrdinove-cernobylu-kdo-byla-ludmila-ignatenkova-manzelka-has/r~96950eec892311e9be22ac1f6b220ee8/

Producenti nikdy neměli mé svolení – iRozhlas.cz
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/cernobyl-hbo-serial-ljudmila-ignatenko-havarie-vdova-hasic_1912231331_eku

SERIÁL VS. REALITA – iRozhlas.cz
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/serial-vs-realita-cernobyl-hbo-miniserie-realita-hrdinove_1905301017_kro

S lopatou proti atomu – Prima Zoom
Dostupné z: https://zoom.iprima.cz/veda-a-technika/likvidatori-cernobyl