Článek
Ilse Davidsohn se narodila 11. března 1906 v hornoslezském Gleiwitz – dnešní polské Gliwice. Byl to průmyslový, z velké části německý a zčásti židovský kraj na hranici Polska. Její otec Magnus Davidsohn byl šéfkantor berlínské synagogy na Fasanenstrasse – jedné z největších a nejprestižnějších synagog v Německu, slavnostně otevřené v roce 1912. Byl to vzdělaný operní pěvec, který zpíval pod vedením Gustava Mahlera ve Vídni, bratr wagnerovského tenora Maxe Dawisona a synovec herce Bogumila Dawisona. Umění bylo v rodině živou tradicí, nikoli přívěskem.
Davidsohnovi měli přátele i mimo židovskou komunitu. Blízcí přátelé rodiny byli rodiče Ernsta vom Ratha – nacistického diplomata zavražděného v Paříži v listopadu 1938, jehož smrt se stala záminkou pro Křišťálovou noc. Ihned po vraždě šli Davidsohnovi k rodičům vom Ratha, aby jim vyjádřili soustrast. Ujistili je, že Židy za synovu smrt neviní.
Do takového světa – vzdělaného, kosmopolitního, přátelského přes hranice – Ilse Davidsohn vyrůstala.
Scéna Maxe Reinhardta
Rodina se záhy přestěhovala do Berlína. Ilse odmaturovala v patnácti letech, pak studovala divadelní vědu na berlínské univerzitě a souběžně absolvovala herecký a režijní výcvik na Deutsches Theater Maxe Reinhardta – jedné z nejslavnějších a nejinspirativnějších divadelních škol výmarského Německa.
Reinhardt byl ikonou berlínského divadla: režisér s mimořádným smyslem pro vizuální efekt, průkopník moderní inscenační praxe, který formoval celou generaci herců. Učit se u něho znamenalo vstoupit do světa, kde bylo divadlo životním stylem. Aby se uživila během studií, pracovala Ilse přivýdělkem jako účetní a kancelářská vedoucí.
Na jevišti vystupovala pod jménem Ilse Davis. Měla slibně rozjetou kariéru. Pak přišel Hitler.
Zákaz a nápad
Po roce 1933 vytlačovaly nacistické rasové zákony Židy systematicky z kulturního a veřejného života. Herci, hudebníci, spisovatelé, novináři – pokud byli Židé, nesměli pracovat ve svém oboru. Ilse Davidsohn přišla o jeviště.
Zbyla jí jediná věc, kterou ji divadlo naučilo: schopnost hrát přesvědčivě roli, která není její vlastní.
V roce 1936 se setkala s viceprezidentem berlínské Židovské obce a nabídla své služby při záchranné práci. Získala krycí úřad – pasové oddělení, odkud bylo možné koordinovat emigraci Židů z Německa do doby, dokud to ještě bylo legální. Pracovala na „beznadějných případech“ – lidech uvízlých bez dokladů, bez možnosti odjet, bez jakékoli ochrany.
A pak přišla zpráva o manželu její sestřenice. Byl zatčen a skončil v Sachsenhausenu.
Sachsenhausen, 1936
Sachsenhausen byl koncentrační tábor severně od Berlína, zřízený v roce 1936 jako vzorový tábor pro celý říšský systém. Byl postaven vězni, kteří ho pak obývali. Přísná organizace, přísná disciplína, pravidelné výslechy a týrání.
Z divadelních dob znala Ilse muže, který pracoval pro gestapo. Jmenoval se Fritz – příjmení ve svých memoárech nezveřejnila. Byl to bývalý kolega ze scény, nyní v nacistické uniformě. Kontaktovala ho. Fritz souhlasil s pomocí.
Opatřil falešné propouštěcí dokumenty. Ilse použila alias „Feldern“ a oblékla se jako nacistická sociální pracovnice. Spolehlivý křesťanský řidič ji odvezl ke táboru. U brány vystoupila sama – aby nevzbudila podezření – předložila dokumenty a vyžádala si propuštění svého příbuzného.
Fungovalo to.
Vyvedla ho ven. Sestřenčin manžel byl na svobodě.
Byl to první vstup. Přišlo jich ještě jedenašedesát.
Metoda
Systém byl technicky jednoduchý. Falešné dokumenty, věrohodná role, klidné nervy. Ale každý vstup byl improvizací bez záchranné sítě. Ilse musela znát jméno vězně, mít věrohodný důvod k propuštění, udržet roli před táborovými úředníky a strážemi – a pak projít ven s člověkem po svém boku, aniž by cokoli prozradila výrazem tváře nebo gestem.
Právě toto ji Reinhardt učil. Být plně přítomna v roli. Nevycházet z ní.
Gestapo – zrůdná instituce, jejíž principy Ilse nenáviděla – bylo paradoxně i nástrojem záchrany. Fritz nebyl jediný: skupina lidí, s nimiž spolupracovala, zahrnovala hrstku dalších Němců ochotných přivřít oči nebo aktivně pomáhat, aniž to bylo pro ně výhodné. Ilse v memoárech trvala na jejich anonymitě – věděla, že je to chránilo i po válce.
Mezi lety 1936 a 1938 vstoupila do táborů 62krát. Osvobodila 412 vězňů. Vedle toho pomohla nespočtu dalším emigrovat legálně, dokud to ještě bylo možné.
Kristallnacht a odchod
9. listopadu 1938 vypálily nacistické skupiny synagogy po celém Německu a Rakousku. Synagoga na Fasanenstrasse, kde Ilsin otec dvacet šest let zpíval, shořela do základů.
Po Kristallnacht se prostor pro záchrannou práci radikálně zúžil. Deportace se stávaly masovějšími, kontroly přísnějšími, falešné dokumenty méně účinnými. Ilse zůstala v Berlíně ještě několik měsíců se svým synem Manfredem – narozeným v roce 1932 z prvního manželství s Alexandrem Intratorem. Manžel odešel do Londýna o rok dříve.
Otec Magnus Davidsohn odešel z Německa v roce 1939 a po emigraci pomohl spoluzaložit Belsize Square Synagogue v Londýně, kde sloužil jako kantor. Zemřel v Düsseldorfu v roce 1958.
V červenci 1939 – dva měsíce před vypuknutím války – emigrovala Ilse s Manfredem do New Yorku.
Amerika a operace bez narkózy
V New Yorku začala nový život. Produkovala divadelní hry. V roce 1946 se provdala za Miltona Stanleyho a přijala jeho příjmení. V roce 1945 získala americké občanství.
Kirkus Reviews ve své recenzi knihy zmínil – lakonicky – „závažnou mozkovou operaci bez narkózy“. Ilse o ní psala v memoárech jako o jednom z okamžiků, kdy se naučila, co je vlastně bolest a co vytrvalost. V kontextu toho, co prožila před tím, to zní jako typická Ilse Davidsohn: srovnat si věci v perspektivě.
V roce 1955 se ocitla v pořadu Ralpha Edwardse This Is Your Life – americkém show, kde hosty překvapují a rekapitulují jejich osudy. Epizoda s Ilse Stanley přinesla její příběh do amerických obývacích pokojů.
O dva roky později, v roce 1957, vydalo nakladatelství Beacon Press její memoáry The Unforgotten. Ve Velké Británii vyšla dříve, v roce 1954, pod názvem I Will Lift up Mine Eyes u nakladatelství Victor Gollancz.
Ilse Stanley zemřela 21. července 1970 v Bostonu. Bylo jí čtyřiašedesát let.
Herečka jako zbraň
Ilse Stanley nebývá jmenována v řadě s Wallenbergem nebo Schindlerem. Přitom co do osobního rizika jim nezůstávala nic dlužna – Wallenberg distribuoval ochranné pasy z úřadu, Schindler udržoval Židy na svých pracovních místech. Ilse Davidsohn vcházela do táborů osobně, sama, s falešnými papíry a v cizí roli.
Bylo to přesně to, co ji divadlo naučilo: věřit roli natolik, aby jí věřili ostatní. První vstup do Sachsenhausenu byl zkouška. Pak přišlo jedenašedesát dalších představení – bez publika, bez opon, bez možnosti zastavit hru.
Zdroje:
Ilse Stanley – Wikipedia (anglická verze)
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Ilse_Stanley
Ilse Stanley – Grokipedia
Dostupné z: https://grokipedia.com/page/Ilse_Stanley
Ilse Stanley – Infinite Women
Dostupné z: https://www.infinite-women.com/women/ilse-stanley/
The Unforgotten – Kirkus Reviews
Dostupné z: https://www.kirkusreviews.com/book-reviews/a/ilse-stanley/the-unforgotten-2/
Magnus Davidsohn – Wikipedia (anglická verze)
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Magnus_Davidsohn
Ilse Stanley: The Unforgotten (Beacon Press, 1957) Ilse Stanley: I Will Lift up Mine Eyes (Victor Gollancz, 1954)
