Článek
Začalo to „hloupým rozkazem“
Říkal si Walter Rosenberg a bylo mu 17, když dostali Židé na Slovensku rozkaz: „Připravte se na deportaci.“ Mladý kluk se na to vykašlal. „Samozřejmě mi nenapadlo poslechnout tak hloupou instrukci,“ vzpomínal později. Sebral si žlutou hvězdu a vydal se utéct do Anglie - chtěl bojovat proti nacistům.
Nešlo to. Chytili ho na maďarské hranici, zmlátili a poslali do pracovního tábora. Nakonec skončil v Majdanku a v červnu 1942 v Auschwitz. Číslo 44070 mu vytetovali na levé předloktí.
Práce v „pekle s názvem Kanada“
Walter dostal „práci“ v nejhorším možném místě - v oddílu zvaném „Kanada“. Název zněl nevinně, realita byla děsivá. Jeho úkolem bylo vynášet mrtvoly z vlaků a třídit majetek zavražděných. Šperky, oblečení, vlasy… všechno se posílalo do Německa.
„Bylo součástí mé povinnosti udělat souhrnnou zprávu z celé registrační kanceláře, která byla denně předávána takzvanému Politickému oddělení koncentračního tábora Auschwitz,“ popsal později svou pozici. Díky tomu věděl přesně, kolik lidí přijíždí a kolik jich umírá.
Walter si zapamatovával čísla, jména, data. A připravoval plán útěku.
„Benzín a tabák proti psům“
Spolu s kamarádem Alfrédem Wetzlerem studoval předchozí neúspěšné pokusy o útěk. Vrba byl jedním z pouhých pěti židovských vězňů, kteří kdy z Auschwitz utekli. Statistiky byly krutě jasné: 80 úspěšných útěků, 400 pokusů skončilo smrtí.
Využili toho, že někteří vězni pracovali přes den mimo hlavní plot tábora, v oblasti, která byla hlídána jen ve dne. 7. dubna 1944 se schovali v hromadě dřeva, kterou obložili tabákem napuštěným benzínem - naučili se, že to odradí stopařské psy.
Tři dny a tři noci se nehýbali. Slyšeli, jak je nacisté hledají. Na třetí den se pátrání zastavilo - SS předpokládala, že už jsou mrtví.
11 nocí útěku „do svobody“
Večer 10. dubna 1944 se vydali na cestu. 11 nocí kráčeli na jih na Slovensko, vzdáleného 80 mil. Kradli jídlo, pili z potoků, spali ve stohách sena. Každý den mohla být jejich smrt.
1. dubna konečně dorazili do Žiliny. Místo vítání je ale židovští představitelé vyptávali, jako by nevěřili jejich příběhu. „Ptali se nás naivní otázky, které nás frustrovali,“ vzpomínal Walter.
Zpráva, která otřásla světem
Oba uprchlíci pak nadiktovali detailní zprávu o tom, co viděli. Vrba-Wetzlerova zpráva obsahovala mapy, vizuální zobrazení plynových komor a popis obětí transportovaných do tábora. Odhadovali, že od června 1942 bylo v Auschwitz-Birkenau zavražděno 1,75 milionu Židů.
Zpráva se přeložila do mnoha jazyků a rozeslala po celém světě. USA zprávu ověřily, čímž se stala prvním takový svědectvím, které dosáhlo oficiální důvěryhodnosti.
200 000 zachráněnych životů
Nejdůležitější bylo načasování. Walter věděl, že nacisté chystají deportaci všech maďarských Židů - téměř milionu lidí. Zpráva, rozšířená Georgem Mantellem ve Švýcarsku, je považována za zásadní při zastavení masových deportací maďarských Židů do Auschwitz v červenci 1944, čímž se zachránilo více než 200 000 životů.
Deportace začaly v květnu, ale díky mezinárodnímu tlaku 6. července maďarský regent Miklós Horthy nařídil, aby deportace skončily.
Nový život s novým jménem
Walter si vzal nové jméno - Rudolf Vrba - a zůstal tak až do smrti. Stal se partyzánem, po válce biochemikem. Vrba přispěl k více než 50 výzkumným pracím z farmakologie a příbuzných oborů.
Svůj příběh popsal v knize „Nemohu odpustit“ a později odhadl, že během svého života věnoval 95 procent času vědě a 5 procent mluvení a psaní o holocaustu.
Epilog
Rudolf Vrba zemřel v roce 2006 ve Vancouveru. Do konce života zdůrazňoval jednu věc: Vrba tvrdil až do konce svého života, že deportovaní mohli odmítnout nastoupit do vlaků, nebo že by alespoň jejich panika narušila transporty, kdyby byla zpráva distribuována dříve a šířeji.
Jeho útěk z Auschwitz nebyl jen hrdinským činem jednoho mladíka. Byl to akt, který zachránil čtvrt milionu životů. A připomínka, že někdy jeden člověk dokáže změnit svět.
