Článek
Leonid Toptunov nastoupil do černobylské elektrárny v roce 1983, čerstvě po studiích. Bylo mu šestadvacet let. Pracoval pod vedením náčelníka směny Alexandra Akimova, třiatřicetiletého muže z Novosibirsku, který v elektrárně sloužil od roku 1979.
V noci z 25. na 26. dubna 1986 nastoupila Akimovova směna přesně o půlnoci. Do výbuchu zbývala hodina a čtvrt.
Test, který nikdo nechtěl dělat
Na 25. dubna bylo naplánováno odstavení čtvrtého bloku pro pravidelnou údržbu. Před odstavením chtěli inženýři provést bezpečnostní test – ověřit, zda dobíhající turbína dokáže v případě výpadku elektrické sítě po dobu čtyřiceti sekund napájet chladicí čerpadla reaktoru, než nastartují záložní dieselové generátory. Šlo o test odložený z roku 1982 a pak znovu z roku 1985.
Test dozoroval Anatoly Dyatlov, zástupce hlavního inženýra. Byl přísný, netrpělivý a přesvědčený o vlastní neomylnosti. Operátoři se ho báli.
Přitom sám Dyatlov věděl, nebo měl vědět, že reaktor RBMK má zásadní konstrukční vadu. Dokumenty o ní existovaly od roku 1983. Byly utajeny. Provozní personál o vadě nebyl informován.
Přibližně ve 12:28 v noci klesl výkon reaktoru náhle skoro na nulu – takzvaná otrava xenonem. Reaktor se prakticky zastavil. Toptunov to oznámil. Bylo možné test přeložit.
Dyatlov trval na pokračování.
Toptunov pomalu zvyšoval výkon. Podařilo se mu ho dostat na 200 megawattů – výrazně méně, než test vyžadoval, a méně, než připouštěly předpisy. Regulační tyče, které v případě nebezpečí reaktor zastaví, byly vysunuty výše, než dovolovaly normy. Počítačový systém Skala to zaznamenal sedm minut před stisknutím havarijního tlačítka.
Toptunov to věděl. Řekl to Akimovovi: „Měli bychom reaktor odstavit. Tak nás to učili při školení.“
Dyatlov trvá na svém. Operátoři se podřídili.
1:23:04
Test začal. Inženýr Igor Kerenbaum hlásil: „Oscilograf je zapojen!“ a zavřel ventily osmé turbíny.
O šestatřicet sekund později – v 1:23:40 – Toptunov zpozoroval prudký nárůst výkonu. Každou vteřinu se zdvojnásoboval.
Vykřikl: „Máme vzedmutí výkonu.“
Akimov zvolal: „Spouštím AZ-5.“
Toptunov stiskl červené tlačítko havarijního odstavení.
Regulační tyče se začaly zasouvat. Za normálních okolností by reaktor zastavily. Ale jejich dolní konce byly grafitové – a grafit při zasouvání nejdřív vytlačil vodu, která absorbuje neutrony, a místo zastavení reakci v dolní části aktivní zóny zrychlil. To byla konstrukční vada, o níž operátoři nevěděli.
Výkon během několika sekund vyskočil na odhadovaný stonásobek nominální hodnoty.
V 1:23:58 první výbuch odhodil ocelové víko reaktoru vážící tisíc tun. O dvě vteřiny později druhá exploze roztrhla aktivní zónu a zapálila grafit moderátoru.
Otevřený reaktor začal hořet.
„Reaktor je v pořádku“
Operátor Alexandr Juvčenko stál ve chvíli výbuchu u dveří reaktorové haly. Tlaková vlna ho srazila. Vstal, rozhlédl se – a ucítil za sebou závan horkého vzduchu. Ohlédl se. „Ten chlap to neviděl, ale v tom směru nic nebylo, byl tam jen prázdný prostor.“
Reaktorová hala přestala existovat.
V řídicím sálu panovaly po výbuchu tma a zmatek – vypadla elektřina i telefony. Všechny dozimetry v budově kromě dvou měly limit 3,6 rentgenu za hodinu. Zbývající dva přístroje s limitem tisíc rentgenů za vteřinu buď nebyly dostupné, nebo ihned selhaly. Operátoři proto předpokládali záření kolem 5 rentgenů za hodinu – což by jim při zákonném limitu 25 rentgenů dávalo několik hodin na práci. Skutečná úroveň záření v některých oblastech přesahovala 20 000 rentgenů za hodinu.
Akimov a Dyatlov přesto nevěřili tomu, co hlásili přístroje. Dva operátory vyslali zkontrolovat aktivní zónu. Oba se vrátili se smrtelnou dávkou záření a s hlášením: reaktor je zničen. Akimov vykřikl: „Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy!“
Fyzik Anatoly Sitnikov byl vyslán provést vizuální kontrolu zvenčí. Vrátil se s kůží opálenou od záření do hněda a zvracel. Řekl: „Byl jsem v centrálním sále, na střeše bloku B. Je tam hodně grafitu a paliva. Nahlédl jsem do reaktoru. Podle mě je rozerván a hoří plamenem. Nechce se mi tomu věřit.“
Jeho „nechce se mi tomu věřit“ říká vše. Ani fyzik, který reaktor viděl hořet, tomu nechtěl uvěřit. Tohle „to“ – čeho se po celou dobu rozvoje jaderné energetiky všichni nejvíc báli – se stalo.
Zpět k reaktoru
Dyatlov nakonec poslal Akimova a Toptunova do nemocnice.
Oni se rozhodli vrátit.
V tu chvíli jim ještě nebylo zle. Věděli ale, že zemřou. Přesun do nemocnice nedával smysl – chtěli se pokusit zachránit, co se dá. Zalít reaktor vodou, ochladit ho.
V místnosti 712 na značce 27 otevírali oba ventily na trase vodního napájení reaktoru – hodinu za hodinou, bez ochranných obleků. Viktor Smagin, který přišel Akimova v osm ráno vystřídat, nahlédl do místnosti: „Akimov s Toptunovem kroutili ventily několik hodin a nachytali své osudné dávky.“
Jejich oběť byla zbytečná. Trubky, které měly odvádět vodu, byly výbuchem poškozené. Do reaktoru se nedostala ani kapka.
Když se vrátili hlásit Dyatlovovi stav, ostatní přítomní se zhrozili. Akimovovi a Toptunovovi začaly černat obličeje. Nevyslovená jistota jejich smrti zůstala viset ve vzduchu.
Nemocnice
Akimov a Toptunov skončili v Moskvě v nemocnici číslo 6 – specializovaném pracovišti pro léčbu nemoci z ozáření. Leželi na sousedních pokojích.
Nemoc z ozáření probíhá ve vlnách. Nejdřív prudká nevolnost a zvracení – první příznaky nastoupily u obou ještě v elektrárně. Pak krátkodobé zlepšení, které klame. Pak definitní kolaps: buňky hromadně umírají, tělo se snaží nahradit je novými, ale nestíhá. DNA je nenávratně poškozená. Kůže se odlupuje.
Toptunov podstoupil transplantaci kostní dřeně. Nepomohla.
Oba muži opakovaně rozebírali, co se stalo tu noc. Uvažovali nad příčinami, hledali chybu. A opakovali: „Vždycky jsme dělali vše správně. My vsjo delali pravilno.“
Akimova navštívila manželka. Věděl, že možná nepřežije. Řekl jí, že po tomto všem skončí s jadernou energetikou.
Investigátor Sergej Jankovský přišel Akimova vyslechnout. Akimov sotva mluvil.
Leonid Toptunov zemřel 14. května 1986. Bylo mu 26 let.
Alexandr Akimov zemřel 11. května 1986. Bylo mu 33 let.
Co se stalo s ostatními
Prvními přímými obětmi výbuchu – těmi, kteří zemřeli okamžitě – byli dva muži. Operátor Valerij Chodemdžuk, pravděpodobně ve strojovně hlavních čerpadel, byl pohřben pod troskami. Jeho tělo nikdy nenašli. V reaktorové budově má pamětní nápis. Inženýr Vladimir Šašenok byl nalezen v bezvědomí s těžkými popáleninami a poraněním páteře. Zemřel v nemocnici, aniž by nabyl vědomí.
Dyatlov přežil. Byl odsouzen za nedbalost na deset let. V roce 1990 byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Zemřel v roce 1995. Do konce života tvrdil, že operátoři pochybili a reaktor fungoval správně.
Ředitel elektrárny Viktor Brjuchanov podepsal na konci roku 1983 dokument o úspěšném dokončení a testování čtvrtého bloku – ačkoli řada testů, včetně turbínového, provedena nebyla. Byl odsouzen na deset let. V roce 1991 propuštěn.
Konstrukční vada tyčí AZ-5 – ta, kvůli níž tlačítko havarijního zastavení reaktor místo zastavení roztrhlo – byla utajována od roku 1983. Operátoři o ní nevěděli.
Toptunov a Akimov udělali vše správně. Reaktor byl však navržen tak, aby je zabil.
Zdroje:
Černobylská havárie – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie
Přímé oběti černobylské havárie – Chernobylzone.cz
Dostupné z: https://chernobylzone.cz/prime-obeti-cernobylske-havarie/
Černobylská havárie a její průběh – Chernobylzone.cz
Dostupné z: https://chernobylzone.cz/cernobylsky-experiment-a-prubeh-havarie/
Smrt ozářením – Bulvární historie
Dostupné z: https://bulvarnihistorie.cz/smrt/smrt-ozarenim-co-prozivaly-obeti-z-cernobylu-rozpadalo-se-jim-telo/
Svědectví Viktora G. Smagina – Pavrda.cz
Dostupné z: https://www.pavrda.cz/cernobyl/smagin.html
Před 40 lety vybuchl Černobyl – Insmart.cz
Dostupné z: https://insmart.cz/pred-40-lety-vybuchl-cernobyl-pribeh-nestesti/
Aleksandr Akimov – Wikipedia (anglická verze)
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Aleksandr_Akimov
