Devadesát devět vesnic najednou, ve tři ráno. Tak vypadala Krvavá neděle na Volyni v roce 1943

Zygmunt Rumel byl osmadvacetiletý básník. Psal o Volyni, o dvou vlastech — polské a ukrajinské — a o lásce k zemi, kde obě splývaly. Leopold Staff ho považoval za jeden z největších talentů své generace. Jarosław Iwaszkiewicz o něm po jeho smrti napsal: „Byl to jeden z diamantů, jimiž se střílelo na nepřítele. Ten diamant mohl zářit prvotřídním leskem.“

V létě 1943 byl Rumel velitelem VIII. okruhu partyzánů Selských praporů na Volyni. Mluvil plynně ukrajinsky a znal místní poměry. Právě proto ho delegát polské exilové vlády Kazimierz Banach vyslal jako zmocněnce na jednání s vedením UPA — aby se pokusil zastavit vraždění.

Dne 7. července 1943 vyrazil Rumel spolu s poručíkem Krzysztofem Markiewiczem z AK a řidičem Witoldem Dobrowolskim do Kustatycze — vesnice, kde sídlilo místní velitelství bezpečnostní služby OUN. Přijeli bez ozbrojeného doprovodu. Rumel i Markiewicz přitom oblékli vojenské uniformy, aby zdůraznili oficiální charakter mise — rozhodnutí, které se ukázalo jako osudné.

Po příjezdu byli všichni tři zadrženi. Tři dny je mučili. 10. července 1943 — v sobotu, den před Krvavou nedělí — je zavraždili: přivázali každého ke čtyřem koním a rozervali. Jejich těla nebyla nikdy nalezena.

Polská strana na jednání vsadila vše, co měla — dobrou vůli, osobní kontakty, odzbrojené vyjednavače.

Zatímco vyjednavači ještě žili a čekali na výsledek jednání, probíhaly po celé Volyni jiné přípravy.

Agitátoři poslaní z východní Haliče obcházeli 7. července 1943 — ve stejný den, kdy Rumel vyjel na schůzku — ukrajinské vesnice v oblasti plánovaného útoku. Na setkáních vysvětlovali místnímu obyvatelstvu, co se chystá, a vyzývali k účasti. Dva dny před útokem distribuovala UPA letáky vyzývající Poláky a Ukrajince ke společnému boji proti Němcům a Sovětům — dezinformace, která měla uspal podezřívavost. Heslem samotného útoku bylo: Smrt Lechům.

V noci z 10. na 11. července se oddíly UPA přesouvaly do pozic. Vesnice na Volyni nespaly úplně klidně — zvěsti kolují vždy — ale rozsah a koordinaci toho, co přichází, nikdo plně netušil.

Přesně ve tři hodiny v noci z neděle 11. července 1943 zahájily oddíly UPA simultánní útok na 99 polských vesnic a osad, soustředěných především v okresech Vladimirvolynském a Horochivském. Neděle nebyla vybrána náhodou. V neděli ráno chodí lidé do kostela a tím vytváření shromáždění, která lze snadno obklíčit.

Útoky probíhaly metodou prověřenou od Parośly: obklíčení vesnice, útok ze všech stran najednou, vraždění mužů, žen i dětí sekerami, vidlemi, kosami, pilami a noži. Střelné zbraně se používaly méně — ne ze slitování, ale z taktické opatrnosti. Kdykoli byl v dosahu kostel, byl obsazen nebo vypálen. Věřící, kteří přišli na ranní mši, byli zabíjeni uvnitř.

Farář Josef Alexandrovič byl zabit v kostele v Zabłoćcích. Jan Kotwicki v Chrynowě. Ve vesnici Poryck bylo v kostele ubito dvě stě věřících. V Chrynowě padlo sto padesát. Ve vesnici Kisielin se devadesáti věřícím uvnitř kostela podařilo zabarikádovat a ubránit útočníkům — ale jen jim.

V Gurówu a okolních vsích Wygranka a Zdżary: přes čtyři sta mrtvých. V sousedních obcích Orzeszyn, Zagaje, Sądowa: další stovky.

Vraždy probíhaly souběžně na desítkách míst. Koordinace byla vojensky přesná — a nemohla být jiná, protože rozkaz vydal Kljačkivskyj 20. června 1943 a velitelé UPA ho měli šest týdnů na přípravu.

Historici se mírně liší v přesných číslech, nikoli ve výsledku.

Timothy Snyder uvádí, že od večera 11. července do rána 12. července zaútočila UPA na 167 míst. Česká a polská Wikipedie, opírající se o Motykovu monografii, uvádějí 99 lokalit přímo 11. července; v následujících dnech do 16. července přibyly desítky dalších. Tento rozptyl odráží fakt, že část útoků přetekla přes půlnoc — ne rozdílnou interpretaci. Historický konsensus zastoupený Grzegorzem Motykou pracuje s číslem 10 až 11 tisíc mrtvých za jediný den. Grzegorz Motyka napsal, že 11. červenec 1943 byl pro Poláky jedním z nejtragičtějších dnů celé druhé světové války — a v kontextu jednodenních masakrů civilního obyvatelstva v celé válce je toto tvrzení obhajitelné.

Celková bilance července 1943: nejméně 530 polských vsí a osad napadeno, 17 tisíc zabitých za celý měsíc, 50 katolických kostelů zničeno. Oběťmi byli téměř výhradně ženy, děti a staří lidé — muži v produktivním věku byli v době letních prací na polích nebo v lesích.

Německá vojenská a okupační správa o útocích věděla. Nezasáhla.

Dokumenty SS z regionu ukazují, že německé velení útokům UPA aktivně nebránilo — z pragmatických důvodů. UPA odváděla zájem od německých posádek, bojovala proti sovětským partyzánům a odstraňovala polské obyvatelstvo, jehož loajality se Němci obávali. Pro říšský bezpečnostní aparát bylo vyvražďování Poláků Ukrajinci strategicky výhodné.

Výjimkou byly maďarské jednotky, které měly v oblasti posádky. V srpnu 1943 v Mizoczi maďarské vojsko odrazilo pokus UPA o rozsáhlý masakr — boje trvaly celou noc a přinesly Polákům v tom místě záchranu. Nebylo to z příkazu Berlína; bylo to z vlastní vůle maďarských velitelů na místě.

Polská Zemská armáda (AK) na Volyni nedokázala útokům zabránit. Místní struktury AK byly po sovětských represích 1939–1941 velmi oslabené a rozptýlené — koordinovaná obrana v rozsahu simultánního útoku na stovky míst byla nad jejich silové možnosti.

Co je na Krvavé neděli z hlediska historiografie výjimečné, je skutečnost, že OUN začala masakr popírat prakticky okamžitě po jeho spáchání. Organizační aparát vydával prohlášení, že OUN a UPA za útoky nenesou odpovědnost — že šlo o spontánní akci rolníků, o provokaci třetích stran.

Tuto linii dodnes zastávají někteří ukrajinští historici. Volodymyr Vjatrovyč, ředitel Ukrajinského institutu národní paměti v letech 2014–2019, ve své knize tvrdil, že polské zprávy potvrzující koordinaci OUN-UPA nejsou dostatečně podloženy dokumenty OUN — a že UPA k 11. červenci neměla dostatečné síly, aby mohla současně zaútočit na sto míst.

Polská historiografie tuto interpretaci odmítá odkazem na svědeckou výpověď velitele UPA Jurije Štelmašuka-Rudého, vyslechnutého po válce sovětskou NKVD: Kljačkivskyj mu dal rozkaz vyhladit všechny Poláky v daném okrese. „Neměl jsem právo rozkaz neuposlechnout a moje osobní přesvědčení mi nedovolilo ho splnit“ — takto Štelmašuk-Rudyj popisoval svůj vlastní vnitřní konflikt. Rozkaz uposlechl.

Dokumenty OUN jsou pro tuto operaci fragmentární, protože organizace sama záznamy systematicky ničila — ale svědecká výpověď Štelmašuka-Rudého, stejně jako logistika koordinovaného útoku na devadesát devět míst najednou, nevylučuje jinou interpretaci než tu, která předpokládá centrální příkaz.

Koordinovaná fáze útoků skončila 16. července. Pak nastalo krátké zklidnění.

Poláci prchali do měst, k německým posádkám, k maďarským jednotkám, k polským partyzánům. Zakládali obranné osady — o jedné z nich, Przebrazi, pojednává příští díl. Někteří se pokoušeli dostat přes linii fronty. Mnozí to nestihli.

Na konci roku 1943 přišla nová vlna útoků — tzv. krvavé svátky, vánoční masakry v prosinci. Začátkem roku 1944, jak se německá vojska stahovala před postupující Rudou armádou a polské osady zůstávaly bez jakékoli ochrany, přišla třetí vlna.

Do konce roku 1943 bylo možné polské obyvatelstvo na Volyni potkat prakticky jen ve městech a v několika opevněných osadách. Ze vsí zmizelo.

Zygmunt Rumel, básník, který přišel beze zbraní a věřil, že lze jednat, leží někde v lese poblíž Kustycze v neznámém hrobě. Nikdo místo přesně nezná.

Příště: Sebeobrana v Przebrazi — dvacet tisíc uprchlíků, jedna vesnice a ozbrojená obrana, která fungovala.