Krycí jméno si nechal stejné. Agent nacistů nastoupil k StB a udával dál — jen pro jinou totalitu

Na konci dubna 1945, s postupující frontou a jasně prohrávající německou armádou, se v kanceláři Kurta Wilfera na Václavském náměstí sešli tři muži. Wilfer byl vedoucím pražské úřadovny Sicherheitsdienstu — nacistické zpravodajské služby — mužem, který za celé roky protektorátu budoval síť konfidentů sahající přes celý Protektorát. Přišli se poradit, co dělat. Jeho odpověď byla lakonická: „Poslední dírou ven a první dírou zpátky.“

Wilfer věděl, co říká. Sám to přesně tak udělal.

Kurt Wilfer se narodil v roce 1909 v saském Adorfu. Ke spolupráci s německou zpravodajskou službou Abwehr byl získán jako devatenáctiletý voják, tehdy ještě v československé armádě — lákadlem bylo zaměstnání pro nezaměstnaného otce. Za první republiky byl odsouzen k sedmi letům za špionáž, propuštěn po Mnichovu v říjnu 1938. Válka mu přinesla příležitost: od roku 1940 vedl krycí úřadovnu SD v Praze pod jménem firma Textilia na Václavském náměstí.

Pod jeho vedením pracovala síť desítek konfidentů. Sám řídil klíčové agenty — Antonína Klečánka a Nikifora Horbanjuka — jejichž sítě zahrnovaly další desítky informátorů. Na základě jejich zpráv Gestapo v roce 1941 zatklo šedesát osm bývalých sociálních demokratů; tři byli zastřeleni stanným soudem, ostatní skončili v koncentračních táborech. V roce 1942 bylo v Modřanech zatčeno dvacet lidí za šíření letáků. Jeden z Wilferových konfidentů přitom část obvinění vyrobil záměrně, aby se zbavil nepohodlných sousedů. Historik Dalibor Státník, který Wilferův případ rekonstruoval na základě archivů Ministerstva vnitra, odhaduje, že Wilferova činnost zavinila smrt nejméně čtyřiceti osob.

Po válce byl Wilfer zatčen, ale souzen byl teprve při druhé retribuci v roce 1948 — a to jen za pouhé členství v SD, nikoli za konkrétní zločiny. Dostal pět let. Konfidenti, které sám řídil a kteří přímo udávali, dostávali tresty smrti.

Proč? Protože Wilfer nabídl svou spolupráci bezpečnostním orgánům ještě ve vězení. Přijali ji.

V dubnu 1952 byl Wilfer tajně odvezen z věznice — bez jakéhokoli formálního právního podkladu, pod legendou o hospitalizaci — a přivezen na konspirační chatu, kde byl tři týdny vyslýchán. Na konci podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Krycí jméno, které si zvolil, bylo totožné s tím, pod kterým pracoval pro SD: ing. Otto Havlíček.

Nebyla to náhoda. Byl to člověk, pro něhož udávání bylo smyslem existence. Jak historik Státník shrnuje: mnozí z bývalých konfidentů gestapa a SD nepotřebovali přemlouvání ani vydírání. Spolupracovali s nadšením a ochotou, protože se jednalo o jedince, pro které špiclování bylo přirozenou součástí života — a příliš nerozlišovali, pro koho a proti komu pracují.

Wilfer v sítích StB působil třináct let. Dostával pravidelné odměny, přes 600 korun měsíčně. Byl vysílán ilegálně do západního Německa, kde měl navázat kontakty s bývalými příslušníky SD. V polovině padesátých let vzniklo podezření, že byl sám získán americkou rozvědkou a pracoval pro obě strany zároveň. StB ho přesto neodstranila — byl příliš cenný jako zdroj informací o starých nacistických sítích.

Teprve v roce 1965, po tom, co výpovědi jeho uneseného konfidenta Horbanjuka přinesly nová fakta o jeho válečné činnosti, byl Wilfer postaven před soud. Odsouzen k deseti letům. Ani ten trest si celý neodseděl: počátkem sedmdesátých let emigroval do západního Německa.

Wilfer byl jen jedním z mnoha. Po únoru 1948 Státní bezpečnost systematicky shromažďovala retribuční vězně — Čechy i Němce, kteří prošli Gestapem nebo SD — a podrobovala je hloubkovým výslechům v Hradci Králové. Tato takzvaná náchodská komise měla původně jeden zdánlivě legitimní úkol: zmapovat sítě nacistických zpravodajských složek, aby bylo možné odhalit jejich přežívající konfidenty.

Ve skutečnosti se stala něčím jiným. Výpovědi retribučních vězňů sloužily jako materiál pro kompromitaci komunistů, kteří za okupace mohli mít kontakty s nacistickými orgány — a tím jako základ pro velké stranické procesy padesátých let. Sovětští poradci, kteří v Československu působili od roku 1949, tento mechanismus aktivně podporovali. Náchodská komise stojí u počátků procesů, jimiž komunistický aparát v první polovině padesátých let likvidoval vlastní vedení strany.

Retribuční vězni si rychle uvědomili, jak systém funguje. Vypovídali podle přání vyšetřovatelů — a nabízeli se ke spolupráci jako platba za předčasné propuštění. Celá řada z nich StB tuto spolupráci nabídla ještě ve vězení, formou dopisů adresovaných přímo ministru. Výsledkem bylo, že StB, která měla bývalé konfidenty nacistů vyšetřovat, místo toho velkou část z nich převzala do vlastní agenturní sítě.

Příběh Kurta Wilfera byl příběhem člověka, který k nacistickému aparátu přišel z přesvědčení o svých výhodách. Byl ale i jiný typ přechodu — a v lecčem ještě temnější.

Pavel Kocman byl komunista, za protektorátu mučen Gestapem. Po válce vystudoval práva a po únoru 1948 nastoupil k Státní bezpečnosti jako vyšetřovatel. Měl na starosti agenty chodce — lidi přecházející hranice, převaděče, spolupracovníky západních zpravodajských služeb. Při jejich výsleších uplatňoval to, co na sobě zažil. Jak sám lakonicky uvedl o desítkách let později: „Pro soudruhy po válce představoval ideální dělnický kádr se zkušenostmi bezpečnostního aparátu nacistické říše.“

Vězni mučení StB v padesátých letech srovnávali metody obou institucí na vlastní kůži. Někteří je považovali za srovnatelné, jiní prohlašovali StB za horší. Vyšetřovatelé z Uherského Hradiště — kde v padesátých letech probíhaly výslechy politických vězňů — sami svůj postup komentovali: nacistické metody jsou účinné. Přejali je.

Archivní materiál Archivu bezpečnostních složek, který historik Dalibor Státník zpracoval pro sborník AMV v roce 2003, ukazuje, jak rozsáhlá tato kontinuita byla. Ze zaměstnanců samotného Kuratoria pro výchovu mládeže — nacistické organizace, v níž za války působila celá síť konfidentů SD — bylo ke spolupráci se StB získáno odhadem čtvrtinu z těch, kdo stanuli po válce před soudem.

Tiskový referent Kuratoria Vladimír Dejmek — odsouzen na pět let — se ke spolupráci zavázal v roce 1952, byl vyplácen, a jeho spolupráce byla hodnocena slovy: „v jeho případě je možno hodnotit spolupráci s StB jako jeho zálibu.“ Jiný kuratorista, Jaroslav Šindlar, donášel nejprve pro SD — v přesvědčení, že pracuje pro britskou zpravodajskou službu IS — a po válce pro StB. Josef Vondráček, odsouzen na dvanáct let, nabízel svou spolupráci již od roku 1945 a byl hodnocen jako někdo, kdo je ochoten vypovídat cokoliv proti komukoliv.

Tito lidé netransferovali jen metody. Přenášeli znalost — kdo koho zná, kdo s kým spolupracoval, kde jsou staré sítě. StB tuto znalost chtěla, potřebovala a kupovala. Platila za ni předčasným propuštěním, pravidelnými odměnami a mlčením o válečné minulosti.

Systém udavačství se v Československu nezhroutil s koncem protektorátu. Přesídlil.

Příště: Jak StB v padesátých a šedesátých letech budovala novou síť konfidentů — tentokrát mezi vlastními občany.