Diplomat, který zachraňoval životy a navždy zmizel. Záchranná mise v Budapešti Raoula Wallenberga

Budapešť, 17. leden 1945. Dvaatřicetiletý švédský diplomat Raoul Wallenberg stojí před budovou švédského vyslanectví a loučí se se svými spolupracovníky. Za zády má půl roku neuvěřitelné práce - zachránil tisíce židovských životů a stal se jedním ze symbolů lidskosti uprostřed holokaustu. Nyní čekají před budovou sovětští důstojníci, kteří ho mají doprovázet k maršálu Malinovskému. „Nejsem si jist, zda odjíždím jako host, nebo vězeň,“ říká Wallenberg svému řidiči. „Ale do osmi dnů se vrátím.“ Nasedá do vozu a odjíždí. Jeho odjezd vstoupí do dějin jako jedno z největších záhadných zmizení dvacátého století.

Stockholm, 4. srpna 1912. V rodině námořního důstojníka Raoula Oscara Wallenberga se rodí syn, který ponese otcovo jméno. Otce ale syn nikdy neuvidí - tři měsíce před porodem otec nečekaně zemře. Malý Raoul vyrůstá v rodinném sídle v Kapptse u Stockholmu v jedné z nejbohatších a nejvlivnějších rodin Švédska. Jeho dědeček Gustav Oscar je velvyslanec v Tokiu a Číně, strýcové zakládají slavnou banku Enskilda. Raoul má k dispozici všechno, co může privilegované dítě chtít, ale matka Maj ho nevychovává jako rozmazleného boháče.

V roce 1935 dokončuje studium architektury na prestižní Michiganské univerzitě a vrací se do Evropy. Architektura ho ale neživí, pracuje pro švédskou stavební firmu v Jižní Africe a později krátce v palestinské bance v Haifě. Tam se poprvé setkává s židovskými uprchlíky z Německa a začíná chápat, jak vážná situace v Evropě je. V této době již v Německu platí Norimberské rasové zákony. Po návratu do Švédska se stává společníkem exportní firmy maďarského Žida Kalomana Lauera, která obchoduje se střední Evropou. Díky častým cestám do Budapešti se naučí perfektně maďarsky a seznámí se s tamními poměry.

Březen 1944, Maďarsko. Adolf Hitler už nemá trpělivost s maďarskou vládou, která odmítá deportovat své Židy. Německá armáda obsazuje zemi a do Budapešti přijíždí Adolf Eichmann s úkolem dokončit „konečné řešení židovské otázky“ v Maďarsku. Během několika týdnů se město, kde žilo na 700 tisíc Židů, mění v peklo. Židovské rodiny jsou vystěhovávány z domovů a cpou je do ghetta, je jim zabaveno veškeré jmění, deportační vlaky míří každý den směrem vyhlazovací tábor Auschwitz.

Americká Rada pro uprchlíky hledá někoho, kdo by dokázal v Budapešti zorganizovat záchrannou akci. Kaloman Lauer doporučuje svého švédského společníka: „Wallenberg je ten pravý muž na tuto práci. Má všechny potřebné vlastnosti.“ V červenci 1944 dostává Raoul Wallenberg úkol, který změní jeho život navždy - má se stát prvním sekretářem švédského vyslanectví v Budapešti s neomezeným rozpočtem a jediným cílem: zachránit co nejvíc židovských životů.

9. července 1944, Budapešť. Wallenberg vystupuje z vlaku na Východním nádraží a vidí město ve válečné horečce. Před švédským vyslanectvím už stojí fronty židovských rodin, které prosí o pomoc. Wallenberg rychle chápe, že běžné diplomatické metody nestačí, a pustí se do nejdůležitější práce svého života. Vymyslí Schutzpass - ochranný pas, který vypadá jako oficiální švédský dokument s žluto-modrými barvami švédské vlajky, fotografií držitele a oficiálními razítky.

Pas je naprostý podvod - Švédsko ho nikdy oficiálně neschválilo a nemá žádnou právní platnost. Wallenberg si ho prostě vymyslí a začne ho rozdávat každému, kdo o něj požádá. Němci i maďarští nacisté jsou z oficiálně vyhlížejícího dokumentu tak zmatení, že ho respektují. Během několika měsíců Wallenberg rozdá přes dvacet tisíc těchto pasů a zachrání tak stejný počet židovských životů.

Pasy však nestačí, a tak Wallenberg přistupuje ke druhé části svého plánu. Za americké peníze najímá po celém městě budovy, vyvěsí na ně švédské vlajky a prohlásí je za „exteritoriální švédské území“. Je to další bláznivý nápad bez jakéhokoli právního základu, ale funguje. Ve studiu architektury kdysi navrhl projekt pro 4500 lidí na šestnácti blocích, v Budapešti dokáže umístit 35 tisíc lidí do budov určených pro méně než pět tisíc.

Podobné akce vedou i další diplomaté - švýcarský konzul Carl Lutz zachrání dokonce více životů než Wallenberg, španělský diplomat Angel Sanz Briz a italský podnikatel Giorgio Perlasca vydávající se za španělského diplomata také zachraňují tisíce lidí. Společně vytváří síť bezpečných domů po celém městě.

Wallenberg pracuje osmnáct hodin denně, spí jen čtyři hodiny a zaměstnává čtyři stovky židovských dobrovolníků, kterým nařídí sundat žluté hvězdy. „Nyní jste pod švédskou diplomatickou ochranou,“ říká jim. Jeho kanceláře se mění ve velkokapacitní továrnu na záchranu lidských životů. Organizuje dodávky jídla, zdravotní péči, školy pro děti. Vytváří celou paralelní společnost uprostřed města ovládnutého nacisty.

Říjen 1944. Situace se dramaticky zhoršuje. K moci se dostávají Šípové kříže, maďarští fašisté, kteří nerespektují žádné diplomatické imunity a začínají Židy vraždit přímo na ulicích. Wallenberg se ale nevzdává. Když slyší, že nacisté střílí ženy a děti na břehu Dunaje, osobně tam jede a konfrontuje stráže. Vytrhává lidi z deportačních vlaků, přestože má zbraně mířené na hlavu. Podplácí, vyhrožuje, jedná s kýmkoli, kdo má vliv.

Prosince 1944 se setká u večeře s Adolfem Eichmannem, architektem konečného řešení. „Válka je téměř u konce,“ říká mu Wallenberg. „Proč nepřestanete?“ Eichmann odpovídá, že bude pokračovat až do konce, aby když půjde na šibenici, věděl, že splnil svůj úkol. A varuje švédského diplomata: „Ani neutrální diplomat není imunní před nehodou.“ Wallenberg se nebojí. Ví, že je nenahraditelný a že bez něj zemře ještě více lidí.

Prosinec 1944. Němci připravují finální řešení - plánují vyvraždit všechny obyvatele budapešťského ghetta, kde žije sedmdesát tisíc lidí. Wallenberg se dozvídá o plánu a vydává se za německým velitelem. Říká mu, že pokud útok na ghetto dovolí, osobně se postará, aby byl po válce pověšen za zločiny proti lidskosti. Německý důstojník, který už vidí konec Hitlerovy říše, ustupuje a útok odvolává. Jedinou větou Wallenberg zachrání sedmdesát tisíc životů.

V lednu 1945 už město obklopuje Rudá armáda a Němci ustupují. Wallenberg se těší, že bude moci s novými vládci jednat o obnově Budapešti. Začíná se učit rusky a připravuje plány na pomoc přeživším. Netuší, že se už blíží k poslednímu dni svého života na svobodě.

17. ledna 1945, Budapešť. Sovětští důstojníci přicházejí do švédského vyslanectví s tím, že Wallenberg má jet za maršálem Malinovským do Debrecína. Wallenberg se těší na schůzku - chce jednat o ochraně civilního obyvatelstva a pokračování humanitární pomoci. Loučí se se svými spolupracovníky, nasedá do vozu a odjíždí. Nikdo z jeho přátel ho už nikdy neuvidí.

Sověti ho nepovezou do Debrecína, ale přímo do Moskvy. Wallenberg se stane vězněm čísla jednoho z nejděsivějších věznic na světě - Lubjanky. Podle sovětské verze zemře 17. července 1947 na infarkt, ale celé desítky let se objevují svědectví bývalých vězňů, kteří ho prý viděli i mnohem později. Jeho skutečný osud zůstává dodnes záhadou.

2016. Po jedensedmdesáti letech od zmizení švédské úřady formálně prohlašují Raoula Wallenberga za mrtvého. Datum smrti stanoví na 31. července 1952. Jeho rodina však stále doufá, že se jednoho dne dozví pravdu o tom, co se s jejich příbuzným skutečně stalo. Rusko odmítá zveřejnit dokumenty týkající se jeho osudu.

Wallenbergova záchranná akce patří mezi nejúspěšnější humanitární operace během druhé světové války. Podle historiků zachránil přímo mezi sedmi až devíti tisíci židovských životů, ačkoli jeho činy byly po válce přehnané pro protisovětskou propagandu. Společně s dalšími diplomaty v Budapešti pomohl zachránit desítky tisíc lidí. Získal čestné občanství Spojených států, Kanady, Izraele a Austrálie. Je oceněn jako Spravedlivý mezi národy. Po celém světě jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí a památníky.

Raoul Wallenberg dokázal něco, co se zdálo nemožné - zastavit nacistický vyhladovací stroj pomocí falešných dokumentů, diplomatické imunity a především neuvěřitelné osobní odvahy. Ukázal, že jeden člověk může zachránit tisíce životů, pokud je ochoten riskovat všechno. Ironií osudu je, že muž, který přežil Hitlera a jeho genocidní mašinérii, nakonec padl za oběť jiné totalitní moci.

Wallenbergův příběh je připomínkou toho, že hrdinství nepotřebuje uniformu ani zbraň. Někdy stačí falešný pas, odvaha říct ne a víra v to, že každý lidský život má hodnotu. Švédský diplomat dokázal, že i uprostřed největší tmy dvacátého století může člověk rozsvítit světlo naděje a zachránit tisíce životů. Jeho odkaz žije dál v každém, kdo se rozhodne postavit proti nespravedlnosti a obětovat své pohodlí pro záchranu druhých.

Zdroje:

Raoul Wallenberg and the Rescue of Jews in Budapest, Holocaust Encyclopedia
Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/raoul-wallenberg-and-the-rescue-of-jews-in-budapest

Budapest and Heroism, Wallenberg Legacy, University of Michigan
Dostupné z: https://wallenberg.umich.edu/raoul-wallenberg/the-story-of-raoul-wallenberg/budapest-and-heroism/

Raoul Wallenberg, the Righteous Among the Nations, Yad Vashem
Dostupné z: https://www.yadvashem.org/righteous/stories/wallenberg.html

Raoul Wallenberg zachránil tisíce Židů. Pak ho odvlekli Sověti, živý se nevrátil, Deník.cz
Dostupné z: https://www.denik.cz/historie/diplomat-raoul-wallenberg-budapest-madarsko-politicka-vrazda-valka.html