Dostali lístek s jedním slovem: Gaya. Nevěděli, že je to německý název Kyjova

Bylo to organizované jako vojenská operace. Mezi druhou a pátou hodinou ranní 17. září 1942 vtrhlo gestapo s protektorátními četníky do domovů po celých Čechách a Moravě. Vyděšeným lidem, kteří sotva stihli pochopit, co se děje, sdělili jediné: říšská správa rozhodla o jejich deportaci.

Přinesli přitom přesný seznam věcí, které si zatčení musí vzít: 1 plášť, 2 soupravy prádla, 3 páry ponožek nebo punčoch, 4 kapesníky, 1 noční košili nebo pyžamo, pár domácích střevíců, 1 přikrývku, 1 svetr, jídelní misku, plecháček, lžíci. K tomu peníze, šatenku a potravinové lístky. Nic víc. Nic míň.

Tento seznam je dodnes jedním z nejsilnějších dokumentů o povaze Akce E. Říká všechno: bylo to naplánováno předem, do posledního kapesníku, do poslední lžíce. Nikoho to nezaskočilo — kromě těch, kteří to zažívali.

Zatýkáni nebyli odbojáři. Zatýkány byly jejich manželky, rodiče, sourozenci a dospělé děti — lidé, kteří zpravidla o činnosti svých blízkých nevěděli vůbec nic. Nacistická logika byla chladně pragmatická: parašutista vysazený z Anglie je nedosažitelný. Ale jeho matka zůstala doma.

Zatčení měli otázky. Nikdo nereagoval. Nejvíce je trýznila nejistota — kam jedou, co bude dál. Pak někdo podstrčil lístek s jedním slovem: Gaya. Nikdo z nich nevěděl, že je to německý název moravského města Kyjov. A nikdo netušil, co na Kyjovsku čeká.

Již večer 17. září přijel do Svatobořic první transport.

Místo pro tábor nebylo vybráno náhodně. Areál na okraji vesnice Svatobořice u Kyjova měl za sebou dlouhou historii podobného využití — jako by byl k tomuto účelu navržen.

Během první světové války tu Habsburská monarchie vybudovala tábor pro uprchlíky z Haliče a Bukoviny prchající před ruskou frontou. V letech 1914 až 1920 jím prošlo více než sedm tisíc lidí — Ukrajinci, Rusíni, Poláci, Židé. Po válce se v areálu střídala vystěhovalecká střediska, starobinec, chorobinec a četnická stanice. Těsně před druhou světovou válkou tu byli internováni němečtí sociální demokraté prchající před Hitlerem — a v jiném křídle zároveň zajištění henleinovci. Ploty a baráky stály, infrastruktura existovala. Stačilo ji znovu využít.

Rozkaz ke zřízení internačního tábora vydal Hlavní říšský bezpečnostní úřad v Berlíně — nařízení neslo název o zacházení s příbuznými osob zdržujících se v zahraničí. Karl Hermann Frank, státní tajemník protektorátní vlády, rozkaz realizoval. Himmler a Hitler akci schválili.

Formálně tábor podléhal protektorátnímu ministerstvu vnitra. Razítka ale říkala pravdu: vedle protektorátního lva na nich seděl říšský orel s hákovým křížem. O internaci a propuštění rozhodovaly výhradně vedoucí úřadovny gestapa v Praze a v Brně.

Úřední název byl Aktion Emigranten — Akce E. Logika akce vycházela z jednoho pozorování, které gestapo udělalo po atentátu na Heydricha v květnu 1942: atentátníci přiletěli z Anglie. Byli vysazeni Čechoslováky, kteří bojovali v zahraničních armádách. Na muže v zahraničí říšský aparát nedosáhne. Ale jejich rodiny zůstaly doma.

Šlo o rukojmí v moderním oděvu — bez přímého přiznání, bez soudu, bez obvinění. Internovaní nebyli formálně obviněni z žádného trestného činu. Byli drženi prostě proto, kdo byl jejich manžel, syn nebo bratr.

Výběr zatčených byl přesný: manželky emigrantů, jejich děti starší sedmnácti let, rodiče mladší sedmdesáti let a sestry hledaných osob. Osoby starší sedmdesáti let se zpravidla nezatýkaly — ne ze soucitu, ale z praktického uvážení, že starý člověk není dostatečnou pákou.

Zatýkání probíhalo souběžně v Čechách i na Moravě od 17. září do konce roku 1942. Do začátku října 1942 bylo zadrženo 2 644 osob. Celkový počet internovaných do konce války se pohybuje mezi 2 700 a 3 500 — prameny se mírně liší; nejpřesnější rekonstrukce uvádí 2 546 osob z Čech a Moravy plus 52 dětí a 92 Židů ze Slovenska, celkem přibližně 2 900 lidí. Průměrně bylo v táboře najednou asi 1 200 osob — skupiny se relativně často střídaly.

Akce E nebyla aplikována zcela rovnoměrně. Nejpozoruhodnější výjimkou — spíše zpřísněním — byl případ rodin exilových vládních činitelů.

Pět osob, příbuzných prezidenta Edvarda Beneše a ministra londýnské exilové vlády Františka Němce, bylo v prosinci 1942 deportováno nikoli do Svatobořic, ale přímo do policejní věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně — a odtud do německých koncentračních táborů. Šlo o záměrné zpřísnění: příbuzní nejvýznamnějších exilových politiků si zasloužili přísnější zacházení než příbuzní řadových vojáků.

Když pak ministr londýnské vlády Jaroslav Stránský o situaci internovaných promluvil v českém vysílání BBC, Frank nechal zatknout a dopravit do koncentračního tábora i dva Stránského příbuzné. Zpráva pro zahraniční vysílání i pro emigranty samotné byla jasná: každé veřejné slovo o Svatobořicích přijde rodiny draho.

Josef Jaroslav Filipi byl ve Svatobořicích uvězněn proto, že jeho syn Bohdan odešel do čs. zahraničních vojsk. Filipi sám nebyl voják ani odbojář — byl to sedmašedesátiletý pedagog, textilní výtvarník, grafik, kreslíř a spisovatel, narozený v roce 1875.

Ve Svatobořicích strávil roky 1942 až 1945 spolu s celou svou rodinou. A po celou tu dobu kreslil. Vzniklo 78 originálních kreseb zachycujících každodenní život tábora — baráky, apely, lidi za plotem, tváře spoluvězňů. V roce 1986 zakoupilo Moravské zemské muzeum celý soubor těchto kreseb. Jsou dnes jedním z nejcennějších historických pramenů o životě ve Svatobořicích.

Filipi si vedl i kroniku. Ta byla zveřejněna teprve v roce 2000 — více než půl století po válce. Psána tajně, v podmínkách, kde každý sešit mohl být záminkou k výslechu, zachycuje každodennost místa, které nacistická správa označovala jako internační středisko a které bylo ve skutečnosti vězením bez rozsudku.

Fyzická podoba tábora musela být připravena předem. Deskový plot do výšky čtyř metrů, na něm tři vrstvy ostnatého drátu. Strážní věže, světlomety. Vně plotu ještě pletivo. Most přes okresní silnici — vězni mu brzy začali říkat most vzdechů — spojoval horní a dolní část areálu.

Strážní službu vykonávali protektorátní četníci podléhající Zemskému četnickému velitelství v Brně. Zhruba stovka mužů. Formálně protektorátní zaměstnanci — ale pod přímým dohledem gestapa.

Velitelem se stal nadporučík Franz Kaiser, rodilý Čech, který se přidal k Němcům. Vězni mu říkali Punťa. O tom, co se pod jeho velením v táboře dělo, bude řeč příště.

Gestapo nepotřebovalo, aby rukojmí za plotem aktivně spolupracovali s říšskými zájmy. Stačilo, aby jejich existence byla manželům, synům a bratrům v zahraničí známá. Aby každý letec RAF věděl, že matka je ve Svatobořicích. Aby každý parašutista vysazený do protektorátu věděl, že sestra čeká za drátem u Kyjova.

Zda tato strategie fungovala, je otázkou, na níž historici odpovídají opatrně. Přímé doklady o tom, že by odbojáři v zahraničí cokoliv kvůli rodinám ve Svatobořicích změnili, jsou vzácné. Ale záměr byl jiný než přímý nátlak: šlo o trvalé psychologické zatížení. O vědomí viny, které nešlo setřást. O dilema, které nemá správné řešení.

Manžel v Londýně. Manželka ve Svatobořicích. Dopis nepřijde. Zpráva nepřijde. Jen tichá jistota, že Gaya existuje — a že za tím slovem je člověk, kterého milujete.

Příště: Jak tábor fungoval — velitel Kaiser zvaný Punťa, gestapák Thuns, most vzdechů a tajná pomoc místních obyvatel.