Článek
Únor 1948. Čtrnáct ministrů demokratických stran podává demisi na protest proti komunistickému ovládání policie. Počítají s tím, že se Jan Masaryk připojí. Jako jediný bezpartijní ministr zahraničí – muž, jehož jméno znamená v Čechách totéž co naděje a svoboda – má morální autoritu, jakou nikdo jiný nemá. Bez jeho demise Gottwald ustoupí. To je plán.
Masaryk demisi nepodá.
„Jdu vždy s lidem,“ řekne novinářům. Zasedne do komunistické vlády.
O čtrnáct dní později, 10. března 1948 brzy ráno, ho najdou mrtvého na nádvoří Černínského paláce pod oknem koupelny jeho bytu. Na sobě má pyžamo naruby. Leží dva a půl metru od zdi. Paty má rozdrcené.
Syn, který nepřišel k maturitě
Jan Garrigue Masaryk se narodil 14. září 1886 na Královských Vinohradech jako třetí dítě Tomáše a Charlotty. Měl nad sebou jméno, které v té době bylo ještě jen profesorské, ale které – jak Jan dobře tušil – jednou bude znamenat mnohem víc. Tušil to, a trápilo ho to.
Na gymnáziu propadal. Ani přechod na Akademické gymnázium výsledky nezlepšil. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odjel – bez otcova souhlasu, bez plánů, takřka bez peněz – do USA. Bylo mu dvacet let.
V New Yorku začínal jako poslíček. Pracoval v podřadné funkci, kterou tehdy dávali dvanáctiletým chlapcům. Po roce přešel do slévárny Charlese R. Cranea v Bridgeportu ve státě Connecticut, přítele T. G. Masaryka, ale bez jakýchkoli výsad – byl nádeníkem, formířem, prosévačem písku. Za šest let vystřídal desítky dělnických profesí a ve volném čase se dokonale naučil americkou angličtinu. Na toto období vzpomínal jako na jedno z nejšťastnějších ve svém životě. Říkal, že za svůj pozdější úspěch v diplomacii vděčí právě slévárně: naučila ho číst lidi, nikoli knihy.
Na podzim 1912 se ale projevily problémy, které ho budou pronásledovat celý život. Byl hospitalizován v sanatoriu ve Vinelandu v New Jersey, kde mu lékaři diagnostikovali hebefrenii – lehčí formu schizofrenie. Pravděpodobně ji zdědil po matce, která sama trpěla těžkými depresemi. Po propuštění se mu nedařilo najít stálé zaměstnání a na Nový rok 1914 se vrátil domů – bez práce, bez úspěchů, finančně závislý na rodičích. Nebyl to vítězný návrat.
Přišla válka. Masaryk narukoval do rakousko-uherské armády, přežil. Republika vznikla. Otec se stal prezidentem.
Diplomat s humorem místo zbraní
V březnu 1919 vstoupil Jan do diplomatických služeb. Byl šarmantní, vtipný, plynně hovořil anglicky, německy, francouzsky. Postupoval: tajemník ministerstva, chargé d'affaires ve Washingtonu, legační rada v Londýně. V roce 1925 se stal čs. vyslancem ve Spojeném království.
Neměl snadný úkol. Britové tehdy považovali Československo za umělý a nestabilní stát, slepence národů stmelený Versaillesem, který nejspíš brzy zanikne. Masaryk je přesvědčoval způsobem, jaký v diplomatickém světě nebývá obvyklý – svou osobností. Byl zábavný společník, dobrý klavírista, který v londýnském salónu dovedl doprovodit operní pěvkyni Jarmilu Novotnou i rozesmát celý stůl jedinou větou. Lidé ho milovali. Britský tisk ho adoroval. Někteří Britové říkali, že je vlastně jeden z nich.
V roce 1925 se oženil s Frances Craneovou, dcerou svého mecenáše Charlese Cranea. Manželství bylo bezdětné a trvalo pět let – v roce 1931 se rozvedli. Masaryk pak žil dál jako nesezdaný muž s řadou vztahů, který unikal odpovědnosti i láskyplným poutům a nacházel útěchu v práci, hudbě a přátelích.
Ve třicátých letech si vypěstoval závislost na kokainu, se kterou bojoval po zbytek života. Byl to muž plný protikladů: veřejně neochvějný a soukromě křehký, navenek nezbedný bohém a uvnitř úzkostlivý syn, který se celý život snažil dostát jménu, jež nenesl ze své vůle.
Zrada v Mnichově
25. září 1938 – tři dny před podpisem Mnichovské dohody – předal Masaryk britskému premiéru Chamberlainovi oficiální nótu jménem čs. vlády. Byl to poslední pokus přesvědčit Británii, aby nepodpořila Hitlerovy požadavky na Sudety. Chamberlain mu odvětil chladně, že dění v zemičce velikosti Skotska se britského impéria netýká.
Masaryk odešel ze schůzky zlomený. Trauma z toho, jak ho spojenci zradili, nikdy zcela nepřekonal.
14. října 1938 rezignoval na funkci vyslance – jako gesto protestu, protože Británie přiměla Francii, aby porušila své smluvní závazky vůči Československu. Odplul do USA, kde přednášel o situaci v Evropě a v depresích se potýkal s pocitem, že nezachránil zemi, kterou otec vybudoval. Na jaře 1939, poté co nacisté obsadili zbytek Čech, se vrátil do Londýna. „Připravíme pánům, kteří nás pohltili, zatracené bolení břicha,“ vzkázal veřejnosti.
Přišel zpět s jasnou hlavou a záměrem.
Volá Londýn
8. září 1939, týden po vypuknutí války, zasedl Masaryk k mikrofonu BBC a zahájil pravidelné české vysílání pod názvem Volá Londýn. Každou středu do večera mluvil přímo k lidem v Protektorátu.
V říši platil zákaz poslouchat BBC. Trestal se smrtí. Lidé poslouchali stejně.
Masarykovy projevy nebyly diplomatické ani řečnické. Byly lidové, vtipné, plné smutku a naděje zároveň. Citoval Havlíčka a Němcovou. Přiznával, že mu je těžko. Mluvil jako člověk, ne jako politik. V zemi, kde každé české slovo v rádiu bylo buď nacistická propaganda, nebo mlčení, to bylo jako otevřít okno.
S projevy mu pomáhal básník Viktor Fischl, pozdější izraelský velvyslanec, ale to podstatné bylo Masarykovo – schopnost vycítit, jak promluvit, aby byl pochopen. Navštěvoval československé letce v RAF. Doprovázel Jarmilu Novotnou při nahrávání českých lidových písní vydaných na gramodeskách na počest obětí Lidic. Podepsal za Československo v San Francisku Chartu OSN. Byl přítomen zrodu nového světového řádu a věřil, že v něm bude pro jeho zemi místo.
Když v září 1941 přijel do Prahy Reinhard Heydrich, Masaryk do vysílání řekl pouze: „Je mi těžko přát vám dobrou noc.“ Lidé pochopili. Byl to jeden z nejsilnějších momentů celého válečného vysílání – pravda řečená bez jediného přímého slova.
Marcia
V listopadu 1941 se v New Yorku setkal s Marcií Davenportovou, americkou hudební kritičkou a spisovatelkou o sedmnáct let mladší než on. Sblížil je společný zájem o hudbu – Marcia napsala biografii Mozarta a žila v uměleckých kruzích, kde vyrůstala jako dcera operní pěvkyně Almy Gluckové. Česky se naučila při sbírání materiálů pro svůj první velký román, jehož část se odehrávala v Praze, a zamilovala se do města ještě dříve, než poznala Masaryka.
Vztah přerostl v hluboké přátelství a pak v lásku. Po válce přijela Marcia do Prahy. Bydlela v Loretánské ulici, doslova na dohled od Černínského paláce. Masaryk jí slíbil, že jakmile odejde z vlády, vezmou se a odjedou do USA. Plánoval to opravdově – nebo si alespoň chtěl věřit, že to plánuje.
7. března 1948 – tři dny před smrtí – ji Masaryk požádal, aby odletěla do Londýna a počkala tam na něj. Byl nervózní, bledý, třásly se mu ruce. Americký velvyslanec Laurence Steinhardt, který s ním krátce předtím hovořil, zapsal do depeše, že Masaryk těžce nesl odsudky blízkých přátel, kteří mu vyčítali, že setrváním v komunistické vládě selhal v očích národa. Steinhardt o sebevraždě tehdy napsal: „nepochybuji, že se tím vykoupil v očích přátel.“
Únor a jeho cena
Po komunistickém puči v únoru 1948 zůstal Masaryk jediným bezpartijním ministrem v Gottwaldově vládě. Proč nepodal demisi spolu s ostatními? Sám říkal, že otci slíbil, že vždy bude stát při Benešovi. Historici dodnes vedou spor: zastrašil ho sovětský emisar Valerian Zorin, který přijel do Prahy osobně dohlédnout na hladký průběh převratu? Nabídl mu Gottwald prezidentský post jako past? Nebo byl Masaryk prostě paralyzován tím, co viděl a zároveň odmítal vidět – že republika, pro niž pracoval celý život, se hroutí?
Jedno víme jistě: Masaryk věděl, co se děje, a bylo mu z toho špatně. Po návratu z Moskvy v létě 1947, kde se českoslovenští ministři dozvěděli, že Stalinem zakazuje přijetí Marshallova plánu – přestože vláda o jeho přijetí již hlasovala – řekl kolegovi Hubertu Ripkovi: „Víte, co mě nejvíc sklíčilo? To, že si někteří z nás neuvědomovali, že jsme byli zpolíčkováni. A tomu byste nevěřil, někteří měli dokonce radost. Červenal jsem se hanbou.“
A přesto zůstal. Jeho tajemník Antonín Sum vzpomínal, že v posledních dnech Masaryk pendloval mezi euforií a zoufalstvím: jeden den živě plánoval útěk na Západ, druhý den viděl jako jediné východisko smrt. Komorník Příhoda podle svědectví zaznamenaného v americké diplomatické depeši vypověděl, že Masaryka pár hodin před smrtí navštívili tři neznámí muži. Při hádce s nimi Masaryk opakovaně křičel: „To vám nepodepíšu, chtějte po mně všechno možné, ale tohle ne, tohle se odehraje jenom přes moji mrtvolu.“
Nádvoří Černínského paláce
10. března 1948, brzy ráno. Na nádvoří Černínského paláce leží tělo Jana Masaryka. Je mu šedesát jedna let. Na sobě má pyžamo naruby. Paty má rozdrcené od dopadu. Na parapetu koupelny jsou škrábance, které mohly vzniknout při pokusu přidržet se. Na parapetu jsou také stopy stolice – psychiatři je označili za příznak smrtelného strachu.
Státní bezpečnost případ uzavře téhož dne: sebevražda.
Téhož odpoledne komunistický ministr vnitra Václav Nosek v parlamentu podrobně líčil, jak Masaryk v noci prožíval psychická muka způsobená kritikou ze strany přátel na Západě, a ukončil je skokem z okna. Projev trval dvacet minut. Byl podrobný. Byl připravený.
Policejní lékař, který jako první ohledal tělo, zemřel záhy za nevyjasněných okolností. Vyšetřovací spis byl předán StB ještě dříve, než byl dokončen. Žaludek Masarykův byl do ústavu soudního lékařství doručen šest dní po smrti – vypláchnutý. Cigarety nalezené na místě byly zabaveny; lékařka, která se pokusila provést jejich analýzu, byla v roce 1952 zatčena a propuštěna až v roce 1961.
Vyšetřování proběhlo celkem čtyřikrát: v roce 1948 StB uzavřela případ jako sebevraždu, v roce 1968 za Pražského jara bylo otevřeno znovu a uzavřeno jako nehoda nevylučující vraždu, v první polovině devadesátých let znovu bez závěru, a naposledy v letech 2001–2003 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – s výsledkem: vražda, pachatel neznámý.
V lednu 2025 zahájila Policie ČR páté vyšetřování, tentokrát podnícené novými dokumenty z diplomatických archivů Velké Británie, USA a Francie. Jedno ze svědectví v americké depeši popisuje modřiny na Masarykově krku. Jiné hovoří o tom, že Masaryk napsal jedné Američance v Praze dopis, v němž oznamoval, že hodlá uprchnout – a že komunisté se o dopise dozvěděli.
Sedmdesát osm let po té noci policie stále vyšetřuje.
Co po něm zbylo
V den, kdy bylo jeho tělo nalezeno, přišly tisíce lidí ke vchodu Černínského paláce. Nepřišly uctít ministra zahraničí. Přišly se rozloučit s Honzou.
Byl to muž, který válkou z Londýna hlasem z éteru udržoval v Protektorátu naději. Který jako diplomatický syn slévárenského dělníka dovedl mluvit k prezidentům i ke kuchařkám. Který neuměl – nebo nestihl, nebo nechtěl – odejít včas. A jehož smrt zůstává symbolem konce, jaký si Únor zasloužil: záhadným, nezodpovězeným, stále otevřeným.
Marcia Davenportová dožila v Kalifornii. V memoárech zachytila Masaryka jako zlomeného člověka, jehož deprese se s politickým vývojem prohlubovaly do nepřekonatelné temnoty. Zemřela v roce 1996 ve věku dvaadevadesáti let. Nikdy nepřestala věřit, že byl zavražděn.
Jan Masaryk je pochován v Lánech, vedle otce a matky. Na nádvoří Černínského paláce je pamětní deska.
Případ je otevřen.
Zdroje:
Jan Masaryk – Ministerstvo zahraničních věcí ČR
Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/jan_masaryk.html
Smrt Jana Masaryka – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt_Jana_Masaryka
Jan Masaryk byl tragickou postavou února 1948
Český rozhlas Plus, 9. března 2018
Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/jan-masaryk-byl-tragickou-postavou-unora-1948-jeho-smrt-neni-ani-po-70-letech-7174277
Jan Masaryk v únoru 48: Demisi nepodal
Český rozhlas Plus
Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/jan-masaryk-v-unoru-48-demisi-nepodal-i-kdyz-s-nim-byla-domluvena-o-bezpravi-8149650
Marcia Davenportová: Přítelkyně Jana Masaryka
Český rozhlas Plus
Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/marcia-davenportova-pritelkyne-jana-masaryka-a-spisovatelka-ktera-zachytila-jeho-6512342
Jak zemřel Jan Masaryk? Ze tří scénářů je nejpravděpodobnější vražda
ČT24
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/jak-zemrel-jan-masaryk-ze-tri-scenaru-je-nejpravdepodobnejsi-vrazda-110617
Vražda, nebo sebevražda? Smrtí Jana Masaryka se i po 78 letech stále zabývá státní zastupitelství
iRozhlas.cz, 10. března 2026
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vrazda-nebo-sebevrazda-smrti-jana-masaryka-se-i-po-78-letech-stale-zabyva-statni_2603100640_epo
„Jen přes mou mrtvolu“ – nové dokumenty k tragické smrti Jana Masaryka
Aktuálně.cz, srpen 2024
Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/masaryk-smrt-archiv/r~2323e6385ad611efb2180cc47ab5f122/
Jan Masaryk: Haló, tady Londýn
Euro.cz
Dostupné z: https://www.euro.cz/clanky/jan-masaryk-halo-tady-londyn-862679/
MASARYK, Jan: Volá Londýn
Praha, Panorama, 1990
DAVENPORT, Marcia: Jan Masaryk – poslední portrét
Praha, 1990
