Klíče, které již nemají co odemknout. Osobní příběhy z palestinské nakby 1948

Simsim, květen 1948, 2:00 ráno. Jaber Ahmad Mohammad Shaban je deset let. Spí ve svém domě ve vesnici Simsim, čtrnáct kilometrů severovýchodně od Gaza. Jeho otec vlastní čtyři sta dunámů půdy - olivy, ječmen, pšenici. Rodina žije z toho, co jim země dává.

V noci přicházejí letadla. Tanky. Pěchota.

„Útok začal kolem druhé hodiny ráno,“ vzpomíná Jaber osmdesát let později. „Bylo to temné ráno. Letadla útočila na kohokoli, kdo opouštěl vesnici.“

Jeho otec přikryje děti hlínou, aby je ochránil před piloty, kteří pátrají po cílech. Když letadla zmizí, rodina utíká do města al-Nazla západně od Jabaliya. Za sebou nechávají všechno - dům, půdu, studny, dobytek. Jaber, který celý život žil z otcovy země, najednou nemá co jíst.

„Můj otec si už nemohl dovolit koupit jídlo, přestože předtím vlastnil několik zemědělských pozemků, studní a dobytek,“ říká. Mezi uprchlíky se začínají šířit nakažlivé nemoci. Živobytí se mění v přežívání.

Umm Omar je v květnu 1948 osm let. Žije s rodinou nedaleko palestinského města al-Fallujah, kde její rodina farmařila. Den, kdy ji vyhnali z domova, jí utkvěl v paměti s bolestivou přesností.

„Když nám ukradli zemi, bylo mi jen osm let,“ vzpomíná o sedmdesát let později. „Byl květen a počasí bylo deštivé.“

Malá holčička,která opouští jediné místo, které kdy znala. Rodina končí v táboře Jabaliya v severním Gaze. „Od chvíle, kdy jsme odešli, jsme už nikdy nepoznali šťastný den,“ říká Umm Omar v osmdesáti letech.

Ameen Muhammad Ali, kterému říkají Abu Arab, má jedenaosmdesát let. Žije v Nazaretu, jen dva kilometry od vesnice Saffuriya, kde se narodil. Je to tak blízko. Ale nemůže se tam vrátít.

„Jsem si jistý, že se jednoho dne vrátím do Saffuriya,“ říká. Pak se zarazí a usměje se - realismus proráží nostalgií. „Jestli ne já, tak můj syn - a jestli ne můj syn, tak můj vnuk.“

Po válce 1948 Izrael postavil přes pozemky Saffuriya výhradně židovskou osadu a dal jí podobné hebrejské jméno - Tzipori. Abu Arab žije v Nazaretu jako izraelský občan, ale nemá právo vrátit se do své vlastní vesnice. Izraelské právo ho klasifikuje jako „přítomný nepřítomný“ - přítomný v Izraeli, ale nepřítomný ve svém majetku.

Celý život shromažďuje předměty z Saffuriya a okolních vesnic. Postupně vytváří muzeum. „První sionisté odůvodňovali vytvoření židovského státu v Palestině tím, že tohle byla země bez lidu,“ vysvětluje. „Muzeum je důkazem, že Palestinci existovali - a máme kulturu a dědictví, které nemůže být vymazáno.“

Každý rok se tisíce lidí účastní Pochodu nakby - procesí k zničeným vesnicím, aby připomněli to, co bylo ztraceno.

Salwa Naserová měla šest let, když její rodina opustila přístavní město Jaffa. Vzpomínky jsou rozostřené dětskou optikou, ale hlavní obraz zůstává ostrý: loď. Vlny. Strach.

Rodina uprchla z Jaffy do Libanonu, Salwa prožila život v uprchlickém táboře. Léta čekali na návrat. Pak v roce 2011 začala syrská občanská válka a jejich sny se rozpadly. Palestinští uprchlíci v Sýrii - lidé, kteří už jednou prchali z domova - musí prchat znovu.

„Utekli jsme z jedné války, jen abychom našli další,“ říká Salwa. „Kam máme jít?“

Její syn odplul do Německa. Salwa doufá, že ostatní její děti, které mají palestinsko-syrské doklady, budou možná také přijaty v Evropě. „Všichni doufají, že dostanou do Německa. Ale celý svět tam jede… Nevím.“

Nooran Alhamdan čte knihu izraelského historika Bennyho Morrise. V akademickém, strojeném jazyce najde příběh vlastní rodiny:

„16. července velitelství Giv'ati informovalo generální štáb, že 'naše síly vstoupily do vesnic Qazaza, Kheima, Jilya, ‚Idnibba, Mughallis, vyhnaly obyvatele, vyhodily do povětří a zapálily řadu domů. Oblast je momentálně čistá od Arabů.‘“ Jak divné je vidět události, které definovaly životy tří generací její rodiny, jako pouhý odstavec v knize. Jak divné je zjistit, že prožitá zkušenost vaší rodiny je považována pouze za poznámku pod čarou na stránkách historie.

Její dědeček stále žije v domě s dvorkem v Ammánu, který mu před desítkami let koupili jeho syn a synovec. Před tím žil v ammánské čtvrti hemžící se palestinskými uprchlíky. Ještě předtím žil v táboře Baqaa, největším palestinském uprchlickém táboře na Blízkém východě.

„Nejsme lidé omezení na stránky historie,“ píše Nooran. „Nakba není katastrofa obsažená v prostoru mezi papírem a inkoustem.“

Muhammad Hallaj má šestnáct let a studuje na střední škole v Jaffě, když 30. listopadu 1947 přijde do školy a na tabuli čte nápis: „Včera, 29. listopadu 1947, Spojené národy rozhodly rozdělit Palestinu a založit v ní židovský stát.“

Zpočátku to považuje za „absurdní a neuvěřitelné“. Ale prohlášení je začátkem série událostí, které „se odvinou kousek po kousku, dokud jejich kumulativní efekt neodsoudil nejen Palestinu, ale celý Blízký východ k nové éře nespravedlnosti a nepokojů, kterou je těžké pochopit dodnes.“

Hallaj sleduje ze školního dvora, jak židovští bojovníci útočí na malou palestinskou vesnici Qaqun nedaleko Tulkarmu. Útočníci nosí červené a bílé kefíje, aby oklamali arabské obránce a vydávali se za jordánské posily. Později, když už je v Qalqilye, vidí, jak obyvatelé malé arabské vesnice Kafr Qasim na západě se stávají uprchlíky v jejich městě. Ženy v Qalqilye prodávají své šperky, aby získaly peníze na nákup zbraní ze zahraničí.

„Co má udělat venkovská komunita, aby se ochránila, bez jakékoliv pomoci od vlády nebo vnější síly, když probíhá válka?“ vzpomíná Hallaj. „Palestinci byli obzvláště nepřipravení.“

UNRWA - Agentura OSN pro pomoc a práci pro palestinské uprchlíky - byla založena v roce 1949. Začala stavět tábory. V roce 1951 Jaberův otec zajistil pro rodinu dům východně od uprchlického tábora Jabaliya. Děti začaly chodit do škol. Muži hledali práci. Postupem času se uprchlíci přizpůsobovali životu v Gaze. Jaber se oženil. Pracoval pro UNRWA. Měl osm dcer a tři syny. Viděl své děti zakládat vlastní rodiny.

Ale naděje na návrat nikdy nezmizela.

V roce 2018 začal Velký pochod návratu - série pokojných protestů u východního plotu Gazy. Cílem bylo požadovat právo návratu podle rezoluce OSN 194, která se zabývá návratem palestinských uprchlíků do zemí, ze kterých byli v roce 1948 vysídleni.

Jaber, kterému bylo v té době osmdesát let, se účastnil. Doufal, že se vrátí do své vesnice se svými sourozenci, dětmi a vnoučaty. Stovky Palestinců byly zabity, tisíce zraněny.

„Moje naděje na návrat do vlasti zůstává silná,“ říká Jaber v pětaosmdesáti letech.

V muzeích, v domácnostech uprchlíků, v krabicích předávaných z generace na generaci: klíče. Staré železné klíče. Někdy velké, ozdobné. Někdy jednoduché, rezavé. Klíče od domů, které už dávno neexistují. Klíče od dveří, které byly zbořeny. Klíče od životů, které byly přerušeny.

Palestinští uprchlíci si je uchovávají. Předávají je svým dětem. Symbol naděje. Symbol ztráty. Symbol identity, která nemůže být vymazána.

První generace: Ti, kteří to prožili. Osmdesátníci a devadesátníci, kteří si pamatují, jak voněla zem, jaká byla chuť fíků z jejich zahrad, jak vypadal jejich dům v ranním slunci. Pamatují si cestu. Pamatují si zvuky. Pamatují si, co bylo ztraceno.

Druhá generace: Jejich děti. Narodili se v táborech, ale vyrostli s příběhy. Znají svou vesnici z vyprávění, z fotografií. Nikdy tam nebyli, ale znají každou ulici, každý dům, každý strom. Je to místo, kde nikdy nebyli, ale které nikdy neopustili.

Třetí generace: Vnuci a pravnuci. Pro ně je Palestina abstrakcí - geografií vyprávění, krajinou snů a vyprávění. Ale trauma je přesto přenášeno. Bezdomovectví se stává identitou. Ztráta se stává dědictvím.

Dnes žije přibližně 5,9 milionu palestinských uprchlíků registrovaných u UNRWA. Žijí v Jordánsku, Libanonu, Sýrii, Západním břehu Jordánu a Gaze. Jsou to potomci těch 750 000, kteří prchali nebo byli vyhnáni v letech 1947-1949.

Status palestinských uprchlíků zůstává jedním z nejsložitějších a neřešených aspektů izraelsko-palestinského konfliktu. Právo návratu, zakotvené v rezoluci OSN 194, nebylo nikdy realizováno. Vesnice byly zbořeny. Byla postaveny nová města. Krajina se změnila. Ale paměť zůstává.

A klíče? Klíče stále čekají.

„Naše nakba stále pokračuje, i když začala v roce 1948,“ říká Farah, mladá Palestinka narozená v Egyptě v uprchlické rodině. „Vidíme to v milionech palestinských uprchlíků, kteří se nemohou vrátit do svých domovů v Palestině a žijí v hrozných životních podmínkách v uprchlických táborech dodnes.“

Pro Mahmuda Zwareho, jehož dědeček byl uprchlíkem z al-Malha, malé vesnice jihozápadně od Jeruzaléma, to vysvětlil jeho dědeček nejlépe: „Vykořenili nás z naší země a domovů, stejně jako vykořeníš strom z půdy. To je přesně to, co se stalo mému lidu, Palestincům, v roce 1948.“ Vytrhat strom. Odnést ho pryč. Zasadit ho jinde. Strom možná přežije. Možná dokonce poroste. Ale nikdy nezapomene půdu, ve které vyrostl.