Dívka, která hlídala knihy v pekle. Dita Krausová zemřela dnes v noci. Bylo jí 96 let.

Jeruzalém, 18. října 2025, krátce po půlnoci. Devadesáti šesti letá žena přestává dýchat. Je u ní její vnuk. Ticho. Konec jedné z posledních pamětnic holocaustu.

Praha, 20. listopadu 1942. Třináctiletá Edith Polachová, které všichni říkají Dita, stojí ve Veletržním paláci a čeká. Dva dny už čeká. S rodiči a tisícem dalších. Pak nastoupí do vlaku. Cílová stanice: Terezín.

Mezi těmito dvěma okamžiky leží celý život. Odložený život. Jak sama nazvala svou autobiografii.

Edith „Dita“ Polachová se narodila 12. července 1929 v Praze do židovské asimilované rodiny. Otec Hanuš byl právník penzijního úřadu, dědeček Johann senátorem Národního shromáždění. Bydleli v moderním bytě v holešovické ulici U Smaltovny – „elektrickém“ domě, jak se tehdy říkalo domům s elektrickým osvětlením.

Doma se mluvilo česky i německy. Dita vyrůstala jako normální pražské děvče. Škola, kamarádky, rodina. Idyla.

V roce 1940, když jí bylo jedenáct, přišel konec. Rasové zákony. Vyloučena z páté třídy. Místo školy kroužky organizované židovskou obcí. Sportoviště Hagibor. Žlutá hvězda na kabátě.

„Jela jsem s kamarádkou v posledním voze tramvaje určeném pro Židy,“ vzpomínala později. „Jeden pán po spatření hvězdy řekl: ‚Tady s námi jedou dvě princezny se zlatou hvězdou.‘“

Dvacátého listopadu 1942 přišlo předvolání. Celá rodina. Transport. Terezín.

V Terezíně strávila Dita přes rok. Bydlela v dívčím domově, pracovala v zemědělství. Účastnila se zkoušek slavné dětské opery Brundibár. Kreslila pod vedením malířky Friedel Dicker-Brandeisové.

„V Terezíně jsme ještě byli lidi,“ řekla později.

Osmnáctého prosince 1943 přišel druhý transport. Osvětim-Birkenau. Teď už čtrnáctiletá Dita nastoupila s rodiči do vlaku.

„Ve chvíli, kdy jsme do toho vlaku nastoupili, jsme jimi být přestali. Začal holocaust.“

Vlakem jeli dvě noci a jeden den. Vestoje, napěchovaní jako dobytek. Jeden kýbl na konání potřeby pro všechny. Mnoho lidí tu cestu nepřežilo.

„Když jsme vystoupili v Osvětimi-Birkenau, byla noc. Na rampě stáli esesáci a holohlaví vězni v pruhovaných mundúrech s klacky v rukách. Do toho štěkali vlčáci. Rozdělovali nás - zvlášť ženy, zvlášť muži.“

Ale Dita měla štěstí. Deportovali ji do takzvaného rodinného tábora – zvláštního místa v pekle Osvětimi. Židé z Terezína tu žili v relativně „snesitelnějších“ podmínkách. Neholili jim hlavy. Mohli nosit civilní šaty. Neprošli okamžitou selekcí na rampě.

„Potkávali jsme známé, ale nikdo se neusmíval,“ vzpomíná Dita. „Mluvili divně, pořád říkali něco o komínu, plynových komorách, ale my nechápali, o co jde. To se nedalo chápat. Já si myslela, že se všichni zbláznili.“

Až pak pochopila. Komín, ze kterého v noci šlehaly plameny. Šedý popel poletující vzduchem. Ten zápach. „Důkazy, které člověka přinutily uvěřit tomu, co dodnes není s to pochopit.“

Do rodinného tábora patřil také dětský blok. Vybojoval ho Fredy Hirsch – charizmatický pedagog, sportovec, bývalý vedoucí židovského skautingu v Praze. Díky němu měly děti alespoň částečně místo chráněné před okolními hrůzami.

„Byl to jediný vytápěný blok,“ vzpomíná Dita. „Mohla jsem se zády opírat o teplý komín, knížky narovnané před sebou.“

Fredy potřeboval několik děvčat na práci v dětském bloku. Jedna zametala, druhá pomáhala při rozdělování jídla. Ditě přidělil knihy.

„Bylo jich asi dvanáct. Půjčovala jsem je vedoucím skupin, kteří tam děti tajně učili. Odpoledne jsem je sebrala a ukryla u Fredyho.“

Jak se knihy dostaly do Osvětimi? „Našly se na rampě při sortýrování zavazadel. A vědělo se, že v rodinném táboře je dětský blok, tak je tam pak někdo zanesl.“

Dita si vybavovala jen jeden konkrétní název – Stručné dějiny světa od H. G. Wellse. „Nehodily se přímo na čtení. Ale učitelé z nich děti učili číst abecedu.“

Výpůjčky si nemohla nikam psát. Musela si pamatovat, kdo má kterou knihu.

Nebyla to dramatická role hrdinky, která riskuje život pro záchranu vzácných knih – jak to později zobrazil španělský spisovatel Antonio Iturbe v románu Osvětimská knihovnice. „Knihy nebylo nutné skrývat tak dramaticky,“ upřesnila později. „Esesáci to věděli. Nebylo s tím moc práce, knížky stály přede mnou a všichni si je ke mně chodili půjčovat.“

Přesto to byl úkol. Úkol, který dával smysl. Uprostřed pekla se děti učily abecedu. A to bylo víc než nic.

Začátkem února 1944 zemřel Ditin otec Hanuš Polach. Hladem a vyčerpáním. Bylo mu necelých padesát let.

Osmého března přišel rozkaz. Celý zářijový transport terezínského rodinného tábora – všichni – měli být nahnáni v noci do nákladních aut. Čekala je plynová komora.

Mezi nimi byl Fredy Hirsch. Okolnosti jeho smrti zůstávají nejasné. Někteří tvrdí, že spáchal sebevraždu, když zjistil, co se stane. Dita věřila, že byl uspán barbituráty a ve spánku odnesen do plynu.

Prosincový transport – do kterého patřila Dita s matkou – měl být zlikvidován v červnu. Ale přišel příkaz. Německo potřebovalo pracovní sílu. Práceschopní vězni do Německa.

Selekci prováděl Josef Mengele.

„Šly jsme s maminkou také, přestože mně bylo jen patnáct a mamince už dvaačtyřicet. Musely jsme se svléknout do pasu, říct své číslo, věk a povolání.“

„Já se prohlásila za malířku.“

„‚Malířka portrétů, nebo pokojů?' zeptal se.“

„‚Portrétů.'“

„‚Uměla bys namalovat můj portrét?'“

„Se sevřeným hrdlem jsem vyhrkla: ‚Jawohl!'“

„Pobaveně ukázal na tu správnou stranu.“

Tak se Dita dostala z Osvětimi.

S matkou byly převezeny do Hamburku na nucené práce – odklízení trosek po spojeneckých náletech. Pak Bergen-Belsen.

Matka umírala. Byla vyčerpaná, nemocná. Když přišlo osvobození, bylo už pozdě. Koncem června 1945, pár týdnů po konci války, zemřela.

Dita se vrátila do Prahy. Bylo jí necelých šestnáct let. Z rodiny zůstala naživu jen babička a manželka otcova bratrance – árijka.

V Praze potkala Otu B. Krause. Poznali se už v Terezíně, viděli se i v Osvětimi. Ota byl o osm let starší, spisovatel, učitel angličtiny, grafolog.

Společné zážitky je sblížily. V roce 1947 se vzali.

Otovi nakrátko vrátili rodinnou továrnu na dámské prádlo. Po Vítězném únoru 1948 ji komunisté znárodnili.

„Tehdy jsme se s půlročním synem rozhodli pro vystěhování do Izraele.“

V květnu 1949 dorazili do Haify. Začínali ve sběrných stanových táborech. Pak sedm let v kibucu Giv'at Chajim. Dita pracovala v kuchyni a v opravně obuvi. Nakonec se usadili v Netanji.

Dita učila angličtinu a pedagogiku. Ota psal knihy. Vychovali tři děti. Prostřední dcera zemřela ve dvaceti letech na nevyléčitelnou nemoc.

„Člověk by si myslel, že po koncentráku ho už čeká jen štěstí,“ říkala později. „Vůbec ne. Život není reklama.“

V roce 2000 Ota zemřel. Dita zůstala sama. A začala psát.

V roce 2018 vyšla česky její autobiografie „Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice“. Napsala ji v angličtině, přeložila ji Dagmar Lieblová.

„Odložený život“ – název vystihuje vše. Život, který měl být dětstvím, mládím, studiem, kariérou. Ale byl odložen. Nejdřív Terezínem. Pak Osvětimí. Pak Hamburgem. Pak Bergen-Belsenem.

A když konečně přišla svoboda, život pokračoval – ale jinak. V cizí zemi. V cizím jazyce. S bolestí, která nikdy nezmizí.

„Pokaždé, když o tom mluvím, jsem tam,“ říkala v osmdesáti pěti letech. „Slyším to, cítím to. Jsem zpocená a roztřesená. Ale mám pocit, že to mám dělat, že je to důležité.“

Ještě před její vlastní autobiografií ji proslavil román Antonia Gonzáleze Iturbeho „Osvětimská knihovnice“ (2012 španělsky, 2013 česky). Iturbe četl esej o osvětimské knihovně v knize „Knihovna noci“ Alberta Manguela. Začal pátrat. Našel vzpomínky Oty B. Krause. A pak samotnou Ditu.

Napsal román, který se stal bestsellerem ve Španělsku i jinde. Román, kde je Dita hlavní hrdinkou – pod jménem Dita Adlerová. Román, kde knihy zachraňují životy a kde knihovnice riskuje smrt.

„Třeba moji rodiče jsou popsáni jako úplně jiní lidé, než byli ve skutečnosti,“ komentovala Dita. „Celý ho ale asi číst nebudu. Kniha příliš oživuje mé vzpomínky.“

Přesto byla ráda. Díky románu se o ní dozvěděl svět. A díky tomu mohla mluvit. Mohla svědčit.

Po čtyřiceti letech se v roce 1989 Dita vrátila poprvé do Prahy.

„Možnost svobodně jezdit do Prahy je velké štěstí,“ řekla. „Přes čtyřicet let jsem sem nesměla a má minulost byla jakoby vymazaná. Nyní jsou Čechy opět jedním z mých dvou nedokonalých domovů.“

Vracela se pravidelně. Mluvila na školách. Setkávala se se studenty. Stála před pamětní deskou v Holešovicích na místě, odkud bylo odvlečeno téměř 50 000 pražských Židů.

„Byla to naprosto vitální a příjemná osoba,“ vzpomíná jeden z těch, kdo ji potkali. „I ve svém pokročilém věku jezdila po školách a vyprávěla svůj příběh.“

Studenti se jí často ptali: „Co byste si přála, abychom se od vás naučili? Jaké je vaše poselství?“

Odpověď byla vždy stejná: „Až budete mít děti, vychovávejte je proti nenávisti.“

Předloni v Senátu při příležitosti Dne památky obětí holocaustu řekla: „Ale proč jsou Židé tak nenáviděni? Nevidím zásadní rozdíl mezi námi a jinými národy. Židé jsou bohatí i chudí. Slušní i protivní. Nadaní i hloupí, a to vím, protože jsem byla učitelka.“

V prosinci 2024, několik měsíců před svou smrtí, řekla v rozhovoru: „Vnímám to tak, že svět nás Židy nechce. Svět chce, abychom zmizeli z povrchu zemského. A to se opakuje po staletí a tisíciletí. A zřejmě to nezmizí.“

Nebyla to slova hořkosti. Byla to slova smutné moudrosti člověka, který viděl příliš mnoho.

Těm, kdo ji znali, byla prostě „paní Dita“. Ne hrdinkou. Ne symbolem. Jen ženou, která přežila peklo a snažila se žít důstojný život.

„Paní Dita Krausová je moje hrdinka, i když to sama odmítá,“ napsala jedna z čtenářek její knihy. „Je to jeden z nejsilnějších, nejpokornějších, nejhodnějších a nejkrásnějších lidí, které jsem kdy poznala.“

Na svých devadesát let rozhodně nevypadala. Čile se pohybovala, paměť jí bezchybně sloužila. „Moc ráda jezdím po Praze tramvají,“ říkala. „Srovnávám si v hlavě, jak to kde vypadalo v době mého dětství a teď.“

V lednu 2025, v devadesáti šesti letech, se ještě zúčastnila vzpomínkového setkání v Praze ke Dni památky obětí holocaustu.

Osmnáctého října 2025, krátce po půlnoci, zemřela v Jeruzalémě. Byl u ní vnuk.

Zanechala po sobě syna, vnuky, pravnuky. A miliony lidí, kteří četli její příběh nebo slyšeli její svědectví.

Zdroje: